skip to main content
Podnikatelka

Dáma s perlami žije. Nina Ricci světu připomněla, že móda je umění, ale taky byznys

Dnes je její jméno synonymum šarmu, elegance, opojných vůní a pařížského luxusu. Nina Ricci ovšem mistrně ovládla ještě něco dalšího – celý její podnikatelský příběh je ukázkou toho, jak věci fungují, když se v módním podnikání dá důraz nejen na kreativitu, ale taky na byznys. 

A jak je v rodinné firmě důležité, aby si dvě generace nekonkurovaly a nesoupeřily spolu, ale naopak se navzájem podporovaly. A protože si v polovině ledna připomínáme narozeniny této legendární designérky, pojďme příběh Niny Ricci v našem seriálu o historických podnikatelkách oprášit. 

Narodila se 14. ledna 1883 v Turíně do italské rodiny jako Maria Adelaide Nielli. Otec byl švec a v rodině bylo pět dětí. Už v roce 1895 se rodina přestěhovala do Francie. Když bylo Marii, které doma říkali Nina (podle italského slova „nino“, tedy brouček), třináct, rozhodla matka, že se vyučí dámskou krejčovou. Nina, která měla odmalička zápal pro eleganci a kreativitu, v oboru rychle uspěla.

A dařilo se jí i v soukromí. Když jí bylo 21 let, provdala se za svého krajana, klenotníka původem z Florencie Luigiho Ricciho. Po svatbě si oficiálně změnila jméno na Nina Ricci. Když jí bylo 23, manželům se narodil jediný syn – Robert. Ten se stal středobodem jejího života, zejména když ve věku 27 let Nina Ricci ovdověla. Šťastné manželství trvalo jen šest let. Z Niny byla mladá vdova s malým synem a potřebou je oba uživit.

I tady ale nakonec měla štěstí. Od roku 1908 pracovala jako módní návrhářka v zavedeném podniku „Monsieur Raffina“, později se stala i obchodní společnicí a spolumajitelkou tohoto závodu.

Maison Raffin měl i díky dobrým nápadům Niny ekonomický úspěch, na druhou stranu nikdy nedosáhl proslulosti módních domů Lanvin, Chanel či Schiaparelli. Místo mondénních dam z pařížské nejvyšší společnosti se Raffin orientoval spíše na dámy ze střední třídy, manželky úředníků, lékařů, právníků nebo obchodníků. 

Salon neměl takovou reputaci (podobných módních domů bylo jen v Paříži v té době na osm desítek), Nina Ricci se tu ale během dvaceti let praxe naučila perfektně byznys i řemeslo, a zejména schopnost šít elegantní nadčasovou módu na úplně všechny typy zákaznic, různé postavy i ženy různého věku.

Dovedla zaujmout elegancí, ale neděsila výstřednostmi, byla mistryní kompromisu v designu i ve střihu a její devízou byla velmi ženská silueta. To se do budoucna ukázalo jako velká konkurenční výhoda. Kromě toho dovedla zručně využít i další podnikatelské nápady. Vymýšlela například potisky na látky, které využívala nejen ve svých kreacích, ale prodávala je jako vzorky i regionálním švadlenám. Podobně obchodovala i se svými střihy.

I proto se Nina Ricci nakonec, po smrti pan Raffina, rozhodla založit vlastní salon. Přemluvil ji k tomu její syn. Tehdy třicetiletý Robert byl podobně nadšený do byznysu i podnikání jako je matka a měl s ní velmi blízký vztah. 

V roce 1932 tedy Nina založila se svým synem v Paříži vlastní eponymní podnik. Nemusela – bylo jí 49, zcela v souladu s tehdejšími zvyky mohla odejít na zasloužený odpočinek. Ale Nina Ricci, jejímž poznávacím znamením byly vyčesané sněhobílé vlasy a šňůra perel, nedovedla nepracovat – a podpora jediného syna jí lichotila. I proto, že se rozhodl do rodinného byznysu naplno zapojit.

Spolu otevřeli velkorysý salon na známém pařížském buváru Rue des Capucines a rodinné podnikání se rozjelo.

Zatímco Nina navrhovala pod svým jménem kompletní kolekce od odpoledních a vycházkových šatů za rozumné ceny přes společenské róby až po velkorysé, nákladné večerní toalety, její syn měl na starosti byznys a finanční záležitosti firmy. Zajímala ho navíc reklama a marketing, kterými se módní salony v raných třicátých letech ještě tolik nezabývaly.

A firma vzkvétala. Nina pracovala s materiálem přímo na modelkách, vytvářela tak originální střihy a nezaměnitelnou konstrukci svých modelů, které uměly ženské postavě zalichotit. Velmi ženský, romantický rukopis Niny Ricci si brzy v Paříži našel své obdivovatelky.

Nina Ricci zároveň, na rozdíl od slavnějších domů jako Lanvin a Chanel, dokázala přinést módu na míru za nižší ceny. Některé své kolekce nabízela zákaznicím „jen na dvě zkoušky“ – šlo vlastně o konfekci, respektive předchůdce dnešní ready-to-wear módy, kterou majitelka závodu jen přizpůsobila konkrétní postavě zákaznice, ovšem s důrazem na kvalitu materiálu i zpracování. Bylo to rychlé, bylo to levnější než konkurence a byl to velký komerční úspěch.

Mezi lety 1932 a 1939 vzrostl počet zaměstnanců značky Nina Ricci z padesáti na 450. Švadleny, střihačky, nákupčí, prodavačky, asistentky v salonu, a dokonce i obchodní cestující.

