Pracovala jako lékařka a pomohla na svět stovkám dětí. Působila na Harvardu, dělala špičkovou vědu a zkoumala poruchy plodnosti. Teď Milena Králíčková už druhým rokem stojí v čele nejstarší české univerzity a zblízka vidí, jak česká věda přichází o velký potenciál.
„Dostat víc žen do vědy jde, bude to ale běh na dlouhou trať,“ říká v rozhovoru první rektorka v dějinách Univerzity Karlovy u příležitosti našeho výběru top českých vědkyň.
Česko má nejnižší podíl žen ve vědě a výzkumu z celé Evropské unie. Čím to je?
V současné době bohužel ještě stále neplatí to, aby ženy a muži měli ve vědě všude, tedy ve všech oborech, rovné příležitosti. I z toho důvodu je tomuto tématu třeba věnovat pozornost a trpělivě krok po kroku prostředí měnit.
Je to stále ještě běh na dlouhou trať, ale nesmíme povolit. Souvisí to jistě i s vnímáním této problematiky v celé naší společnosti, která v oblasti rovných příležitostí má nejen ve vědeckém a univerzitním prostředí ještě hodně práce před sebou.
Jak to napravit?
Krok po kroku. Trpělivě nastavovat rovný přístup, trvat na rovnosti v odměňování žen a mužů, propagovat pracoviště, kde rovné příležitosti fungují, pečovat o diverzitu při sestavování týmů a tak dále. Více žen ve vedení firem, fakult, univerzit či politických stran přinese větší odolnost naší společnosti krizím.
Je to vůbec důležité nejen pro samotné ženy, ale i pro vědu jako takovou, aby se na ní podílelo více žen?
Určitě ano. Diverzita v týmu přináší různé pohledy a možnosti různých řešení. Přináší vyváženost a také odolnost krizím. Tím, že v současné době řada žen v produktivním věku vědeckou kariéru v juniorním věku opouští, přichází naše společnost o významnou část s nimi spojeného potenciálu.
Pokud budeme pečovat o to, aby mladé vědkyně mohly svoji profesní cestu úspěšně realizovat, pak investice vložená do jejich vzdělávání a výchovy nebude promarňována tak, jako to bylo u mnohých z nich v minulosti.
Jak se k tomu stavíte z pozice rektorky Univerzity Karlovy? Může i sama univerzita ženy ve vědě podporovat?
Na naší univerzitě jsme si udělali analýzu dosavadního stavu a na jejích výsledcích postavili takzvaný Plán rovných příležitostí. Jeho plnění koordinuje Rada pro rovné příležitosti, složená ze zástupců vedení univerzity i všech našich fakult.
Pravidelně naplňování plánu kontroluji, každé tři měsíce projednávám postup v jednotlivých oblastech ve svém kolegiu a také s děkany. Naše opatření mohou sahat od snazších opatření, jako je umožňování částečných úvazků či home officů až po ty náročnější, jako je budování dětských skupin.
Milena Králíčková, Univerzita Karlova, Praha 11. 10. 2021 Photo by Jan Schejbal www.jan-schejbal.cz
Jaká opatření jste už zavedli nebo zavádíte?
Mezi konkrétní případy patří například podpora částečných úvazků a home officů. Také jsme lidem na mateřské a rodičovské nově umožnili, aby se mohli účastnit vzdělávacích kurzů pořádaných na UK.
Naše rada pro rovné příležitosti funguje jako informační kanál na každou fakultu, tedy napříč celou univerzitou, což je v českém prostředí dost unikátní. Ale děláme i další kroky, ať už jde třeba o pořádání veřejných akcí s tématem rovnosti žen ve vědě, nebo rovnocenné obsazování do nevolených orgánů UK.
Jak důležitá je pro vás osobně vaše zkušenost z vědeckého prostředí?
Určitě velmi důležitá. Ale ještě podstatnější je, že mám neustále okolo sebe spousty mladých kolegyň a mnohých rodičů vracejících se z rodičovské dovolené, s nimiž pracuji a u nichž si neustále ověřuji, zda kroky, které činíme, zlepšují jejich život, či nikoli.
Stýská se vám po vědě?
Po vědě se mi stýská, protože většinu svého času věnuji managementu a na vědu či výuku moc času nezbývá. Ale klíčové je zůstat v kontaktu s akademickou obcí, se studujícími i pracujícími na naší univerzitě a to včetně našich ne-akademických kolegů.
Univerzita je tak trochu jako rodina – někdy to může být třeba i „italské manželství“, ale je důležité zůstat spolu a komunikovat, vzájemně se respektovat a umět se mít navzájem rádi.
Je něco, co vám z vědecké práce dnes pomáhá i ve vedení univerzity?
Pomáhá mi to, že jako aktivní vědkyně jsem vedla nejprve malé a pak postupně větší a větší týmy. A také to, že jsem jako lékařka pracovala vždy s lidmi. Hodně jsem se tím postupně naučila.
Co vás nyní ve vedení UK nejvíc zaměstnává?
Moje starost číslo jedna je nyní zajistit lepší institucionální financování Univerzity Karlovy a veřejných vysokých škol obecně. Tento sektor se bohužel dlouhodobě potýká s podfinancováním a já pevně věřím, že současná vláda, která má péči o vzdělání v naší společnosti jako jednu z klíčových priorit, zajistí potřebný nárůst.
Zároveň nesmíme jen stát s nataženou rukou – naše univerzita je velmi úspěšná v získávání takzvaného účelového financování a dalších příjmů. A také samozřejmě neustále hledáme cesty, jak fungovat efektivněji.
Když jste nastupovala do funkce rektorky, chtěla jste univerzitu otevřít širší veřejnosti. Došlo už na nějaké nové kroky?
Za poslední rok naše univerzita rozjela celou řadu úplně nových aktivit. Jako příklad mohu uvést přípravu takzvaných mikrodiplomů, tedy microcredentials, což jsou menší vzdělávací celky než studijní programy a jsou určené nejen studentům, ale i veřejnosti.
Jejich cílem je up-skilling, tedy zvýšit uplatnitelnost na trhu práce. Právě nedávno jsme začali pilotovat jeden z nich, který má pomoci všem, kdo by rádi pracovali pro instituce a orgány Evropské komise.
Co plánujete do budoucna?
Připravujeme se na výstavbu dvou kampusů – jeden v Praze na Albertově a druhý v Hradci Králové, chystáme postupně nový informační systém naší univerzity, rozšiřujeme spolupráci s aplikační sférou, tedy s firmami, státním i neziskovým sektorem a také třeba oživujeme Nadační fond Univerzity Karlovy.
V průběhu roku přijedou k nám na univerzitu například rektorka Oxford University nebo viceprezidentka Harvard University, takže nás čeká i řada krásných a užitečných setkání. Prostě univerzita žije bohatým životem a já jsem tomu moc ráda.
