I když
byl vyprávěn již mnohokrát, tenhle příběh nikdy neomrzí. Ke
všemu se právě pro tento den náramně hodí. Jeho hlavními
hrdiny jsou fotbalisté Dánska, s nimiž se dnes Češi utkají o
postup mezi nejlepší čtyři týmy mistrovství Evropy.
Téměř 30 let starý příběh se z principu ani omrzet nemůže.
Neboť pokaždé je fascinující slyšet svědectví o zázraku. A
to, co dánští fotbalisté prožili a dokázali na evropském
šampionátu 1992, se zázraku silně blíží. Dánové se stali
senzačními a nejnepravděpodobnějšími vítězi v historii
turnaje.
Co víc, tenhle primát jim zřejmě už nikdo nikdy nemůže
vzít. Těžko trumfnout vítězství týmu, který na mistrovství
vůbec neměl být.
„Proč bychom nemohli rok 1992 teď zopakovat?“ ptá se zasněně brankář současného mužstva Kasper Schmeichel, ale odpověď je, že zopakování není možné. Nelze zopakovat nezopakovatelné. Kdyby Dánové šampionát vyhráli – což by mimo jiné bohužel znamenalo, že dnes vyřídí Čechy –, bylo by to velké překvapení. Nikoli však naprostý a dechberoucí šok jako tenkrát.
V dánské bráně stál tehdy Peter Schmeichel, otec nynější opory. Zatímco syn se na nyní probíhající turnaj pečlivě připravoval, Peter před mistrovstvím, které hostilo Švédsko, takřka spřádal plány na dovolenou – Dánsko se na turnaj neprobojovalo, v kvalifikaci skončilo na nepostupovém místě za Jugoslávií.
Jenže v balkánské zemi se naplno rozhořela válka, místo střílení gólů se ohavně střílelo do lidí. A Rada bezpečnosti OSN uvalila sankce, v jejichž důsledku nemohli Jugoslávci na Euru startovat. Volné místo bylo podstoupeno druhým z kvalifikační skupiny čili Dánům – pohádka tím začala, byť její dějiště neleželo za devatero řekami a devatero řekami, do Švédska to je z Kodaně kousíček.
Fotbalová mytologie tvrdí, že trenér Richard
Möller Nielsen svolával
své svěřence narychlo z dovolenkových pláží celého světa.
Zní to působivě, příběhu to dává ještě větší „grády“,
ale ten je přece
sám
o sobě tak skvělý, že nepotřebuje vylepšovat. Většina
hráčů měla sice
zabukovaný
termín dovolené, ale udržovala se v pohotovosti, protože možnost
vyloučení Jugoslávie visela ve vzduchu.
„Na
plážích jsme neleželi,
to
je
s odpuštěním úplná
blbost.
Ale
pravda je, že jsme
určitě nebyli adekvátně
připraveni
na velký turnaj,“ vzpomínal Peter Schmeichel po letech.
Tréninkové
manko však
bylo
kompenzováno jistými výhodami. Tým se vyhnul tlaku zejména
ze strany novinářů, které kouč Nielsen neměl v lásce,
považoval je za rušivý element. „Nesnáším, když jsou hráči
pod drobnohledem médií a situace, v níž jsme měli hodně
málo
času, nám umožnila veškeré žádosti o rozhovory odmítnout,“
líčil Nielsen.
Trenér
byl svéráz. Rozhádal
se s největší hvězdou týmu, zářivým ofenzivním esem
Michaelem Laudrupem, takže záložník Barcelony odmítl
reprezentovat. Nielsen tím zdánlivě fatálně
oslabil vlastní výběr, vypadalo to, že se trefil do kolena. Jenže
kouč jednoduše věřil cestě, po níž se vydal.
Roztržky
s Laudrupem mu údajně bylo upřímně líto, ale nešlo
uhnout. „Už
nemohl vystát, že tým má oprávněnou pověst mužstva, které
vždy hraje skvěle, ale nikdy nic kloudného nevyhraje,“ shrnul
britský komentátor Dave Farrar trenérovu filozofii, v níž nad
bohémskou kreativitu stavěl jednolitost a precizní organizaci hry.
