skip to main content
Věda

Naše věda umí vydělat miliardy, říká Martin Fusek z nejbohatšího ústavu v Česku

Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd ČR patří k nejúspěšnějším a nejbohatším vědeckým pracovištím v zemi. Na tom, že zisky z výsledků vědeckého výzkumu ústavu dál rostou, má lví podíl Martin Fusek. Po letech práce u farmaceutických gigantů se vrátil zpátky na akademickou půdu. V ústavu vede dceřinou společnost IOCB Tech, která pomáhá přenášet výsledky výzkumu do praxe.

Od roku 2010 podávají v průměru dva až tři patenty ročně a za rok 2020 měli 528 milionů korun EBITDA. Nezdá se to jako závratná suma, hlavně ve srovnání se dvěma miliardami, které ročně na účet ústavu přitečou za proslulá antivirotika profesora Holého. Jenže biotech výzkum je běh na dlouhou trať.

Má Martin Fusek v rukávu další „blockbuster“, který by po roce 2025, až licenční poplatky za Holého patenty přestanou do pražských Dejvic proudit, mohl ústavu přinést podobně zajímavé příjmy? A jak může českým spin-off firmám pomoct miliardový investiční fond, který vznikl s účastí ústavu loni na podzim?


V roce 2013 se vám pro Ústav organické chemie a biochemie podařilo vyjednat velký obchod – prodloužení patentu s americkou firmou Gilead Sciences, která ročně přináší do ústavu dvě miliardy korun. Byla to náročná jednání?

Gilead je úžasná firma, která by neexistovala, kdyby nebylo látek Antonína Holého. Tedy jedná se o dlouhodobý vztah založený na skvělých objevech pana profesora. Každopádně to pro nás byl obrovský ekonomický úspěch. Licence vypršely 6. května 2017 a pak už nemělo být nic. 

Nás na jednání s vedením v roce 2013 napadlo otázku znovu otevřít a jednat i o látkách, které už nesyntetizoval profesor Holý. Podařilo se nám prokázat, že ústav má nárok na licenční poplatky až do roku 2025.

To je paradox naší práce. Na některých projektech můžete pracovat klidně patnáct let a nakonec z toho nic není a někdy se zásadní věci domluví během dvouhodinového jednání.

Aktuálně máme s Gilead Sciences podepsanou smlouvu na jinou látku, která právě vstupuje do fáze klinického testování, takže do pěti šesti let by mohla ústavu přinést další zajímavé prostředky.


O co se jedná?

Jde o lék na HIV, který by se dal podávat jednou týdně místo denní aplikace. Je to výsledek rok a půl trvajícího společného projektu, kdy si každá strana hradila vlastní náklady – právě o takovýto typ spolupráce bychom do budoucna měli velký zájem.

Ústavu garantuje účast na duševním vlastnictví, což v budoucnu může generovat zajímavé zisky. Zároveň je koncept skvělý pro studenty, kteří pochytí jiný rytmus práce, než nabízí poklidně plynoucí řeka akademické práce.


Je v plánu nějaký další „blockbuster“, tedy léčivo, kterého se ročně prodá za více než miliardu dolarů? 

Velký potenciál má v radioterapii Lutetium 177, radioizotop, který se používá při cílené terapii rakoviny, zejména karcinomu prostaty. Před třemi lety přišel do mé kanceláře kolega Miloslav Polášek s tím, že vynalezl metodu, jak Lutetium 177 izolovat. Současné metody izolace jsou nákladné, trvají dlouho a produkují potenciálně nebezpečný odpad, zatímco jeho metoda zjednodušeně zajišťuje levnější výrobu ve větším objemu. 

Během čtyř měsíců od registrace patentu jsme se společností SHINE Technologies ze Spojených států podepsali licenční smlouvu na využití této patentované metody pro průmyslovou výrobu. Součástí smlouvy byla naše povinnost ukázat, že metoda nefunguje jen v mikroměřítku v laboratoři, ale také ve větších množstvích.

To se povedlo, SHINE ve Wisconsinu postavila novou budovu, kde se chystá masová výroba léčiva a do konce tohoto roku se produkt začne podávat pacientům. Předpokládáme, že příští rok by mohly začít z projektu padat slušnější peníze. Lutetium je pouze jedním z komponentů produktu, ale malé desítky milionů dolarů ročně bychom z tohoto objevu mohli získat.


Do jaké fáze jste schopní v rámci IOCB Tech výsledky výzkumu dovést?

Vynálezy se snažíme inkubovat do finální fáze preklinického výzkumu, kdy je možné je prezentovat a nabízet partnerům buď k další spolupráci, či k licencování. Čtyři závěrečné fáze klinického testování zatím neděláme, byť časem bychom tam chtěli dojít. Jenže to už je o jiných penězích i jiné expertize, než aktuálně máme k dispozici.

Uvedení léčiva na trh stojí v průměru 1,2 miliardy dolarů. Což je zhruba na úrovni toho, co stát dává úhrnem na vědu a výzkum v Česku. Zatím jedinou společností, která se pouští do dobrodružství klinických testů, je v Česku firma Sotio, kde mají zajímavé látky v oblasti buněčných terapií.


S pokročilostí výzkumu ale nejspíš roste i zájem potenciálních partnerů?

Pokud nabízíte k licencování látku v rané fázi, máte zhruba pětiprocentní šanci, že to bude někoho zajímat a na základních poplatcích můžete inkasovat jednotky milionů korun ročně. Úspěšnost látek je malá a riziko, že farmaceutické firmy u dalších testů propálí peníze, naopak vysoké.

Když jim nabídnete látku ve třetí fázi klinického výzkumu, utrhají vám ruce a bez okolků zaplatí sedm set milionů. Využíváme predikční databáze, které umí přesně odhadnout, za kolik se prodá jakého léku, takže výnosnost patentu si snadno spočítáte předem.


