Málokdo ví, že na Kladně vznikají několikametrové sochy pro největší Legolandy, ale i obchody a eventy od Šanghaje přes New York až po Barcelonu. Kouzelná továrna na kompletaci Lego sestav na Kladně otevřela v listopadu 2000.
Zaměstnává tým českých i světových designérů, mezi které patří i kladenský umělec Pavel Holeček. Jako dítě si hrál s Legem, které domů za komunistů pašoval táta, dnes si hraje při návrzích obřích soch z kultovních dánských kostiček. Také jeho osobní tvorba připomíná stavebnici složenou z různých dílků napříč uměleckými formami.
Někdy maluje v ateliéru, skládá hudbu nebo se věnuje sochařině. Jindy na sebe oblékne skafandr a vystupuje v rámci své audiovizuální performance jako Kosmonaut 22 objevující novou planetu. Jeho kinetické interaktivní sochy stejně jako Lego baví děti i dospělé
Obligátní otázka, hrál jste si s Legem?
Kdo si nehrál. Za nás byl Merkur, pak se objevila Revell letadélka a potom přišla stavebnice Lego. To nám pašovali přes hranice tátové, možná ho šlo taky sehnat v Tuzexu za bony. Každopádně pro mě to byla určitě jedna z nejdůležitějších hraček.
A hrajete si dál i v práci?
Rozhodně, jen jako malej jsem designoval deseticentimetrové věci. Dneska to jsou desetimetrové sochy.
Jak jste v kladenské továrně začal?
Nastoupil jsem jako designér chvilku po otevření v roce 2002. Začínali jsme asi v sedmi lidech celkově a dneska nás je dvanáct interních designérů, přes dvacet freelance designérů po celém světě plus velký produkční tým.
Co přesně na Kladně vzniká?
Děláme tu modely od menších až po několikametrové obry. Například jsme dělali obřího draka do Šanghaje, Aston Martin v životní velikosti do Londýna, britskou královskou rodinu pro Hamleys, tři metry vysoký doubledecker… Mraky takových modelů. Tým modelářů to pak rovnou staví z kostek tady u nás na Kladně.
Máme pod palcem kompletně celý proces. Od designu a vývoje přes kvalitu, konstruktéry až po fyzickou realizaci a dodání modelů. Celé to začíná u nás designérů, kdy model navrhneme v 3D programu a podle toho pak modeláři staví kostičky vrstvu po vrstvě.
To ale nejsou klasické stavebnice…
Design stavebnic jako takových vzniká přímo tam, kde Lego před více než devadesáti lety vzniklo – v dánském Billundu. Jak já říkám: v reaktoru. Naše továrna je zaměřená na veškerý obsah Lego parků a našich značkových obchodů, které najdete na nejlukrativnějších místech světa. Do nich my dodáváme kostkovou krásu.
Naším posláním je inspirovat. Když člověk uvidí naši sochu z kostek, tak si má říct: wow, to je pecka, to si chci postavit taky. Asi ne rovnou čtyřmetrové auto, ale třeba aspoň takové, co se vejde na poličku v obýváku.
Co byla největší výzva?
Drak do našeho značkového obchodu v Šanghaji. Zadání byl patnáctimetrový mechanicky působící drak ve východoasijském vzhledu, který bude omotaný kolem sloupu přes dvě podlaží a v posledním patře bude hlava prskat na lidi oheň nebo vodu, to si už přesně nepamatuji. V tu chvíli řešíme i statiku a všechno musí být na milimetr přesně změřené.
Jak propojujete práci s vlastní tvorbou?
Pro mě je kreativita životní nutností, stejně jako dýchání. Moje práce i soukromý svět propojuje jedno slovo: tvorba. Hravé prostředí v Lego kampusu se propojuje s mou osobní tvorbou. Zhruba v době, kdy jsem nastoupil do Lego Group, jsem i začal tvořit abstraktní sochy inspirované malířem Joanem Miró, pak jsem k tomu přidal malbu a později i hudbu.
Foto Michael Tomeš
Všechno dnes propojuji v různé organické instalace, které vytváří multivjemový zážitek. Chci, aby pozorovatel nemohl říct, co to formálně je, ale prožíval to jako jeden celek. Moje sochy se hýbou, hrajou, svítí… Vše v harmonii. V rámci performance Kosmonaut 22 na ně dokonce hraju dotykem.
Uvnitř soch je spousta elektroniky, například potenciometry, midi kontrolery, bicí pady a vše se slučuje v zabudovaném počítači. Celou elektronickou show odehraji ve skafandru, který jsem si ušil, protože se strašně stydím. (smích)
Čerpáte inspiraci i z práce?
Profesně je to design, zatímco v osobní tvorbě volné umění, kde čerpám z mnohem hlubších zdrojů. Vycházím z prožitků, které jsou těžko uchopitelné a nedají se zhmotnit slovem. Možná básní by to šlo, ale já si vybral malbu, sochu a hudbu, protože jsou pro mě nejvíc abstraktní.
Tohle všechno by nešlo bez mé skvělé partnerky Dany, která taky tvoří – naši rodinu. Bez tohohle pevného základu bych se nemohl jít vznášet do ateliéru. A naše děti sice seberou dost času, ale zároveň jsou velkou inspirací.
Vaše „multivjemové“ sochy asi ocení…
Přesně. Tím, že jde o intuitivní citové věci, tak to trefuje celé spektrum lidí včetně dětí. Není potřeba mít něco nastudované. Nejde o to umění rozumět, ale cítit ho.
Foto Michael Tomeš
Chci, aby moje dílo člověka aspoň na chvíli vytrhlo z běžného vnímání světa. Občas mám instalace na různých festivalech a chodím tam pozorovat lidi a poslouchám, co si povídají.
A co si povídají?
Často právě vůbec nic. Často tam několik minut stojí v tichosti jako u vytržení a pak se ozve v údivu: ty vole, co to je? (smích)
Jak se takové umění prodává?
Kinetické sochy dělám primárně z vnitřního puzení. Je to drahá hračka, jen materiály vyjdou kolem padesáti tisíc korun. Prodávají se většinou obrazy, protože jsou pro lidi snáz uchopitelné, prostě je vezmou a pověsí – říkám tomu klasický „nadgaučák“.
Dokonce jsem obrazy jednu dobu začal prodávat tolik, že jsem to musel zarazit. Říkal jsem si, že něco musí být špatně, protože se lidem podezřele moc líbí. Až jsem kvůli tomu asi na rok přestal úplně malovat.
Naštěstí vás živí kostičky…
Naštěstí mám tak skvělou práci a dělám si svobodně umění, které mě baví. V uměleckém byznysu jsou velké tlaky, když se tím musíte uživit. Člověk pak musí hlídat trendy, kamarádit se s důležitými lidmi v oboru, a když zjistí, že frčí modrá barva, tak maluje modrou. Ale to není autentické.
Je to každého věc, ale moje cesta to není. Já si chci hrát a umění tu podle mě není, aby se na něm vydělávalo, ale aby se žilo.