Robert v roce 1941 založil ještě parfémovou divizi módního domu. I to byl mistrovský tah. V době okupace Francie, kdy si ženy nemohly tak často dovolit luxusní látky a střihy, nabídla značka Nina Ricci i kosmetiku. O tu zájem byl. Matka a syn společně představili světu první parfém Coeur Joie, později vznikl legendární L’Air du Temps s originálním flakonem, ozdobeným dvěma křišťálovými holubicemi. Zrodila se ikona.

Tento úspěch zajistil stabilitu salonu, jehož romantické modely se dlouho těšily oblibě u dívek z dobrých francouzských rodin i u divadelních hereček, ale ne u globálního publika. Parfémy to změnily. 

Reklama

Největší rozkvět zažila značka Nina Ricci právě po druhé světové válce. Ovšem nejen díky parfémům. 

I díky politice a umění. A dalšímu dobrému nápadu z hlavy Niny a Roberta Ricciových. V roce 1945 se totiž konala velká výstava Divadlo módy, uspořádaná v Louvru, v pavilonu Marsan.

Jak známo, právě její obrovský ohlas rozhodl o dalším osudu pařížské haute couture po druhé světové válce. Osvobozená Francie byla totiž v troskách, připravená o všechno, kolem jejích hranic se ještě bojovalo, ale ona už začínala, po letech ponížení, strachu a odříkání, přicházet na chuť životu. A také kráse.

Francouzi byli bez prostředků. Ministr pro poválečnou rekonstrukci, obnovu a městský rozvoj provizorní de Gaullovy vlády, ekonom Raoul Dautry, tehdy založil Výbor francouzské vzájemné pomoci, který měl pomoci i byznysu a podnikání – nicméně se setkával s mnoha obtížemi.

Ve snaze mu pomoci přišel jeho přítel Robert Ricci s nápadem uspořádat velkolepý projekt, který měla organizovat Syndikátní komora pařížské haute couture. Výtěžek ze vstupenek byl určen na Fond národní solidarity a tato událost byla pro všechny řemeslné profese velkou příležitostí ukázat neutuchající vitalitu a jejich dovednosti. 

Chyběl ale materiál na ušití toalet a vytvoření šperků, doplňků a ozdob pro tak prestižní výstavu.

Tady dalším nápadem pomohl opět Robert Ricci. Co tak představit novou módu ne na modelkách, ale na panenkách oblečených do zmenšených modelů všech velkých a luxusních pařížských salonů? Tak se spotřebovalo jen minimum látek, kůže a krajek. 

Nešlo o dětské panenky. Výtvarnice a designérka Eliana Bonabel, která se kdysi u Niny Ricci zaučovala, vytvořila panenky vysoké sedmdesát centimetrů, zhotovila je ze silného drátu se sádrovou hlavičkou pestře pomalovanou ve stylu mondénních líčidel. Žádné dětské buclaté panenky, ale skutečné malé manekýnky. 

S projektem vedle rodiny Ricciových spolupracovala i řada dalších velkých jmen. Nina oslovila malíře Christiana Bérarda, který pro ni tvořil reklamní kampaně, osvětlení jednotlivých scén zajistil Boris Košno, jinak též spolupracovník slavného Ďagileva a jeho Ruského baletu, Jean Cocteau se postaral o průvodní slovo a desítky dalších tvůrců a scénografů vytvořily miniaturní dekorace. 

Výsledek? Třináct scénických dekorací, na nich 237 loutek oblečených do těch nejelegantnějších modelů, vytvořených věhlasnými módními salony se stejnou pečlivostí, jako by šlo o zakázku pro anglickou královnu.

Miniaturní knoflíkové dírky byly ručně obšívané zlatou nití, mikroskopické knoflíky se opravdu zapínaly, panenky měly hedvábné prádlo vybavené kosticemi, punčošky, kožené lodičky a samozřejmě toalety, z nichž už prosvítal duch budoucího Diorova „New Look“, hlad a chuť do všeho nového, velkého, výpravného. Šaty byly doprovozené plášti z pravých kožešin, klobouky a kabelkami. 

Otevření výstavy nadchlo celou Paříž, během několika týdnů se v Muzeu výtvarných umění vystřídalo sto tisíc návštěvníků. 

Nejen že se podařilo na vstupném vybrat značnou finanční částku, která pomohla podpořit znovu se rozvíjející francouzský módní průmysl, ale výstava především přinesla zprávu, že pařížský luxusní průmysl stále žije a hodlá pokračovat ve svém 200 let starém díle. 

O tom totiž pochyboval americký tisk. New York se svými dynamicky se rozvíjejícími módními magazíny a desítkami nových oděvních značek předpokládal, že pařížská móda se po pěti letech okupace už nevzpamatuje. 

Výstava Divadlo módy však po pařížském triumfu vyrazila do světa – a po Londýně, Barceloně, Kodani či Stockholmu dorazil pařížský luxus i do New Yorku. „Chybějí nám slova, kterými bychom mohli popsat krásu a dokonalý vkus předvedený na této výstavě. Pařížská haute couture je zpět,“ píše ráno 2. nřezna 1946 prestižní magazín Women’s Wear Daily. A byli tu. Postupně: Pierre Balmain, Guy Laroche, Pierre Cardin, Dior, Yves Saint Laurent – a taky Nina Ricci.

Začátkem padesátých let, kdy jí bylo sedmdesát, se Nina stáhla z veřejného života. Ve vedení podniku úspěšně pokračoval její syn Robert – až do roku 1988. 

Nina Ricci zemřela 29. listopadu 1970 ve věku 87 let. 

Od roku 1998 značku Nina Ricci vlastní španělský módní kosmetický koncern Puig. Firma však má nadále v záhlaví domicil Nina Ricci Paris. Duch dámy s perlami žije dál.