Tři ze čtyř bezdětných párů si přejí mít děti. Do rozhodování jim ale vstupují obavy, které levnější hypotéka nevyřeší. Velký průzkum rodin pojišťovny Uniqa zachycuje nejistotu kolem rodičovství i péče o stárnoucí blízké. Obojí může výrazně zasáhnout také do práce a rodinných financí.
Do jakého světa bychom přivedli dítě? To je otázka, jež podle Velkého průzkumu rodin Uniqa tíží více než polovinu bezdětných párů, které si děti přejí. Finanční situace se mezi jejich obavami objevuje až na třetím místě, bydlení na šestém.
Je to jiný pohled na debatu, jež se obvykle točí kolem cen bytů, hypoték a nákladů na výchovu. Peníze v ní sice mají rovněž své místo, z odpovědí ale vyplývá, že při rozhodování o rodině záleží hlavně na tom, zda se lidé cítí dostatečně psychicky silní a dokážou si představit svou budoucnost.
„Rodiny dnes netrápí jen ekonomická nejistota, ale stále více také psychický tlak, únava a pocit nepředvídatelnosti,“ komentuje průzkum Rastislav Havran, CEO pojišťovny Uniqa.
Obavy z vlastního selhání
Více než pětina lidí v průzkumu označila svůj současný psychický stav za překážku v rozhodnutí mít děti. Dalších sedmnáct procent přiznalo strach, že ve výchově selže. Někteří zmiňovali rovněž obavy z opakování rodinných traumat. Psychická zátěž se přitom netýká jen budoucích rodičů, více než polovina respondentů vnímá ohrožení duševního zdraví někoho ve své rodině.
Havran poukazuje i na společenský tlak spojený s klesající porodností. Mladí lidé se rozhodují o vlastním životě, do debaty ale zároveň vstupují očekávání společnosti a obavy o budoucí financování důchodů. Další důvod, proč by měli mít děti, jim podle jeho názoru na psychické pohodě nepřidává.
Samotná touha po rodině přitom většině bezdětných párů nechybí, děti si podle průzkumu přejí tři ze čtyř párů. Mezi přáním a rozhodnutím však stojí i nejistota, zda rodičovství zvládnou.
Kdo se postará o rodiče
Podobné napětí mezi přáním a možnostmi se objevuje i na druhém konci rodinného života. Čtyři z pěti lidí podle průzkumu spoléhají na to, že se o ně ve stáří postará rodina. „Morálně jsme sice odhodlaní o své rodiče pečovat, téměř polovina lidí se však obává, jaký by to mělo vliv na jejich práci, příjmy, kariéru,“ popisuje Havran.
Nejsilněji podle něj tyto obavy prožívá takzvaná sendvičová generace, tedy lidé ve středním věku, kteří vychovávají vlastní děti a současně pomáhají stárnoucím rodičům. Péče se u nich potkává s obdobím, kdy potřebují vydělávat na chod domácnosti a připravovat se na vlastní stáří. Starší generace si přitom často přeje zachovat samostatnost a nebýt blízkým na obtíž. Představa rodinné pomoci tak nemusí odpovídat tomu, co jsou příbuzní schopni dlouhodobě zvládnout.
Podle průzkumu je drtivá většina Čechů přesvědčena, že asistenční služby z běžného důchodu nezaplatí. V oblasti zajištění péče ve stáří se tak otevírá prostor i pro pojišťovny. Havran jako jedno z řešení zmiňuje pojištění dlouhodobé péče, které má při ztrátě soběstačnosti poskytovat doživotní rentu na její financování.
Pojišťovny se zároveň chtějí podílet na budování samotných zařízení. „Nestačí mluvit jen o produktech a službách. Součástí této problematiky je rovněž investování pojišťoven na českém trhu do výstavby domovů pro seniory,“ uvádí Havran s tím, že ambicí pojistného trhu je během deseti let vybudovat v Česku dvacet domovů s celkovou kapacitou 2500 lůžek.
Ochota postarat se o rodiče totiž ještě neznamená, že na to rodina bude mít čas a peníze. O tom, jak pomoc rozdělit mezi blízké a co svěřit placeným službám, má proto smysl mluvit už v době, kdy jsou rodiče soběstační a mohou sami říct, co by si přáli. Až bude péče skutečně potřeba, budou příbuzní muset vyřešit velmi konkrétní otázky: kdo omezí práci, z čeho se zaplatí pomoc a kolik času může každý z příbuzných nabídnout.
