Nejnovější snímek na streamovací platformě Apple TV+ slibuje svým originálním námětem sondu do současných vztahů a v krátkých momentech intimity se mu to i daří.
Ale málo propracované charaktery a strach jít víc na dřeň z jinak chytré premisy moc podnětných myšlenek nedostanou. Přesto se jedná o jeden ze zajímavějších podzimních filmů.
Kombinace žánrů sci-fi a romance už zdaleka není neobvyklá. Přece jen žijeme v době, kdy velkou část našich životů trávíme u displejů, ať už jsou to monitory počítačů v práci, nebo telefony v takřka každém volném okamžiku.
Ostatně snímek, který je všeobecně považován za jeden z nejlepších všech dob, Solaris z roku 1972 od sovětského režiséra Andreje Tarkovského, problematiku lásky v daleké budoucnosti prozkoumával důkladně. Až neschopnost komunikovat a napravit v milostném soužití chyby prostoupila k divákům tak intenzivně, že většina vnímala sci-fi zasazení jen jako metaforu pro tehdejší současnost.
Silným následovníkem pak byl třeba snímek Ona Spikea Jonzeho v roce 2013, která zase ohledávala hranice mezi zlomeným srdcem, nepochopením, samotou a akutní potřebou lásky moderního člověka od kohokoli, kdo se nabídne.
V kontrastu s podvratnou úvahou, zdali je vůbec důležité, aby takový vztah byl skutečný, když nám může pocit blízkosti navodit i umělá inteligence (obzvlášť, pokud promlouvá hlasem Scarlett Johansson). Na tato témata pak navázalo před šesti lety také pokračování kultovního sci-fi z osmdesátých let, Blade Runner 2049, ve kterém Ryan Gosling hledal intimitu v hologramu.
V této linii filmů, které k lásce přistupují skrz vědecko-fantastické koncepty, se teď přidávají i nejnovější Nehty v režii Christose Nikoua, řeckého režiséra, který mezinárodní publikum zaujal už svým výrazným prvním filmem – Jabka z roku 2020.
Obě díla koprodukovala legendární Cate Blanchett, což jim v současném Hollywoodu dává velkou kredibilitu. A zatímco Jabka byla ještě v řečtině, Nehty jsou Nikouovým prvním anglicky mluveným snímkem, do něhož se mu podařilo získat skutečně hvězdné obsazení.
V hlavní roli se objevuje nenápadně magnetická Jessie Buckley, která ztvárňuje Annu, bývalou učitelku ze základní školy, která hledá novou práci. A po několika neúspěších na jednu takovou, ideální, narazí. Přestože se jedná o institut, který vybočuje z její předešlé praxe.
Základní dějovou premisou totiž v případě Nehtů je, že lidé v realitě tohoto snímku mohou podstoupit s partnerem test, který určí, jestli se k sobě doopravdy hodí a jejich vztah jim vydrží. To určuje právě institut a jeho zaměstnanci, mezi něž Anna na začátku filmu nastupuje.
Zavedení takových „milostných postupů“ vychází mimo jiné i ze současných statistik vysoké rozvodovosti, za kterou podle logiky tamního světa může fakt, že si lidé berou partnery, s nimiž ve skutečnosti nejsou vůbec kompatibilní. Ale to zjišťují příliš pozdě, protože jsou nejdřív zaslepení zamilovaností. A kolikrát si velké rozdíly mezi sebou uvědomí až dávno po svatbě.
Způsob, jakým se tu zjišťuje, zdali se k sobě pár hodí, je zpočátku spíše roztomilý a připomíná různé dnešní poučky párových terapeutů. Ostatně přítel hlavní hrdinky, Ryan, v podání Jeremyho Allena Whitea, který se stal po nečekaném a obrovském úspěchu seriálu Medvěd vyhledávaným jménem, několikrát zmíní, že na tom mít rutinu přece není nic špatného.
Lidé se poznávají, zažívají spolu zpočátku spoustu věcí, a když pak zjistí, že se opravdu mají rádi, ale musí do toho dennodenně řešit práci, povinnosti, rodinu a vlastní psychické trable, je přece v pořádku sednout si konečně s partnerem jen tak k televizi a konečně si oddechnout. Protože kdy jindy to jde?
V romantickém institutu, pro který Anna pracuje, ale není v rychlé a systematické byrokracii pro takové „zpátečnické“ myšlenky místo. Vztah je něco, co oba partneři musí neustále bez přestávky rozvíjet, a pokud poleví, jejich láska uhyne jako žralok, který se taky nikdy nesmí zastavit.
Do jisté míry je zdejší přemýšlení o partnerství podobné logice tržní ekonomiky, která taky potřebuje neustálou novost a růst kupředu, jinak požere sebe samu.
I když je děj postavený do jisté míry na dystopickém scénáři, film samotný ve skutečnosti není nikterak pesimistický. Děj je podobný například snímku Humr od dalšího řeckého režiséra Yorgose Lanthimose, jenž má aktuálně venku obrovský hit Chudáčci.
Víceméně po celou dobu Nikou udržuje na rozdíl od svého radikálnějšího krajana atmosféru lehkou, s prvky dramatu, ale hlavně milé komedie. Že by nás chtěl nahlodat nějak víc, nebo dokonce provokovat, to se říct opravdu nedá.
