Vodáci na březích Sázavy narazí na řadu bister, nebo spíše občerstvení a bufetů, abychom byli přesní. Snad žádné z nich ale nenabízí to, co bistro Ledce, ať už je to výjimečná atmosféra, nebo opravdu dobré jídlo. Navíc sem mezi pastviny nemusíte jen na lodi, rádi sem dojdete po svých či dojedete autem.
Projekt bistra mají na svědomí manželé Kateřina a Ladislav Kerlehovi. Oba v bistru vždycky zaručeně potkáte, Kateřinu na place a Ladislava v kuchyni. To, jak bistro před deseti lety vzniklo, popisuje Kateřina jako omílanou historku, která k nim už nadobro patří.
„Všechno tady kolem, statek, pastviny, celkem asi čtyřicet hektarů půdy, vrátili naší rodině v restituci. Mám pocit, že v každé generaci se u nás předává jakási sedlácká duše. V generaci maminky to byl strejda, který tady hospodaří, a v té mojí jsem to já,“ popisuje Kateřina, která na statek jezdila v létě pomáhat a postupně tady trávila stále více času, až začala se strejdou pracovat na plný úvazek a starala se o administrativní část chodu statku.
V době, kdy se svým mužem, vystudovaným stavařem a urbanistou, chodili asi dva měsíce, přišel nápad otevřít hospodu na popud strejdova „A nechcete to zkusit?“ Prvotní myšlenkou bylo dělat přes týden obědy, protože v okolí nic nebylo, ale k tomu vlastně nikdy nedošlo. Naopak nastavili sezonní provoz od Velikonoc zhruba do půlky září, a to jen víkendy.
V budově bývalého seníku kousek od břehu Sázavy uprostřed pastvin zainvestovali asi 700 tisíc, z 600 metrů čtverečních OSB desek vytvořili vestavbu, toalety a kuchyň a od Kateřininy maminky si půjčili na počáteční vybavení.
„Když jsme otevřeli, tak jsme tady nic kromě pár pivních setů neměli, ani jsme neobsluhovali, já byla za pípou a Láďa v kuchyni. Rozjezd byl pozvolný, ale třetí víkend se to zlomilo a vůbec jsme nezvládali. První léto nám pomáhali kamarádi a rodina,“ vzpomíná Kateřina.
Postupně se jim rodina rozrostla o tři děti, změnili koncept na obsluhu u stolů a právě s příchodem třetího potomka, v roce 2018, po pěti letech od otevření, přišla krize. „Byli jsme tady pořád, nestíhali jsme ani přemýšlet, jestli to děláme dobře, byl to stav na rozvod, nebo na zavření,“ dodává dnes už s úsměvem Kateřina.
Rozhodli se otevřít jen na půl sezony a dát si od projektu odstup, zbrzdit a být s dětmi. I když byla na stole i myšlenka úplného zavření, nedošlo k němu, protože je to prostě baví. A tak letos otevřeli do jedenácté sezony.
Plnohodnotně vařit chtěli do samého začátku, ale s návalem vodáků, cyklistů a místních přišly na řadu burgery, se kterými začínali, ale které vlastně nikdy dělat nechtěli. „Vždycky, když Láďa uvařil něco jiného a napsali jsme to na tabuli, skoro nikdo si jídlo neobjednal. Až jsme název úplně zjednodušili, tak konečně. Trvalo to ale nějakých šest let, než jsme na to lidi naučili. Dneska už se nikdo neptá, vždycky si něco vyberou,“ říká Kateřina.
Atmosféru tohoto místa, kde mezi pastvinami čekáte na usazení ke svému stolu, dělá každá malá věc, od vázičky s lučním kvítím na stole přes hudbu, přístup k hostům až po jídlo, které byste v těchto končinách opravdu nečekali. Vždy si vyberete z polévky, několika předkrmů, salátů a hlavních jídel. Stálicemi jsou oblíbená bůčkovka a játrová paštika a taky salát s pečenou řepou.
Na menu vždycky najdete i kuře v misce s obměňovanými přílohami. To se každý den vyprodá. Nechybějí ani burgery, ale od těch ze začátků mají hodně daleko – dělají je s trhaným masem, třeba hovězí s kořením pěti vůní. Ochutnáte tady ale i skvělé kořeněné lilkové pahí se skořicí, šrílanské kari, které věrně připomíná to, které si dáte na Šrí Lance u pláže. Nebo třeba nápadité jídlo z pečených batátů s pomerančovou redukcí, pečeným česnekem a kozím sýrem. Kompletní menu doplníte jedním z dezertů, třeba jemným krémovým cheesecakem s malinovou omáčkou a k němu výběrovou kávou.
Podle Kateřiny bistro dlouho nevydělávalo, ale nikdy nebyli zadlužení nebo neměli nezaplacené faktury. „Odmalička jsem vyrůstala v prostředí, kde rodiče podnikali, a jedu na selský rozum. Nikde nedlužit, vždycky zaplatit, nepůjčovat si. A i když se přiznám, že přesná čísla neznám, tak mám nějaké povědomí o tom, že dneska už bistro vydělává tak, že by nás uživilo i bez druhé práce na statku se strejdou, kterou si pořád nechávám. Je to ale i tím, že jde o rodinu,“ dodává Kateřina k ekonomice bistra.
„Úplně mě dojímá, co jsme tady dokázali vytvořit, a i když je to někdy fakt těžké, tak máme radost z toho, když lidi chodí nadšení a jsou tu spokojení. Chtěli jsme místo, kam bychom sami chtěli chodit a dělat to podle sebe. A to se nám myslím podařilo,“ popisuje s radostí Kateřina. I když si možná říkáte, na co dělat u takového místa rezervaci, nenechte se mýlit. Bez rezervace na vás nemusí vyjít volné místo a to by byla velká škoda. Jakmile se tady jednou usadíte, bude se vám těžko odcházet.
