Nahlížení dramatických událostí a závažných životních témat dětskou optikou je velmi oblíbený kinematografický trend. Tento přístup k filmovému vyprávění se často uplatňuje v dramatech odehrávajících se za druhé světové války (Králíček Jojo, Faunův labyrint), ale sází na něj také třeba aktuální oscarový kandidát Belfast.

Do stejné kategorie by se dala zařadit i novinka režiséra Mika Millse C’mon C’mon, z jejího průměru ale jednou zásadní věcí přece jen vyčnívá.

Černobílá road movie je v prvním plánu příběhem reportéra Johnnyho (Joaquin Phoenix), který na několik dní dostane na starost svého synovce Jesseho (Woody Norman).

Uzavřený samotář ve středních letech a podivínský chlapec si k sobě rychle najdou cestu, která ovšem není bez překážek, a tak na jejím konci oba vyjdou trochu proměnění. Je to jednoduchá linka, která zahřeje u srdce a v závěru i dojme. Kupředu ji táhnou skvělé herecké výkony představitelů ústředních hrdinů, rozměr navíc jí pak dodává postava Johnnyho sestry a Jesseho matky Viv (rovněž výborná Gaby Hoffmann).

Už ve svém předchozím filmu – částečně autobiografických Ženách 20. století z roku 2016 – se Mills vyprofiloval jako režisér, který dokáže procítěně a věrně zachytit feministická témata, zejména pak úskalí mateřství.

Pokračuje v tom i v C’mon C’mon, kde totéž divákům servíruje upřímně a otevřeně. Když Viv coby jakýsi Johnnyho rodičovský rádce na telefonu mluví o tom, že svého syna sice miluje, ale občas s ním nemůže vydržet v jedné místnosti, je to něco, s čím se dokáže maximálně ztotožnit každý rodič.

Hlavní přednost snímku ale neleží v jeho dospělých postavách. Zobrazování dětí ve filmech je dlouhodobě problematická věc, kterou málokterý tvůrce dokáže správně uchopit.

Ti nejmenší jsou na plátně zpravidla zobrazováni jako „malí lidé“, často jednorozměrné postavičky, které buď těší, nebo škodí dospělým charakterům, případně fungují jako mluvící, frázovité kulisy jejich jednání. Millsovi se nicméně podařilo vykreslit Jesseho jako komplexní osobnost, jejíž vnímání světa a prožívání emocí je zcela specifické.

Přímočaré otázky, jež Jesse klade Johnnymu ve snaze pochopit jeho samotu, vztahy a jednání, střídají nekontrolované výbuchy emocí pramenící z chlapcových vlastních obav, se kterými se sám zatím neumí stoprocentně vypořádat.

V momentech, kdy Jesse vysvětluje svoje oblíbené konspirační teorie nebo vzpomíná, jaké bylo vyrůstání s mámou a psychicky labilním otcem, zase silně, přesto nenuceně působí hluboké myšlenky, které dokáže přirozeně podat opravdu jen dítě.

Zejména v tom posledním je pro filmaře snadné sklouznout k neuvěřitelnosti a patetičnosti, Mills se ale nad hranicí obojího dokázal udržet díky nápaditému motivu, který se táhne celým příběhem. Tím je Johnnyho práce, která spočívá v objíždění amerických velkoměst a zpovídání místních dětí a teenagerů.

Tento prvek ve filmu nepodléhal scénáři. Phoenix sám vedl autentické rozhovory se skutečnými mladými respondenty, jichž se ptal na jejich sny a očekávání. Díky tomu C’mon C’mon funguje jako velice důstojná pocta dnešním dětem, která slušně rezonuje zejména v kontextu starších generací, jež mívají tendence názory, strachy a problémy mladých lidí shazovat.