V Galerii Rudolfinum právě probíhá výstava Unexpected od ukrajinské umělkyně Zhanny Kadyrové. Je o válce, je působivá, ale sama Kadyrova by zřejmě byla nejradši, kdyby ji vůbec nikdy nepřipravila.
Podobně rozporuplné pocity měli i tvůrci filmu 20 dní v Mariupolu, kteří si před pár týdny odnesli Oscara za nejlepší loňský dokument. Zabývat se válkou není totiž pro současné umělce z Ukrajiny volbou, ale nutností, něčím, čemu se prostě nejde vyhnout.
Nikdo z nich si na tom nechce stavět kariéru, získávat ocenění a ani v rozhovorech nesdílí obvyklou radost z vykonané práce.
V dílech Kadyrové také najdete některé dokumentární prvky, jde ale často spíše o hrůzu nevyslovitelného nebo nedořečeného. Nepoužívá zdaleka tak explicitní válečné výjevy jako tvůrci 20 dní v Mariupolu.
Neuvidíte zde drastické obrázky dětí, které v nemocnicích bojují o svůj život, nic takhle zjevného a šokujícího. Přístup Kadyrové je jiný, neuchopitelnější. Často používá materiály a objekty přímo z oblastí zasažených válkou, nic jiného jí po útěku ze svého domova ani nezbývá.
Celou výstavou neustále prostupují dvě úzce spojené otázky. Jak a co má tvořit umělec, který přišel o svůj domov, své studio a kolem něj zuří válka? A lze vůbec něco tak těžce uchopitelného jako válka reflektovat v umění?
Spolu s Zhannou Kadyrovou jsme se během její krátké návštěvy Prahy pomalu prošli galerií. U každého svého díla se mi pokoušela popsat, v jakých podmínkách a proč vzniklo.
Jak na vás výstava působí, když ji teď poprvé vidíte hotovou?
V každém případě je to velká výstava a důležitý bod v mé kariéře. Všechno, co jsem si představovala, že tu bude, se nakonec podařilo zařídit. Je pro nás velká čest mít výstavu v takové krásné historické budově.
Zároveň musím návštěvníky upozornit, že všechny zde vystavované exponáty jsou neveselého charakteru, všechny totiž nějak souvisí s událostmi, které teď probíhají na Ukrajině.
Zhanna Kadyrova ukazuje svoji výstavu Unexpected během krátké návštěvy Prahy. | Foto Galerie Rudolfinum, Markéta Černá
I když vlastně nejsme tak daleko od Ukrajiny, může na nás přesto válka působit jako něco vzdáleného. Žijeme tu v bezpečí a konflikt se nás ve své hrůze bezprostředně nedotýká. Lze tohle naše uvažování změnit?
První část výstavy, kde se právě nacházíme, nese název „bezpečná válka“, přesnější překlad je možná „neškodná válka“. Exponáty jsou vyrobeny z plechu, který jsem posbírala v zasažených oblastech – v Charkovské a Kurské oblasti. Jde o materiál ze střech, plotů a všemožných dalších částí domů, které byly zasaženy raketami.
Z těch částí jsem vytvořila něco, čemu se běžně říká minimalistické umění. Pro spoustu lidí, kteří žijí v bezpečí, to z dálky může připomínat něco abstraktního. Pro nás je to ale skutečný život. Válka nezačala před dvěma lety, jak se často píše.
Všechno začalo už v roce 2013. Kdyby západní svět reagoval silněji už v tu dobu, možná bychom na tom dnes nebyli takhle a invaze v roce 2022 by se vůbec neodehrála. Jedna budova, ze které jsem používala materiál, byla zničena v dubnu 2022. Místní ji částečně opravili a po chvíli ji raketa zasáhla znovu.
Chápu, že je pro spoustu lidí těžké si vůbec představit, co se na Ukrajině vlastně děje. Vidí třeba na fotkách, že se ve městech něco opravilo, a myslí si, že se všechno vrátilo do normálu. Takhle to ale není. Vezměte si, že podobně často přemýšlejí i lidé ze západnější části Ukrajiny.
Také často vůbec nechápou a neumějí si představit, co zažívají lidé na opačné straně země. Je to vlastně pochopitelné. Pokud se vás to bezprostředně netýká, je hrozně těžké si představit, co je to skutečná válka. Cítím potřebu tyhle věci ukazovat, aby lidé pochopili, co zažíváme.
Je normální nechápat válku. Myslet si, že je to něco tak vzdáleného, něco, co přece nikdy nemůžeme zažít. Ale nám se to stalo. Slyšela jsem letecký poplach a následné exploze, musela jsem utéct ze svého domova. Touhle výstavou chci říct jediné: Je strašné, co se na Ukrajině děje. Prosím, věřte nám. Opravdu potřebujeme vaši podporu a pomoc.
Foto Galerie Rudolfinum, Ondřej Polák
Další exponát je už explicitnější, jde o kus zdi, ve které vidíme díry od samopalu Kalašnikov. Co má vyjadřovat?
