skip to main content

Čím větší risk, tím větší šance prorazit, říká muž, který posadí na Vltavu filharmonii

Jeho projekt stojí komplet na vodě. „Půjde o bezkonkurenčně největší koncert, co se kdy na Vltavě konal,“ říká zakladatel a ředitel festivalu Prague Sounds Marek Vrabec, zatímco si louhuje čaj v kavárně Slavie. Tedy na dohled řeky, se kterou má velké plány. „Současně na Vltavě nikdy nehrálo hudební těleso s větším výtlakem,“ dodává s úsměvem.

Půjde sice o první ročník Prague Sounds, nikoli však o první ročník multižánrového hudebního festivalu, v jehož čele Vrabec stojí. Pod původním názvem Struny podzimu se uskutečnilo už pětadvacet ročníků festivalu a nyní, po čtvrtstoletí jeho existence, došlo k přejmenování.

I na něj dojde řeč. Nejprve však pojďme k nejpůsobivější akci, která se v rámci festivalu uskuteční – ke Koncertu pro Evropu u příležitosti českého předsednictví v Radě Evropské unie. Představení se 2. září ozve přímo z hladiny Vltavy, z unikátní plovoucí scény u Slovanského ostrova.

Zazní z Vltavy i Vltava?

Ano. A také Beethovenova Óda na radost, tedy hymna Evropské unie, Dvořákův Karneval a Janáčkova Glagolská mše. To vše v provedení České filharmonie s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem.

Návštěvníci koncertu, který se koná ve spolupráci s Úřadem české vlády, se na plovoucím hledišti mohou těšit na výjimečný zážitek. Stejně jako přihlížející z přilehlých nábřeží, Slovanského ostrova, mostu Legií nebo z plavidel přímo na vodě.

Marek Vrabec

Takto výjimečný zážitek ale může zhatit podstatně více okolností než koncert v klasických kulisách…

Je to obrovská akce se spoustou návazností a rizik. Tím největším rizikem pochopitelně je, že se vinou nepříznivého počasí zvedne řeka. Výlučnost a genius loci celého koncertu ale za všechna rizika stojí, byť starostí je nyní tolik, že se mi prázdniny zdají být hodně krátké. Z celé republiky například svážíme pontony, které ponesou nejen 1200 diváků, ale i 170 účinkujících.

Přímý přenos bude vysílat Česká televize, ale i evropský kulturní kanál Arte. A my například, abychom pro celý svět zvýraznili atmosféru Prahy, chceme v součinnosti s pražským Yacht Clubem dostat během koncertu na Vltavu plachetnice.

Když se napnou bílé plachty malých i středních plachetnic, navíc ve tmě, bude to velmi efektní a doufám, že záznam koncertu tím získá na vizuální atraktivitě a třeba bude žít věčně jako památné vystoupení Pink Floyd v Benátkách z roce 1989.

Koncert na Vltavě jste ale uspořádal už v roce 2020…

Uprostřed koronavirové krize jsme posadili na Vltavu koncert Hope for Prague, při kterém britský houslista Daniel Hope vyslal do celého světa nadějné poselství, že hudba spojuje i v nejtemnějších časech.

A nebudu lhát, Hope for Prague nám v těžkých časech pomohla i ekonomicky. V době, kdy byly zavřeny prakticky veškeré kulturní akce, byl předloňský koncert na řece velkým lákadlem i pro partnery, každý u toho chtěl být.

Proč má vlastně festival nový název?

Myslím, že za čtvrtstoletí existence festival svůj původní název lehce přerostl, už ho to poněkud brzdilo v mezinárodním rozletu. Jakkoli název Struny podzimu miluji a vděčím mu za mnohé, byl v současnosti zavádějící. Evokoval klasickou hudbu, kdežto festival byl již dlouhodobě kosmopolitním, a to i žánrově.

Zvolili jsme název, díky němuž můžeme festival rozvíjet ještě výrazněji mezinárodně. Právě kosmopolitnost podle mě Prague Sounds skvěle vystihuje, navíc zdůrazňuje coby místo konání Prahu a neomezuje festival časově výhradně na podzim. Koneckonců koncert na Vltavě proběhne kalendářně ještě v létě.

Co kromě vltavského koncertu festival nabídne?

