Mike Flanagan je ostřílený scenárista a režisér seriálů, který se za poslední dekádu stal jedním z nejzajímavějších tvůrců hororů. Má svůj vlastní rukopis, a i když se mu vše vždy nevydaří, jeho díla pokaždé stojí za pozornost.
Nejinak je tomu i u jeho posledního osmidílného eposu podle děl Edgara Allana Poea, který má silná místa, ale trpí schematičností.
Halloween je sice už za námi, ale pokud děsu ještě nemáte dost, Pád domu Usherů, který nedávno vyšel na Netflixu, je solidní materiál.
Jedná se o minisérii s osmi zhruba hodinovými díly, kterou zajímá stejnou měrou hrůzostrašné nadpřirozeno jako otázky moderní doby a letmo i psychologie mnoha postav, s nimiž se tu setkáme.
Ostatně horor postavený na duševních problémech, jakými jsou trauma, deprese, závislosti či nějaká forma lidské nevyravnosti, jsou specialitou Mikea Flanagana, který s Ushery vydal už svůj pátý seriál pro Netflix. A pravděpodobně poslední, protože svůj tvůrčí talent aktuálně přenáší k Amazonu Prime.
Jeho nejnovější epos je silně inspirován tvorbou spisovatele a básníka, Edgara Allana Poe, který žil v první polovině 19. století a bývá řazen vedle Mary Shelley mezi zakladatele hororového žánru. Poeovy výtvory jsou typické temnou atmosférou, která má často blízko k detektivce, kdy se vyšetřuje hrůzná vražda či čteme o vyšinuté mysli někoho, kdo se chystá udělat něco nepřestavitelně krutého.
Ale Poe je často jmenován také mezi romantiky a jejich hnutí zdůrazňující citlivost, což sice zdánlivě nejde dohromady, ale ve skutečnosti je to ideální kombinace. Hrůza se v jeho příbězích pojí s láskou a velkými emocemi, právě díky kterým je tak lehké se i dnes napojit na jeho nedokonalé, ale uvěřitelné postavy.
Flanagan pro název nejnovější minisérie využil hororovou povídku, která u nás vyšla původně pod názvem Zánik domu Usherů (tedy trošku jinak, než jak se jmenuje seriál), u které je běžně udáván rok vzniku 1839.
Kdyby měl ale americký autor pouze přetvářet tento zhruba padesátistránkový příběh, těžko by splnil zadání natočit pro streamovacího giganta osm epizod. Velmi chytře si tak od začátku vybral pro další rozvíjení této jedné povídky několik dalších z Poeovy tvorby. Jako odrazovací můstek, na němž vystaví celou, zdánlivě složitou, ale ve skutečnosti jednoduchou strukturu vyprávění.
V názvech jednotlivých epizod a jejich příbězích tak vychází z mnoha jiných autorových děl. Včetně těch nejkultovnějších titulů, jakými jsou Havran či Jáma a kyvadlo.
Základní příběh nicméně vypráví o rodině Usherů a jednoznačně také o jejich strmém pádu, jak název napovídá. Na začátku se nám představí titulní charaktery sourozenců – dvojčat – této rodiny, Rodericka (Bruce Greendood) a Madeline (Mary McDonell).
Ústřední dějovou linkou je atmosférický dialog mezi hlavou rodu, Roderickem, s právníkem a vyšetřovatelem Augustem Dupinem (Carl Lumby), který se snažil dlouhá léta odkrýt jejich hanebné praktiky.
Usherové v tomto moderním podání zbohatli ve farmaceutickém průmyslu s lékem, který ulevuje od bolesti, údajně bez jakýchkoli tendencí k závislostem. A tak jsou zcela zjevně scenáristicky jakousi obdobou rodiny Sacklerů, kteří dle mnoha důkazů a soudních sporů z velké části vytvořili opioidovou krizi ve Spojených státech s lékem OxyContin.
Velmi brzy v první epizodě se dozvíme, že všechny (dospělé) děti Roberta Ushera v posledním týdnu zemřely za záhadných a brutálních okolností. A on se v rozhovoru s právníkem Dupinem nebojí rovnou přiznat, že za jejich smrt do jisté míry může. A i když nikdo jiný nebyl schopný tyto tragické události rozklíčovat, on sám ví přesně, jak k nim došlo.
Když se ho Dupin zeptá, jak na to přišel, on nonšalantně odpoví, že mu to jeho děti řekly samy – až po své smrti. Na principu často banálních lekaček se nám pak další hodiny stopáže představují duchové, kteří patriarchu pronásledují i po svém skonání.
Spolu s duchy ale naštěstí přichází velmi zdařilé flashbacky, kdy se nám v každé epizodě ukáže jeden z Roderickových potomků. Většinou pouhých pár dnů předtím, než zemřel nějakou velmi vynalézavou, brutální a nepříjemnou smrtí.
Tyto cesty do nedávné minulosti většinou ukazují hlavně to, jaké neřesti a osobnostní vady daný nebožtík měl. A jak skrz svůj pochybný charakter došel až ke svému konci.
