Nejznámější část Indonésie se proměnila na tropickou klec. Do polohy zamčeno její zámek otočil covid-19. Přes čtyři miliony balijských obyvatel dusí vládou nařízený lockdown a hlavně propad příjmů od milionů turistů. Dech ale začíná docházet i podnikatelům s českým pasem.
Na ulici Jalan Raya Ubud, která se táhne bohémským městem Ubud, by za normální situace proudily davy turistů. Restaurace by byly plné, stovky prodejců by v obchodech podél chodníku nebo na místním trhu nabízely ručně vyráběné výrobky, výlety na rýžové terasy, lekce jógy nebo kurzy vaření.
Jenže všechno je jinak. A nejen tady, ale i na Bali a v celé Indonésii, kde žije 270 milionů obyvatel.
Ubud proslavený filmem Jíst, meditovat, milovat s Julií Roberts v hlavní roli, teď připomíná město duchů. Většina obchodů je i přes den zavřená a podle nepořádku za výlohami lze poznat, že některé už zavřely nadobro.
Sednout se nedá do restaurace, ani do warungu, což jsou zdejší typické venkovní stánky s lavicemi a levným jídlem. Jídlo si od 3. července, kdy začal platit lockdown, zákazníci mohou odnést jen s sebou – a to nanejvýš do osmi hodin večer, kdy se kvůli nařízení vlády z ulic vytrácí život úplně.
Dodržování zákazu hlídají muži, kterým místní říkají pecalang, něco jako obecní policie. „Mohli by rozdávat pokuty, ale neděje se to. Jsou to spíš upozornění, aby šli lidé domů,“ popisuje aktuální situaci Indonésanka Dea Sihotang, která v Ubudu žije. Balijci ale zákaz většinou respektují, takže Ubud se zhruba dvě hodiny po setmění mění ve zmíněné město duchů.
Z pohledu roku 2019, kdy na ostrov rozlohou menší než Jihočeský kraj, přicestovalo necelých 16 milionů turistů, něco nepředstavitelného. Do doby, než propukla koronavirová pandemie, zažívali místní i turisté podobné chvíle jen jednou za rok v rámci takzvaného Dne klidu.
Během něj převážně hinduistický ostrov na čtyřiadvacet hodin přeruší veškerou lodní i leteckou dopravu s okolními ostrovy, lidé nevycházejí z domu, nesmí svítit, dělat hluk a v ideálním případě by si měli jen tiše povídat nebo meditovat.
Momentálně takové podmínky panují v celé Indonésii, která ovládla žebříček asijských zemí s největším nárůstem počtu nakažených. „Zatímco v posledních měsících byl denní přírůstek v celé Indonésii kolem sedmi až deseti tisíc, teď jich je běžně přes 50 tisíc. Ve čtvrtek 22. července zemřelo na covid-19 skoro 1500 lidí,“ vypočítává Holanďanka Margot Kuijper z Východní Jávy.
„V továrně, kde pracuje můj manžel, zaměstnanci umírají každý den. Často to jsou poměrně mladí lidé ve věku třiceti až pětačtyřiceti let. Všechny nemocnice v Surabaye jsou plné, a když se tam snažíte dovolat, většinou ani nezvednou telefon,“ popisuje Forbesu situaci.
Vyšší počet nakažených se samozřejmě projevil i na Bali. Konec pracovního týdne přinesl rekord, kdy testy na ostrově, kde žijí přes čtyři miliony lidí, odhalily 1250 nových případů a počet mrtvých za jediný den se zastavil na čísle 33.
„Je to výrazný nárůst. Během roku se počty nakažených pohybovaly mezi dvěma a třemi sty lidmi,“ konstatuje Lukáš Černý, který na jihu Bali společně se ženou Martinou a dalšími investory víc než šest let buduje místo pojmenované Joshua District.