Vlastně se jedná o docela odpočinkovou podívanou, které nejvíc pomáhá vynikající obsazení. Krom zmiňovaného titulního páru tu ještě významnou roli sehrává kolega hlavní hrdinky, Amir, kterého ztvárňuje na Oscara nominovaný Riz Ahmed. A pak také šéf z romantického institutu, zahraný dlouhodobě podceňovaným, ale vždy úžasným Lukem Wilsonem.
O tom, jakým filmem Nehty chtějí být, do velké míry vypovídá i zpracování ústředního násilného aktu, jenž dal snímku název. Aby se po několika různých testech vzájemné lásky (třeba po dívání se jeden druhému do očí pod vodou nebo třeba skoku s padákem z letadla) definitivně určilo, zdali k sobě dvojice patří nadosmrti, musí si nechat bez anestezie vytrhnout jeden nehet.
Nehty se pak vloží do extrémně retro vypadajícího zařízení, které po několika minutách určí, jestli jsou partneři kompatibilní. Výsledky jsou možné tři – stoprocentní souznění znamenající oboustrannou lásku, nula procent, kdy si náklonnost pár jen nalhává, a pak v nejhorším případě padesát procent, což znamená, že jen jeden z nich skutečně miluje toho druhého.
Nehty totiž údajně jako první odhalí různé nemoci srdce, a protože srdce je symbolickým orgánem lásky, spoléhá se na jeho důvěryhodnost i v této specificky dystopické vědecké disciplíně.
S nějakou velkou logikou nebo vysvětlováním se tu ale tvůrci příliš netrápí. Takhle to prostě ve světě filmu je. Jak už to tak v podobných snímcích bývá, situace se postupně komplikuje, když v sobě kolegové Anna s Amirem najdou zalíbení, přestože oba mají partnery, se kterými jsou prý podle testů zcela ideální dvojicí.
„Může člověk milovat dva lidi zároveň? A hlavně: může najít kompletní souznění s dvěma různými lidmi? Dvakrát jinak?“ To jsou otázky, které si Anna v průběhu stopáže klade, ale které vlastně nejsou moc zajímavé, protože opravdový svět je komplikovaný a láska v něm ještě o to víc.
A tak víme dávno předtím, než se k odpovědím odhodlá, že ano, i to se může stát. Hrdinové filmu jsou jako jediní oproti divákům opravdu zmatení, protože uvěřili až nepochopitelně slepě technologii, která jim slíbila tyto nepříjemné otázky vyřešit.
Velkou výhodou Nehtů je, že se alespoň do půlky snaží vyhnout všem klišé, které podobně žánrově naladěné snímky často mají. Dokonce se dlouhou dobu vyhýbají schematičnosti, a tak i v dobách partnerské krize vidíme, že Ryan je vlastně velmi hodný a laskavý přítel. O to hůř se pak ale fandí ústřední romanci Anny s kolegou Amirem.
Postupně se navíc čím dál ukazuje, že i když je Ryan zdánlivě bezchybný, vlastně je trochu jednoduchý a nemá toho hrdince moc nabídnout krom své dobrotivosti. Což ale do jisté míry platí o všech postavách.
Pokud píšeme snímek o komplexnosti lidí a lásky v kontrastu s byrokratickým systémem, který se ji snaží zracionalizovat na čísla v počítači, měli bychom se seznámit s mnohavrstevnatými charaktery se specifickými problémy. Jedině tak uvidíme, že emoce není možné zredukovat na data v excelových tabulkách.
Místo toho tu máme partu sympatických postav obsazených nejatraktivnějšími herci současného Hollywoodu, kteří ale nemají moc co hrát. Všichni se tak trochu trápí tím, že neví, ke komu patří, ale své skutečné místo nebo význam ve světě moc neřeší.
Kdyby se do jejich charakterů přidala traumatická nebo jakkoli složitá minulost či nějaký jiný osobní problém než jen to, že si nejsou jistí, s kým strávit zbytek života, ona titulní studie lásky v současném individualizovaném světě by byla mnohem zajímavější.
Protože právě na takových věcech dnešní vztahy spíše krachují. Nejenom na nerozhodnosti, ale také na vnitřních nejistotách a zkušenostech a stresu a vzpomínkách, které s volbou partnera tolik nesouvisí. A spíš leží v nás samotných.
V přemýšlení Nehtů, jakkoli se premisou vůči tomu zdánlivě vymezují, to vypadá, že všechno trápení vyřeší trochu jiný, vhodnější partner, ne práce na vlastní psychice a problémech, protože je tu mimo vztahy nikdo vlastně nemá.
Jakmile ale od snímku přestaneme chtít, aby svůj námět vytěžil k něčemu hloubavějšímu, můžeme si ho pořád užít jako víceméně odpočinkovou záležitost s jemným humorem, která sice promarnila svůj obrovský potenciál, ale pořád klade docela zajímavé otázky. A to pomocí kompozičně i stylisticky dokonalé kamery, a s příjemně intimní atmosférou, jaká se do melancholických podzimních mrazů a tmy hodí víc než kdy jindy.