Do jisté míry se jedná až o jakousi přehlídku smrtelných hříchů, včetně pýchy, lenosti, smilstva a závisti. Ostatně příběhy E. A. Poea jsou sice na svou dobu nečekaně šokující a podvratné, ale v jejich základu často je nějaká jednoznačná moralita. Zřídkakdy umírá někdo, kdo by si to svým předešlým pochybením v logice příběhu takzvaně nezasloužil.
Flanagan je ale dostatečně inteligentní tvůrce na to, aby si uvědomil, že na tak jednoduché premise, tedy postupném vraždění všech potomků Ushera a vysvětlování, jak k tomu došlo, celý téměř osmihodinový děj nevystaví.
A tak nám do toho ještě představuje minulost hlavy rodiny, Rodericka, a skutečné hlavy rodiny, tedy jeho dvojčete, ambiciózní a bezskrupulózní Madeline. Tyto návraty do sedmdesátých let jsou bohužel vystavené mnohem méně zábavně.
Jakmile pochopíme úvodní trauma s matkou a pak zádrhele v počátcích kariéry, které sourozence přesvědčily o nespravedlnosti světa a o tom, že je třeba jej dobýt za každou cenu, protože nikdo vlastně není morální, opakují se situace s jejich mladými já donekonečna.
Už v půlce se zdá, že by se tahle příběhová linie dala opustit. Obzvlášť vzhledem k tomu, kolik jenom letos vyšlo schematických seriálů a filmů o farmaceutikách. Ale Flanagan nám dál ukazuje vše, co bychom si mohli jednoduše domyslet.
Chytře, skrz znalost díla Poea a jeho příběhů, ale často se stává, že rozvíjí nějaký příběh s tím, že po chvíli tušíme, jak bude končit, a jen čekáme na to, jak důmyslně k tomuto finále dojde. Často ne příliš.
Hlavní doménou minisérie jsou skvělí herci, kteří odvádějí bezchybnou práci, i když zrovna hrají (a to skoro všichni) velmi nesympatické postavy. Druhou zásadní devízou je pak vynikající kamera, která v sofistikovaných kompozicích dává důraz na negativní prostor, osamělost postav a neodbytný pocit fatálního konce, který celý příběh provází.
To doplňuje skrz nepříjemně plíživou hudbu a temné filtry až goticky temná atmosféra, která zpochybňuje, jestli sledujeme historický příběh nebo současnou paralelu pozdního kapitalismu.
Možná jsem až moc otrlý divák, ale krom místy explicitní brutality se mi Pád domu Usherů zdál málo hororový, vystavěný na opakujícím se schématu – tedy někdo má psychický problém, rozhodne se ho špatným způsobem řešit a je potrestán tak, že to vypadá jako nehoda nebo sebevražda. Mě zatím mnohem více bavilo rodinné drama extrémně bohatých lidí, kteří jsou nešťastní a vlastně moc nevědí proč.
Odpovědí jsou v případě téměř každého dysfunkční vztahy a až patologické přimknutí k otci, které v lepších momentech připomíná Boj o moc od HBO.
Ale nikdy se seriálu nepodaří tak empaticky vstoupit do titulních postav, jako je tomu ve zmiňované inspiraci. Protože na to není čas a všichni brzy umírají. Navíc nemají téměř žádné pozitivní vlastnosti. Jsou spíše figurky znázorňující nějaké lidské pochybení bez výraznější snahy je představit i jinak než jako chodící symboly špatností.
Oproti jiným Flanaganovým seriálům, kde se mu podařilo lidskou nedokonalost hororově ztvárnit poctivěji, Pád domu Usherů vyznívá nechtěně jako sled pouček o tom, jakými nebýt.
Naštěstí to vyrovnává několikrát do epizody silnými a komplexnějšími scénami, kdy například v dialozích naráží na aspekty tržní ekonomiky a nabídky, poptávky a marketingu, které rodinu vůbec vedly k tomu myslet si, že na opiátech se dá vydělat a není na tom nic špatného.
Hlavním problémem je, že celek moc nedrží pohromadě. Jsou tu momenty, které umějí bodnout, ale po nich přicházejí celé desítky minut bez emocí. Efektivní finále, které spojuje všechny dějové linky do jasného konce, je sice funkční, ale vlastně je tak dokonale poskládané, až nepůsobí vůbec uvěřitelně. Osud tomu tak chtěl, což víme od prvních minut, a osud dostal, co si usmyslil, jak vidíme v minutách posledních.
Když kamera odjíždí od hrobů celé rodiny Usherů, zůstává jen pocit, že to celé mohlo být kratší a nestalo by se vůbec nic. Mezi odpočinkovými tituly letošního podzimu se ale jedná o lepší příklad žánrovky, a pokud jste fanoušci Poea, celý tento meta-zážitek si pravděpodobně užijete dvojnásob. Jen nečekejte bůhvíjakou psychologii, na jakou jsme u lepších Flanaganových kusů zvyklí.