Bali přitom z pohledu celé Indonésie patří mezi premianty v počtu očkovaných lidí. První dávku má za sebou 69 procent populace ostrova, druhou pak 18 procent. Problém zřejmě spočívá v tom, že velká část Indonésanů dostala čínskou vakcínu Sinovac, která se ukázala jako nepříliš účinná.
Výsledný lockdown se kromě omezení místních týká i turistů, protože těm se Indonésie prakticky uzavřela. Ještě nedávno se po absolvování karantény ihned po příletu dalo v Indonésii pobývat na takzvaná podnikatelská víza, ale ani to už není možné.
Majitelé resortů a vil určených k pronájmu přitom zkraje roku plánovali, že vrchol v podobě července a srpna proběhne. Situace je ale oproti zimě ještě složitější. „Po loňském prvním lockdownu bylo Bali plné cizinců, protože Evropa na tom byla hůř. Teď se to otočilo a většina digitálních nomádů odjela pryč,“ říká Lukáš Černý.
„A běžní turisté? Ti už tu nejsou žádní,“ dodává muž, jehož Joshua District proměnil někdejší rýžová pole na místo s pěti designovými vilami z lodních kontejnerů, s restaurací, obchůdky, galeriemi nebo rampou pro skateboarding. Zákazníci? Naneštěstí právě turisté, digitální nomádi a expati.
Život v Joshua District utichl, občas jen někdo zajede do restaurace fungující v okénkovém režimu. „Je to boj o holé přežití. Obrat máme na pětině doby před pandemií, takže jsme zredukovali mzdy, ale nikoho ze zhruba třicítky zaměstnanců jsme nevyhodili. Jen se střídají po týdnu, aby se o peníze podělili,“ vysvětluje Černý a odhaduje, že takto může přežít nanejvýš půl roku.
Na východě Bali služby turistům nabízí také český resort Relax Bali s levnějšími bungalovy, ale i šesti luxusními vilami až pro šest lidí, v nichž noc vyjde na osm tisíc korun. Jenže i ten dlouhodobě funguje v omezeném režimu a jeho majitelé dál ztráty počítají v desítkách tisíc korun denně.
Nepříjemné počty přitom trvají už rok. A podle spolumajitele Relax Bali Jindřicha Soukala, který má zároveň na starost i český honorární konzulát, potrvají přinejmenším do října, což je další optimistický termín, kdy by se Bali zase mohlo alespoň částečně otevřít turistům.
Teď se na ostrově nesmí bez důvodu cestovat mezi jednotlivými okresy a i venku je třeba neustále nosit roušky, což policie bedlivě hlídá – a trestá. Výjimkou nejsou ani deportace turistů, kteří pravidlo o roušce nedodrželi. „Dotklo se to i několika Čechů. Místní úřady se snaží ukázat, že nařízení myslí vážně,“ potvrzuje Soukal.
Černý se Soukalem ale nejsou jediní Češi, kteří na Bali podnikají. Před vypuknutím pandemie mohly ubytování poskytovat řádově desítky českých podnikatelů, kteří často nelegálně nabízeli služby turistům hlavně z Česka. Typicky tak, že mají v dlouhodobém pronájmu jednu či více vil, které pak turistům zpřístupní k ubytování.
„Z podnikatelského hlediska to nesleduji a z pohledu konzulátu je neevidujeme. Tihle lidé často ani nechtějí, aby byli nějak vidět, ale samozřejmě přichází první na ránu, protože když pronajímáte dvě vily, na které jste si často vzal úvěr, a najednou jste přes rok bez jediného hosta, je jasné, jak to dopadne,“ připouští Soukal.
Situaci výmluvně ilustruje česko-indonéský pár, který provozoval ubytování na facebookovém profilu a webu Jedeme na Bali. Konec svého balijského podnikání ohlásili 1. června, další bojují dál a čekají, kdy se na Ostrov bohů zase vrátí turisté. Jen z Česka jich přilétalo mezi 20 až 30 tisíci ročně.