Tahle výstava je vlastně jen sdílením toho, co jsem sama zažila. Přestali jsme si jakkoli plánovat budoucnost. Víme, že každý den může být ten poslední. Tady vidíme kusy skutečných zdí a silnice z města Irpin, které je jen pár kilometrů za Kyjevem. Ty kusy asfaltu pocházejí z parkoviště před místním supermarketem, kde je okolo spousta panelových domů.
Když jsme kus asfaltu vyřezávali, našly se hned kousek vedle nevybuchlé miny. Tohle bude do budoucna ještě velký problém, protože spousta území je takových min plná. A nejde o žádné „military zóny“, ale o normální sídliště, kde bydlí lidé.
Když v roce 2022 Putin napadl Ukrajinu, uprchla jste z Kyjeva do oblasti Berehovo. Co všechno najednou bylo jinak?
Moje maminka odešla do Německa, my jsme se s partnerem rozhodli, že na Ukrajině zůstaneme. Bylo velice těžké najít místo, kde bychom mohli zůstat, ze zasažených oblastí na východě a severu Ukrajiny utíkalo ohromné množství lidí. Když se moje maminka dostala do bezpečí, mohla jsem začít přemýšlet, co budu dál dělat já.
Přišla jsem o svůj domov, o své studio, o všechny nástroje i materiály, se kterými jsem pracovala. U řeky jsem našla kameny, které jsem začala zpracovávat a dělat z nich imitace ukrajinského chleba. „Paljanica“ je náš kulatý chléb, ale to samotné slovo bylo jeden čas používáno i k identifikaci ruských vojáků, protože Rusové ho vyslovují jinak než místní.
Foto Galerie Rudolfinum, Ondřej Polák
Foto Galerie Rudolfinum, Ondřej Polák
Nedovedou ho vyslovit stejně jako Ukrajinci, nepoznají ten drobný rozdíl ve výslovnosti. Na začátku války se takhle párkrát dokonce podařilo odhalit okupační oddíly v utajení. Ten chléb návštěvy na menších městech a vesnicích často dostávají jako uvítací dar. Můj chléb, co tu vidíte, není vítací, je to chléb z kamene, pro okupanty.
Je ale nesnadné odpovědět na otázku, proč jsem si jako první téma zvolila zrovna tohle. Byla to pro mě kompletně nová a šokující situace. Nešlo jen o to, z čeho vůbec něco vytvořit, ale jestli vůbec něco tvořit.
Opustila jsem všechno, co jsem měla a znala, a ocitli jsme se ve vesnici, kde nebylo nic, žádná koupelna, žádný internet. Museli jsme začít od úplné nuly, museli jsme si zajistit provizorní elektřinu, první týden jsme si vařili jídlo jen na ohni. Proto je obtížné dobrat se k tomu, jak jsem pak začala něco vytvářet. Nebyl v tom žádný plán.
Opustila jsem všechno, co jsem měla a znala, a ocitli jsme se ve vesnici, kde nebylo nic, žádná koupelna, žádný internet.
Později jste ve vesnici ale dokonce uspořádala i malou výstavu pro místní komunitu. Vytvořila jste takové improvizované kulturní a společenské centrum pro vaše nové sousedy. Jak to vnímali?
Bylo to zajímavé, protože tihle lidé se nikdy dříve s moderním uměním nesetkali. Na videu tu v galerii můžete vidět, jak jsme je pozvali na tuhle „výstavu“ v našem novém domě a jak reagovali. Hned vedle vidíte mé obrázky místních lidí.
To také nebylo nejprve myšleno jako nějaký umělecký projekt. Šlo spíše o mou terapii, potřebovala jsem s někým mluvit, tak jsem šla za lidmi do místního baru, povídali jsme si a já si je u toho nakreslila.
Jeden strávil se svými dětmi deset dnů v krytu, kde se schovávali před nálety. Druhý nebyl schopný několik týdnů vůbec promluvit, jen seděl a pil vodku. Až po nějaké době mi byl vůbec schopen vyprávět, co během útoku ruské armády zažil.
Potřebovali jsme to všichni. Nebyl mezi námi žádný rozdíl, nezáleželo na tom, jestli šlo o starou babičku, tohoto chlapa, nebo o nějakou současnou umělkyni. Jenom jsme společně seděli a říkali si, co jsme zažili a co cítíme.
Přicházíme k dílu, ze kterého by podle mě byl nadšený Andy Warhol. Jde o sklenici Coca-Coly a hamburger vytvořený z kamenů, které jste sbírala u řeky. Jedná se vlastně o jediný exponát, ve kterém můžeme najít trochu humoru. Bylo to záměrné?
Snažili jsme se najít něco, z čeho bychom si mohli udělat srandu a společně se zasmát. Vidíte to i na tom videu, které jsem zmiňovala, kdy k nám lidé přijdou a dívají se poprvé v životě na podobné objekty. Povídají si spolu, pijí, smějí se, snaží se společně zažít nějakou normální chvíli.
