skip to main content
Vesmír

Čína otestovala svůj první orbitální bombardér. USA jeden málem měly v šedesátých letech

Čína podle britských novinářů úspěšně otestovala svůj první nadzvukový orbitální kluzák, který v srpnu obkroužil celý svět. Proč je to vlastně zajímavé? A proč se najednou zejména americkým generálům hůře spí?

Tenhle kluzák by totiž v případě, že by byl vybaven nukleární hlavicí, dokázal vystřelit jadernou střelu na území USA z jižního směru, čímž by se vyhnul většině amerických radarů včasné výstrahy.

Americké letectvo přitom podobné vozidlo samo vyvinulo už před šedesáti lety, Pentagon však další vývoj kvůli příliš vysokým nákladům zastavil. A aby toho nebylo málo, americký systém údajně kopíroval ještě o něco starší koncept, pocházející z Evropy. 

První, kdo nyní o čínském srpnovém testu takzvaného potenciálního frakčního orbitálního bombardovacího systému (FOBS) informoval, byli novináři z amerického deníku Financial Times Demetri Sevastopulo a Kathrin Hille.

Jak název napovídá, kluzák-FOBS odstartuje ze země podobně jako běžná mezikontinentální balistická raketa (ICBM), avšak místo přímého směřování k cíli vyletí krátce na oběžnou dráhu, kde ve vhodný čas vypálí raketu a oběžnou dráhu zas opustí.

ICBM během svého letu také opustí atmosféru, ale jen na malou chvíli a velmi předvídatelně směřuje ke svému cíli, což v případě ruských a čínských raket zaměřených na USA znamená cestu přes severní pól. Oproti tomu střela systému FOBS je schopna zůstat na oběžné dráze dost dlouho na to, aby ji pak mohla opustit a zamířit ke svému cíli z naprosto nepředvídatelného směru.

Reklama

A vzhledem k tomu, že většina amerických strategických radarů je fixována v jednom směru, kvůli ICBM pochopitelně hlavně na sever, dává to FOBS skvělou příležitost k útoku „ze zálohy“. Zejména při útoku přes jižní pól.

Je to zbraň, která má potenciál destabilizovat křehkou rovnováhu mezi nukleárními velmocemi, avšak zdaleka to není první pokus o její vývoj. Mezi roky 1969 a 1983 nasadil několik podobných vozidel na oběžnou dráhu Sovětský svaz. Jaderné střely však nenesl kluzák, ale vozidlo bez posádky schopné vyletět na oběžnou dráhu a zase ji opustit.

Sověti svůj FOBS přestali rozvíjet ve chvíli, kdy zjistili, že je oproti konvenčním ICBM raketám nepřesný. Oficiálně jej pak opustili po podepsání dvojice smluv s USA, konkrétně ABM (Anti-Ballistic Missile Treaty) a SALT II (Strategic Arms Limitation Talks II).

I Spojené státy koketovaly s podobným systémem, dokonce ještě pár let před sověty. Jejich verze byla však podobnější současnému čínskému modelu s kluzákem. Pod názvem Dyna-Soar se ukrýval jednomístný raketoplán, který svého pilota vynesl na oběžnou dráhu, aby se pak „sklouzl“ zpět na Zemi.

Takový typ oběžného vozidla dokáže „zaparkovat“ na oběžné dráze, získat přehled o celé jedné zemské polokouli a vybrat si na ní libovolný terč pro svou střelu. To vše navíc v takové rychlosti, že se dokáže vyhnout všem konvenčním obranným systémům. A aby toho nebylo málo, dokáže se vrátit zpět na Zemi, takže může být použit opakovaně, což je pro udržitelnost a návaznost vojenských operací klíčová výhoda.

Spojené státy program Dyna-Soar formalizovaly v roce 1957 a dostaly se v jeho vývoji překvapivě daleko, než ho o šest let později americké ministerstvo obrany zrušilo.

Ačkoli se program Dyna-Soar může zdát z dnešního pohledu na padesátá léta velmi futuristický, pro úplně první zmínku o vývoji podobného typu vesmírného vozidla musíme jít ještě o více než dvě desetiletí do minulosti. 