Další program se bude odvíjet od října do listopadu a myslím si, že se povedl. Letos pro nás bylo extra důležité postavit program, který by dal po covidu jasně najevo, že z uměleckých kvalit nehodláme s novým názvem nic slevovat, ba naopak.

Pečlivě a pestře kurátorovaný obsah se skládá z devíti koncertů v hlavním programu. Těžko zde vyjmenovat všechny, já osobně se například velmi těším na anglickou zpěvačku Lauru Mvulu, která se svým způsobem převtělila do popové hvězdy 80. let a předvádí úžasně stylizovanou show.

Světoznámý violoncellista YoYoMa na plovoucí scéně v roce 2021

Děláme také velký recitál Jiřímu Stivínovi, poctu k jeho osmdesátinám. Závěrečný koncert obstará globální fenomén posledních let Nils Frahm. Tento hráč na klávesy má na podzim turné v obrovských sálech a sledovat jeho produkci je jako koukat do alchymistické kuchyně – ke hře na všemožné nástroje přidává analogovou elektroniku, je to strhující, fascinující.

Jste spokojen, jak se festival za dobu své existence etabloval?

Ohromně mě těší, že je festival vnímaný jako prestižní akce a přitom si zachoval specifickou atmosféru. Ta je daná tím, že jsme nešli cestou množství, ale vsadili na výběrovost. Uvědomujeme si ale zároveň, že ač máme svou obec fanoušků, rezervy existují ve vnímání festivalu v mezinárodním kontextu. I to byl jeden z důvodů rebrandingu.

Jak vlastně festival před čtvrtstoletím vznikl? Jak vás napadl?

Shodou příznivých okolností a náhod. Ocitl jsem se na Pražském hradě v době, kdy byl prezidentem Václav Havel a panovala tam zakladatelská atmosféra. Všude pulzovalo nadšení, že se po x letech Hrad otevírá veřejnosti, ambicí bylo udělat z něj kulturní světové centrum.

Reklama

Víceméně tohle zadání jsme s kolegou Martinem Pechancem dostali od Václava Havla – bylo nám třiadvacet, dostali jsme od všeho klíče a mohli vymyslet kde a co uděláme. Dnes, když vidíte na Hradě protitankové ježky a lustraci příchozích, si lze něco takového jen těžko představit, ale tehdy všichni očekávali od Hradu výjimečné věci a v tomto klimatu se mohly narodit Struny podzimu.

Začali jsme s klasikou, měli jsme s Martinem jako absolventi konzervatoře tento background, ale postupně jsme si přiznali, že milujeme hudbu v celé šíři a že není třeba dublovat Pražské jaro. Z toho se zrodila dramaturgická výlučnost – dostat na festival světové umělce, kteří zahrají něco, co ještě nikdo nikdy neslyšel. V neopakovatelnosti koncertů spočívá největší hodnota festivalu doteď.

Na Hradě už ale dávno není…

Václava Havla vystřídal Václav Klaus a ten se slovy, že partyzánské akce skončily, učinil Strunám podzimu na Hradě poměrně rychlou a ráznou přítrž. Začínali jsme od nuly, přišli o prostory a partnery a neměli nic jiného než značku, kterou naštěstí nikdo nechtěl a my si ji rychle zaregistrovali.

Se slovy, že partyzánské akce skončily, učinil Václav Klaus Strunám podzimu na Hradě rychlou přítrž.

Od odpadávajících partnerů jsme však najednou slyšeli – Aha, takže Španělský sál už nebude… Já to bral hrozně osobně – osm let jsem něco úspěšně budoval a teď to má být pryč? Vyhecovalo mě to, vrhl jsem se do všeho s celým naším týmem s ještě větší vervou a povedlo se, přišel pozitivní zlom.

Kdy?

Řekl bych, že v roce 2008, kdy jsme na festival dostali Bobby McFerrina, což se v Česku přes veškeré snahy ještě nikomu nepodařilo. Získali jsme tím sebevědomí a uvědomili si, že naší cestou by mělo být dát dohromady světové hvězdy s domácími umělci, u kterých jsme instinktivně tušili, že by to zvládli. K Bobbymu jsme postavili Dana Bártu a vznikla fantastická improvizace.

Stejný postup jsme následně uplatnili i u slavného Gregory Portera, k němuž jsme dali klávesistu Ondřeje Pivce. Gregoryho jsme zprvu přemlouvali a jemu se nechtělo, logicky nechtěl do kapely cizí element.