Foto Galerie Rudolfinum, Ondřej Polák
Byla nás tam spousta, kdo jsme utekli ze svých domovů, byli tam místní, šlo o velice zvláštní mix lidí. Vedle burgeru vidíte třeba i výšivky, které měly dříve babičky na vesnicích, mnohé domácnosti je mají na zdech dodnes. Ten nápis v nich je ale nový, dopsala jsem tam „letecký poplach“. Něco, co jsme si asi nikdo nemysleli, že v našich ulicích budeme slýchávat.
Jsme právě v asi nejvíce fotogenické a divácky nejvděčnější části výstavy. Potemnělá místnost, ve které se nachází zářící objekt ležící v hromadě hlíny a suti. Jde o nádherný starý lustr, který jste prý zachránila z jedné zničené budovy. Jaký je jeho příběh?
Pochází z města Beryslav, které je od začátku války takřka pod permanentním útokem. Nefunguje tam elektřina, nejdou telefony. Lustr jsme vzali a přivezli sem.
Foto Galerie Rudolfinum, Ondřej Polák
Je z místa, které najdete napsané na seznamu měst, jež ruská armáda zničila. Význam tohohle objektu je pro mě v tom, že jsme přece jen schopní nějaké zbytky kultury zachránit, a že tím pádem možná dokonce máme i něco, nějaké základy, ze kterých budeme schopní vytvořit si i nějakou kulturní budoucnost.
Ano, na těchto stěnách je vyčerpávající a zdá se nekončící seznam budov, které byly během války poničeny. Jde o děsivý seznam zničeného kulturního dědictví Ukrajiny. V tomhle kontextu je pro vás asi těžké, dost možná i nepředstavitelné, mluvit o svých uměleckých plánech do budoucna, ale přesto…
Vím jen to, že se teď nedovedu vrátit k tomu, co jsem dělala předtím, ani kdybych mohla. Měla jsem rozdělané nějaké velké projekty (Kadyrova před válkou vytvářela především sochy a monumentální instalace ve veřejném prostoru, účastnila se s nimi i proslulého bienále v Benátkách, pozn. red.), ale nevím, jestli se k nim vůbec kdy budu vracet.
Beru to trochu jako svůj minulý život. Nemám v sobě sílu dělat umění, které by bylo „hezké“. Prostě toho nejsem schopná. Uvidíme… Jak všechno dopadne.
Na jednom z emočně nejsilnějších děl vidíme raketu, jak prolétává nad různými místy, která jste na cestách navštívila. Na obrazovkách jsou i záběry, jak letí Prahou – při příjezdu na hlavní nádraží vlakem od Libně a také cestou tramvají ze zastávky Malostranská, přes Hradčanskou až na Letiště Václava Havla. Má nás to probrat z letargie, kterou už možná mnozí nad děním na Ukrajině cítí?
Chci tím říct, že válka je skutečně mnohem blíže, než si dokážete představit. Je to opět zcela jiný způsob tvorby, než na který jsem byla zvyklá. Využila jsem klasických postupů a strategií street artu. Vidíte auta, vlaky, různá místa, kterými jsem projížděla, a do nich jsem zakomponovala letící maketu střely.
Foto Galerie Rudolfinum, Ondřej Polák
Tohle je zrovna po cestě vlakem z Německa, myslím, že je to kousek od města Ústí nad Labem. S tímhle jsou pak spojené ještě obrázky měst, jež jsem nakreslila, a stejný nápis, který jsem použila u těch výšivek z ukrajinských domácností.
Je tu Berlín, Oslo, Tel Aviv, tady je Praha. Nakreslila jsem kostel na Malé Straně. Vidíte, že zrovna tenhle ještě není hotový, musím tam dopsat „pozor, vzdušný poplach“.
Výstava přece jen končí něčím alespoň trochu optimistickým. V celé jedné místnosti vidíme pokojové rostliny, které jste převezla z Ukrajiny a tím je zachránila. Pocházejí z rozbořených domů zasažených válkou. A stejně jako lidé, kteří utekli a zachránili si tak život, i některé z rostlin teď opět rozkvétají. Vidím tam tu symboliku správně?
Ano, téhle části výstavy říkám Refugees. Některé rostliny umřely, jiným se podařilo přežít. Tady na jedné fotce vidíte, kde ty kytky původně byly. Vidíte ty zažloutlé listy stromů venku? Byl zrovna podzim, a protože ten dům měl rozbitá okna, na tu kytku, co stála na parapetu, pršelo skrze rozbitá skla a přežila.
Foto Galerie Rudolfinum, Ondřej Polák
Když jsem to viděla, říkala jsem si, to je přece zázrak. Jsou to takoví moji květinoví uprchlíci. A podívejte se sem na tuhle – rozkvetla asi přes noc!
Výstava Zhanna Kadyrova: Unexpected se v Galerii Rudolfinum koná do 30. června 2024 a vstup na ni je zdarma.