První velký návrh na sestrojení oběžného vozidla-kluzáku pochází od rakouských vědců Eugena Sängera a Irene Bredt.

Ti v roce 1933 přinesli nákres pomyslného kosmického bombardéru s raketovým pohonem, který by startoval horizontálně ze saní místo podvozku a dokázal by zrychlit na třináctinásobek rychlosti zvuku při své cestě k hranici atmosféry Země. Od té by se odrazil, podobně jako kamenná žabka od vodní hladiny, a zamířil zpět k Zemi, přičemž by vystřelil svou tunovou bombu na cíl vzdálený až patnáct tisíc mil.

Sänger a Bredt se ve svém projektu dostali až k vytvoření modelu určeného pro testování ve větrném tunelu, než projekt ukončil jejich sponzor ze Třetí říše. Přitom existovalo jen málo nových zbraní, které by si nacistická armáda nepřála vyzkoušet a zařadit do svého repertoáru, avšak projekt orbitálního bombardéru se dokonce i jim zdál příliš přitažený za vlasy.

Někoho však projekt rakouských vědců přece jen zaujal. Jedním z nich byl Theodore von Kármán, vědecký poradce generála amerického letectva Hapa Arnolda. Je to ten samý vědec, který poprvé určil výšku, ve které končí atmosféra a začíná vesmír. Tato hranice je dnes ostatně známá jako Kármánova.

Von Kármán vedl po skončení druhé světové války pro americké letectvo výpravu po Evropě s cílem prozkoumat techniku a znalosti nacistické armády. Tehdy právě narazil na projekt sepsaný Sängerem a Bredtovou a dovezl ho do USA. Údajně měl tento projekt na mysli i ve chvíli, kdy v roce 1948 pomáhal zakládat dnes významnou výzkumnou instituci RAND (Research and Development Corporation).

Práce von Kármána v rámci RAND položila základy pro Dyna-Soar program v USA. Ve stejné době se o to samé pokoušeli na druhé straně železné opony sovětští vědci. Von Kármán totiž nebyl jediný, koho myšlenka orbitálního bombardéru zaujala. Dalším, kdo se o projekt rakouských vědců zajímal, byl Josef Stalin. 

Reklama

Ten byl představou vesmírného bombardéru tak nadšený, že poslal do západní Evropy tým, který měl za úkol oba rakouské vědce najít a přivést, v krajním případě i násilím. To se sice Stalinovu pátracímu týmu nepodařilo, avšak diktátorovo nadšení pro novou technologii neuvadlo. Zaúkoloval sovětské vědce, aby se sami pokusili vozidlo na principu Sänger–Bredt nápadu sestrojit.

Výzkum v SSSR probíhal až do roku 1953, kdy raketový inženýr Sergej Korolev, kterého Stalin nejprve uvěznil a poté osvobodil, dokončil práci na R-7, první sovětské mezikontinentální balistické raketě a navíc přišel s konkrétním návrhem na vozidlo, které by dokázalo vynést satelit na oběžnou dráhu.

Stalin tak měl strategickou zbraň s globálním dosahem i vesmírné vozidlo. A to ho uspokojilo natolik, že práce na orbitálním bombardéru s pracovním názvem „Zvezda“ na konci padesátých let zastavil.

Oproti tomu USA koncept docela neopustily. Byť vlastně trochu na truc. Založení NASA v roce 1958 způsobilo byrokratické zmatky mezi vojenským letectvem a vesmírnou agenturou, což paradoxně přispělo k tomu, že projekt vesmírného bombardéru žil dál. NASA k nelibosti vojenského letectví postupně přebírala většinu vesmírných projektů země a americké letectvo se úzkostlivě drželo těch několika málo projektů, které mu ještě zbyly. A mezi nimi právě i projektu na vesmírný bombardér.

Von Kármán s organizací RAND pomohli na základě Sänger–Bredt projektu definovat jeho možnosti. Byl to však německý raketový inženýr Walter Dornberger, kdo dal samotnému konceptu konkrétní tvar.