Nielsen
už nechtěl žádné repete mistrovství světa 1986, na němž
Dánové zprvu uchvacovali ohňostrojem kombinačního fotbalu, díky
čemuž vrchovatě naplňovali
přezdívku „Dánský dynamit“. Přehráli
2:0 pozdější finalisty ze Západního Německa, smetli 6:1 Uruguay
a jako
rytíři v lehkém brnění nastoupili v roli favoritů v osmifinále
proti Španělsku. Výsledek? Ostudný
debakl
1:5.
Pod
Nielsenem začalo
mužstvo opouštět
systém bezstarostného
fotbalu.
Na
turnaj do sousedního Švédska si zato přivezli jiný druh
bezstarostnosti: nikdo od nich nic nečekal a
ani
oni sami před sebe nekladli přehnané ambice. Zásluhou
toho byli
v komfortní pozici a neměli svázané nohy.
Ovšem
jestliže
na plážích před šampionátem Dánové nebyli, po jeho vypuknutí
se zdálo, že na nich brzy budou. Zdálo
se, že pohádkou už je jejich účast na mistrovství a konec
pohádky
bude
tak trochu v pochmurném
stylu
jejich krajana Hanse
Christiana Andersena. Že
se jejich naděje roztaví
jako cínový vojáček.
Ze
dvou úvodních utkání vytěžili Dánové pouhý bod (letos ale
neměli
po dvou utkáních dokonce ani jediný!) a v závěrečném
zápase
skupiny je čekala silná Francie. Před tímto duelem
hráči absolvovali poslední trénink a při nástupu do autobusu
spatřili ceduli lákající na minigolf. „Fajn, zkusme něco
jiného, pojďme si zahrát!“ souhlasil Nielsen s nápadem
fotbalistů.
Ti
si užili legraci a – porazili Francouze 2:1. To jim zajistilo
pokračování v turnaji, jímž bylo tenkrát rovnou semifinále,
tedy fáze, o kterou budou Češi s nástupci „dvaadevadesátníků“
bojovat dnes.
V
semifinále čekali Nizozemci a před ním jiné zpestření než
minigolf. Cestou z tréninku spatřila výprava v zácpě ve
Stockholmu Burger King, a když hráči nesměle
požádali o hamburger,
trenér jen blazeovaně kývl hlavou. Návštěvníci Burger Kingu
byli následně
kingové
na trávníku – Nizozemce vyřadili na penalty a ocitli se v bitvě
o
evropský trůn.
V ní porazili 2:0 Německo. První a tedy vítězný gól dal John Jensen, který do té doby nikdy za národní tým neskóroval, takže nejnepravděpodobnější triumf měl na svědomí ten nejnepravděpodobnější hybatel.
Druhou
finálovou
branku vsítil
Kim Vilfort, který navzdory fotbalové euforii prožíval nejhorší
chvíle života: jeho
sedmiletá dcera umírala na leukemii, takže některé duely Vilfort
ani nestihl, byl v nemocnici s rodinou. Před finále ho ovšem dcera
poprosila, aby nastoupil a on v něm dal gól. Line
Vilfortová
zemřela krátce poté…
I tahle tragédie mužstvo semkla a výsledkem je heroický příběh, jeden z největších ve sportovních dějinách. Uznejte, že ať dnešní zápas dopadne jakkoliv – ať Dánové dopadnou na celém turnaji jakkoliv – nic podobného zopakovat nemohou.
V
obecné rovině však cosi zopakovat jde. Ze
senzačního triumfu vylézá
poučka,
která zdaleka neplatí
pouze na zeleném hřišti. Vyslovil ji právě Kim Vilfort: „Nebyli
jsme nejlepší fotbalisté, ale byli jsme nejlepší tým.“