Byla tam spousta poněkud trapných okamžiků, už jsme se na to chtěli s odpuštěním vykašlat, ale pak si spolu přece zahráli a Gregory vytřeštil oči: Kde jste toho kluka našli, to není možný! Dnes je Ondra pevnou součástí jeho kapely a podílel se na desce, která dostala Grammy…

Marek Vrabec

Chci tím říct, že nejvíc se vyplatí, co se zdánlivě vyplatit nemůže. Že nejrizikovější podniky mají největší šanci prorazit a o to víc to platí v postcovidové době. Potřebujeme odvážné, riskantní, spektakulární koncertní události. Do téhle kategorie spadá koncert na Vltavě, i když jeho riziko nedá spát. Samozřejmě, dost věcí se při takovémto přístupu nepovede, ale ty, co klapnou, stojí za to.

Jak jste k téhle zkušenosti přišel?

Pomohlo mi například, že jsem jeden čas pracoval pro Kennedyho centrum v Americe, tedy v jedné z nejprestižnějších kulturních institucí vůbec. Šest let jsem pak stál v čele Dvořákovy Prahy, to mi rovněž otevřelo spoustu dveří. A svou roli nejspíš hrály i rodinné geny.

Ty jsou jaké?

Ve svém konání kombinuji profese rodičů. Táta byl televizní produkční, učil tuhle profesi i na FAMU. A máma byla původně operní a později všestranná zpěvačka, později pedagožka – dodnes učí, i když je jí devadesát let.

Můj děda, Ing. Zdeněk Klika, byl nadšeným průkopníkem automobilismu u nás. Stal se v republice prvním generálním importérem britských vozů, hlavně značky Jaguar, měl krásný autosalon kousek od Václavského náměstí, a dokonce navrhl karoserii krásného sportovního kupé pro automobilku MG. Dědečkův Jaguar SS 3,5 l z roku 1933 je ve sbírkách Národního technického muzea v Praze.

Plovoucí scéna v roce 2020

Děda byl také sběratelem české výtvarné moderny, vlastnil Fillu, Tichého, Toyen, Muziku. Bohužel komunisté na něj po převzetí moci uvalili milionářskou daň, poslali ho do tábora nucených prací, do vily na Vinohradech mu nastěhovali nájemníky, jeho strčili do sklepního bytu a o většinu děl jsme v dobách hmotné nouze reálného socialismu přišli.

Prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, mě formovalo, ale máma mě vedla především k hudbě. Na konzervatoři jsem vystudoval hru na bicí nástroje a postupně jsem vystudoval také produkci a hudební management na AMU čili v tomto jsem zase šel ve stopách otce.

Zabubnujte si ještě někdy?

Výjimečně, ale chybí mi to. Živé hraní nejde ničím nahradit, přestože když se mi podaří uspořádat výjimečný koncert, při kterém se „zastaví čas“, je to taky hodně silný pocit uspokojení. Nakonec jsem ale asi lepší organizátor, než bych býval byl hudebník.

S jakým rozpočtem celý festival pracuje?

V covidovém období jsme paradoxně vykazovali růst, za což vděčíme především venkovním koncertům na Vltavě, díky kterým jsme prokličkovali omezeními. A i v podzimní části covidu jsme měli notnou dávku štěstí, takže jsme nemuseli rušit skoro nic. Pokud jde o rozpočet, v roce 2020 jsme se pohybovali na částce okolo 30 milionů, další rok byla 36 milionů, letos jsme zhruba na čtyřiceti.

Ekonomicky jste stabilní?

Ve finančním světě jsem spíš laik, ale za dobu, co festival dělám, už jsem se naučil, že nevadí, když mi na začátku roku chybí v rozpočtu pět milionů. Že dokonce ani nevadí, když mi ještě v červnu chybí čtyři miliony, že to pořád může dobře dopadnout. Také jsem ale pochopil, jak strašně důležitá je diverzifikace a že finanční stránka nesmí stát na jednom, byť sebevelkorysejším partnerovi.

Stojíme tedy na několika pilířích. Naším generálním partnerem je ČSOB, podporuje nás Hlavní město Praha i ministerstvo kultury, stejně jako mecenáši v čele s miliardářem Karlem Janečkem a příjmy nám plynou pochopitelně i ze vstupného. A Koncert pro Evropu má silného partnera v Nadaci PPF, mimo jiné.