Poté, co byl Dornberger, veterán první světové války, propuštěn z britského vězení, zamířil do USA. Tam strávil tři roky jako poradce amerického letectva v otázce raketové navigace a v roce 1950 se nechal zaměstnat u výrobce letadel Bell Aircraft Corporation. Společnost byla známá pro svůj letoun X-1, první letoun schopný letět nadzvukovou rychlostí. 

Dornberger přinesl do společnosti Bell vlastní návrh na vesmírný bombardér a společnost pak v roce 1952 představila americké armádě svůj návrh na raketový bombardér s názvem BOMI.

BOMI byl schopen vyvinout rychlost až dvanáct machů (čtrnáct tisíc km/h), a poté urazit až osm tisíc kilometrů průměrnou rychlostí čtyři machy (pět tisíc km/h). Přitom dokázal unést nukleární bomby o hmotnosti tří tun.

model Dyna-Soar

Vrchní představitelé amerického vojenského letectva věděli o Stalinových snahách na poli vesmírných bombardérů a rozhodli se s ním pro jistotu držet krok. Oficiální plán zněl: postavit a nasadit BOMI do roku 1962.

Nechtěli však všechno vsadit na jednu kartu a místo toho, aby zadali zakázku na výrobu prvních prototypů Bell Aircraft, spustili čtyři separátní programy a zadali zakázku na doladění konečné podoby bombardéru více než desítce dalších společností. 

V roce 1957 se konečně rozhodli sloučit všechny výzkumné snahy do jedné a vznikl program Dyna-Soar. Jeho cílem bylo do roku 1974 postavit bombardér-kluzák pro použití na oběžné dráze, schopný vyvinout rychlost dvacet machů (24,5 tisíce km/h), vystoupat do výšky přes devadesát kilometrů nad zemí a urazit vzdálenost šetnáct tisíc kilometrů.

Ve finále výběrového řízení nakonec zůstaly dvě firmy. Společnost Bell Aircraft, která měla díky Dornbergerovi oproti konkurentům značný náskok, a společnost Boeing. Boeing se do projektu zapojil se zpožděním, avšak oproti konkurentovi dokázal přijít s velkým vylepšením – jím navrhované vozidlo bylo podstatně lehčí. A to samozřejmě znamenalo menší nároky na dosažení nadzvukové rychlosti.

V červnu roku 1959 americké letectvo proto přidělilo zakázku na výstavbu Dyna-Soar Boeingu. Mnozí to považovali za poněkud kontroverzní rozhodnutí s ohledem na to, jak daleko se ve výzkumu dostal Bell Aircraft. A nutno přiznat, že s postupujícím časem a výzkumem se návrhy Boeingu začaly čím dál víc podobat právě těm z Bellu.

V únoru roku 1962 ministr obrany Robert McNamara představil plán na první člověkem řízenou cestu letounem Dyna-Soar do roku 1965 s cenou 700 milionů dolarů – přibližně šest miliard při přepočtení na dnešní hodnotu peněz.

Nedlouho poté však začalo vycházet najevo, že použití Dyna-Soaru jako atomového bombardéru je drahé a v konečném důsledku vlastně zbytečné. Běžné balistické rakety byly čím dál přesnější a silnější a sovětsko-americká přetahovaná se pomalu začínala dostávat do stavu zvaného „strategie vzájemného odstrašování“, který si žádá, aby obě země v konfliktu byly vzájemně zranitelné vůči nukleárním zbraním toho druhého.

V červnu 1963 se tedy McNamara rozhodl, že americké letectvo Dyna-Soar nepotřebuje a v prosinci stejného roku byl program oficiálně zrušen. Projekt amerického FOBS byl tedy uložen k ledu až do chvíle, kdy ho o patnáct let později vzkřísila NASA v podobě svého vesmírného vozidla Space Shuttle (tentokrát už bez schopnosti nést a vystřelit raketu).

O čtyřicet let později je tedy řada na Číně, aby si zkusila vyrobit svůj vlastní frakční orbitální systém pro jaderné zbraně. Je to alarmující a západní mocnosti se toho oprávněně obávají. Ale nic nového to není.

Reklama
Reklama