Jak  posuzujete, co bude farmaceutické firmy potenciálně zajímat?

Reklama

Když to zjednoduším: pokud někdo přijde a přinese nový „aspirin“, tak to pravděpodobně nemá moc smysl. Přestože byste měli objev, který snižuje vedlejší účinky léčiva, třeba poškození žaludeční sliznice či jater – což u nesteroidních inhibitorů, jako je třeba Paralen, hrozí –, asi se ten lék neprosadí.

Jestliže ale někdo přijde s tím, že má zázračný lék na fatální nádor mozku, glioblastom, na který prakticky neexistuje léčba, tak to nejspíš zajímavé bude. Pokud objevíte něco, co zvýší efektivitu léčby byť o pár procent, bude to významný přínos.


Šéf Sotia Radek Spíšek nedávno v rozhovoru pro Forbes konstatoval, že biotech firma sedící v Praze je pro západní svět neviditelná. Pomáhá vám kredit ústavu?

U lidí, co se zabývají virologickými látkami, určitě ano. Jinak souhlasím s Radkem. Právě proto se snažíme navazovat strategická partnerství, jako je třeba to s Gileadem, které se samozřejmě opírá o mimořádné vztahy.

Velmi nadějně se v posledních letech rozjíždí spolupráce s izraelským Weizmann Institutem, který má ve vědeckém a farmaceutickém světě obrovskou prestiž. Mají tam úžasnou biologii, opravdu cutting edge sience, ale chybí jim chemie. No a my v Česku zase umíme suprovou chemii, takže to nabízí prostor pro symbiózu.


Co konkrétně společně řešíte?

Máme nyní běžící spolupráci na čtyřech projektech a všechny se týkají onkologie. Protože jsou to projekty v relativně časných fázích vývoje, o detailech zatím nemůžu mluvit.


Rýsují se nějaká další strategická partnerství?

Chtěl bych založit Centrum translačního výzkumu, jakýsi inkubátor, který projekty s Weizmann Institutem bude rozvíjet zase o stupeň profesionálněji, než jsme to schopni dělat aktuálně tady v ústavu. Rychleji a s větší expertizou.

Nedávno jsme hovořili s ředitelem Scripps Research ústavu Peterem Schultzem o možnosti podobného partnerství s touto kalifornskou institucí. Vývoj nových léčiv u nás po roce 1990 prakticky zanikl. Je to škoda, protože tady fungoval Výzkumný ústav pro farmacii a biochemii a ten spolu s podnikem Léčiva uvedl letech 1950 až 1990 na trh na tři desítky léků. Takže tradice tady byla, jenže v divokých devadesátkách se přetrhala.

Velcí giganti jako Roche, Pfizer či Johnson Johnson dnes vzájemně vytvářejí asociace a s podobnými inkubátory spolupracují, aby pak získali jako první možnost dostat se k výsledkům výzkumů. Intenzivně teď pracujeme na tom, abychom do boardu sehnali někoho z těchto big guys.


V roce 2017 jste založili platformu i&i Prague, která nabízí vaše know-how dalším spin-off firmám působícím v oblastech vývoje léčiv, diagnostiky a lékařských prostředků. Není to spíš konkurence?

V rámci interního inkubátoru patentujeme dva až tři objevy ročně, takže jsme hledali možnost, jak si toto portfolio rozšířit a jak si otevřít širší vějíř zajímavých projektů. Snažíme se projektům v pre seed fázi financování pomoct vybudovat takovou image, aby když pak osloví velký venture kapitál, měly dobrou šanci financování v řádech stovek milionů korun získat. Aktuálně má i&i Prague nainvestováno do zhruba deseti projektů.


Vidíte v některém z nich výrazný potenciál?

Určitě zajímavý je projekt CasInvent z Masarykovy univerzity, který se zabývá léky na určité typy leukemie – trh na to v této oblasti znamená miliardy dolarů ročně.

Právě na základě perspektivních výsledků nás oslovil Evropský investiční fond s nabídkou založit specializovaný fond na podporu vzniku spin-off firem ve středoevropském regionu. Podařilo se nám vyjednat 25 milionů eur z evropských peněz a zároveň jsme se zavázali, že stejnou částku doplníme od externích investorů anebo z vlastních zdrojů IOCB Tech.


Jak se shání investoři na preklinické programy? Není to příliš riskantní podnik?

Je to trochu jako s vejcem a slepicí. Potřebujete prezentovat výsledky, k jejichž získání potřebujete peníze, a ty nezískáte, když nemáte výsledky. Trend ve farmaceutickém průmyslu, který se věnuje vývoji nových léků, je otevřenější a vlastně všechny hlavní firmy mají venture fondy, které hledají vhodné projekty. Vedle toho existují samostatné venture fondy – vedle už zmiňovaného fondu i&i Bio, který jsme založili loni, třeba RSJ Gradus fond.

Ale ano, vždy je to riskantní, a proto se tomu říká rizikový kapitál. Je nutné mít více projektů a počítat s tím, že jeden z nich uspěje a zhodnotí finanční prostředky i pro ty ostatní.


Umí se česká věda prodat?

Z dat národního Spolku Transfera vyplývá, že v období mezi lety 2014 a 2020 byly licenční příjmy z „vynálezů“ přes 8,5 miliardy korun a objem smluvního výzkumu pro komerční firmy asi 3 miliardy korun. Zatím však neexistuje žádná přesná statistika. Podle mých zkušeností může být reálná celková částka až dvojnásobná.

V současné době ale brzdí transfer přebujelá a zdlouhavá byrokracie. Jsem ale celoživotní optimista, tak věřím, že se to brzy podaří zlepšit.