Digitální euro udělalo tento týden dosud největší politický krok vpřed od roku 2020, kdy Evropská centrální banka publikovala první zprávu, kde možnost zavedení vlastní digitální měny poprvé zkoumala.
Zatímco tehdy šlo o raný průzkumný balonek, letos 23. června, symbolicky ve stejné době, kdy Senát USA posvětil zákon zakazující Fedu v nejbližších letech vydávat vlastní digitální měnu, schválil projekt digitálního eura hospodářský a měnový výbor Evropského parlamentu.
Ještě loni bylo digitální euro jen papírový projekt s nejistou budoucností, byť se v říjnu přehoupl z přípravné etapy zahájené v listopadu 2023 do takzvané fáze technické a tržní připravenosti. Pořád to byl ale projekt, který mohli svým hlasem poměrně snadno evropští zákonodárci smést ze stolu.
Teď však už s jistotou víme, že se tak nestalo. To jej posouvá mílovými kroky k realitě. Pilotu bychom se tak mohli dočkat podle původního plánu, tedy v druhé půlce příštího roku, a ostrého provozu (v závislosti na rychlosti přijetí potřebné legislativy) možná již v roce 2029.
Hodně tomu napomohla napjatá geopolitická situace mezi Spojenými státy a Evropou na začátku letošního roku. Digitální euro, které se dřív jevilo hlavně jako rozmar a potenciální pomník dosluhující prezidentky ECB Christine Lagarde, totiž najednou dostalo nový rozměr, začalo se o něm mluvit jako o zbrani, jež umožní větší nezávislost Evropy na amerických platebních systémech.
Samotná šéfka ECB v minulosti v této souvislosti poukázala na případ soudců Mezinárodního trestního soudu Fatoua Bensoudy a Phakisa Mochochoka, kteří byli sankcionováni ze strany USA za svá rozhodnutí.
Ve zkratce šlo tehdy o to, že administrativa Donalda Trumpa za jeho prvního prezidentství uvalila na oba představitele ekonomické sankce a vízová omezení kvůli tomu, že Mezinárodní trestní soud zahájil vyšetřování možných válečných zločinů spáchaných během konfliktu v Afghánistánu a zahrnul do něj také chování příslušníků americké armády a zpravodajské služby CIA.
Dalším příkladem je situace, kdy v prosinci roku 2010 společnosti Visa, Mastercard, Bank of America, PayPal a Western Union podlehly nátlaku americké vlády a zavedly bankovní blokádu vůči WikiLeaks, čímž odřízly 95 procent jejích příjmů. Aby WikiLeaks tento nátlak ustála, začala od června 2011 přijímat bitcoinové platby, což ji tehdy v podstatě zachránilo.
Obava ze závislosti Evropy na amerických platebních kolejích úplně bezdůvodná není. Podle dat samotné ECB dnes americké platební sítě Visa a Mastercard zprostředkovávají 61 procent plateb kartami v samotné eurozóně, a pokud budeme brát v potaz i přeshraniční transakce kartami, tak prakticky ovládají trh.
S tím, jak navíc USA loni vypustily z lahve džina v podobě velkorysé zelené pro soukromé emitenty dolarových stablecoinů, může tato závislost narůst ještě mnohem více. Stablecoiny je totiž mnohem snazší přesouvat a podstatně méně respektují národní hranice.
Tím, že dal v úterý digitálnímu euru zelenou hospodářský a měnový výbor Evropského parlamentu (ECON), se totiž idea digitálního eura najednou změnila z papírového projektu, který mohli evropští zákonodárci kdykoli definitivně smést ze stolu, v něco téměř hmatatelného.
Sice jej nyní čeká fáze zdlouhavého vyjednávání mezi Evropským parlamentem, Radou EU a Evropskou komisí, ale je už prakticky jisté, že projekt jen tak nezmizí.
Nejde přitom o zrovna levnou záležitost. Jen předběžné orientační náklady se počítají v miliardách eur. Základní infrastruktura (vývoj, zabezpečení, vypořádací systémy, speciality jako systém offline plateb a integrace s národními centrálními bankami), kterou zaplatí Evropská centrální banka, má stát odhadem 1,3 miliardy eur (32 miliard korun). Samotné náklady na provoz pak ECB odhaduje na 320 milionů eur ročně.
Potom jsou zde ale další dodatečné náklady na napojení na infrastrukturu ECB, úpravy internetového bankovnictví, mobilních aplikací, systémů ověřování zákazníka a kontroly praní špinavých peněz nebo nových platebních procesů, do nichž budou muset investovat evropské komerční banky.
Podle člena Výkonné rady ECB a dalšího velkého zastánce digitálního eura a šéfa pracovní skupiny pro tento projekt, Piera Cipolloneho, budou muset banky do integrace digitálního eura vložit během čtyř let čtyři až šest miliard eur.
To jsou dnes přibližně tři procenta ročních výdajů evropských bank na údržbu jejich současné digitální infrastruktury. A to vůbec nemluvíme o nákladech, které jim může přinést hrozící pokles tradičních příjmů z plateb. Službu přitom na rozdíl od těch komerčních poskytovat budou muset chtě nechtě. Jsme tedy rázem na 5,3 až 7,3 miliardy eur jednorázových investic ještě před samotným spuštěním systému.
Pak je tu zatím ještě nepřiznaný a nevyčíslený náklad, jejž nejspíše přinese prakticky nezbytná dohoda s výrobci mobilních telefonů, kteří, podobně jako to dnes mají například hardwarové kryptopeněženky, budou najednou potřebovat nějaký secure element čip, bez něhož nebude možné bezpečně zrealizovat možnost offline plateb.
Až bude systém v provozu, přesunou se další náklady také na obchodníky, kteří budou novému systému muset přizpůsobit své platební terminály, na fintechové společnosti a zbytek se rozpustí v dlouhodobých provozních nákladech bank.
Na obchodníky navíc zbude ještě placení transakčních poplatků, které ale mají být nižší než současné poplatky amerických bankovních společností.
Podobně jako v případě digitálních měn ostatních centrálních bank se i nápad na digitální euro zrodil v reakci na sílící popularitu stablecoinů mimo samotný kryptoměnový ekosystém.
Nikoli ovšem až tu současnou, ale šlo o situaci před sedmi až osmi lety. Budíčkem pro centrální bankéře a politiky byl dnes už neexistující projekt globální digitální měny Libra (později přejmenovaný na Diem), který 18. června 2019 představila Meta (ta projekt zastavila právě po nárazu na silný politický odpor).
A jaké mají být hlavní výhody? To je otázka, kterou zatím nedokázala jednoznačně zodpovědět ani samotná ECB, možná částečně proto, že podoba projektu se v průběhu let dost měnila. ECB jej ale prezentuje hlavně jako digitální obdobu hotovosti, jež má garantovat, že občané eurozóny budou moci i v době dominující digitalizace financí mít přístup k penězům, které nevydávají soukromé subjekty, ale centrální banka.
Digitální euro má rovněž posílit evropskou platební suverenitu, snížit závislost na neevropských karetních systémech, nabídnout alternativu ke kartám a mobilním peněženkám a nabídnout záložní platební systém v podobě digitálních offline plateb.
ECB prohlašuje, že lidé stále více platí digitálně, a pokud by veřejné peníze zůstaly pouze u bankovek a mincí, ale přitom se většina plateb odehrávala prostřednictvím soukromých společností, role centrální banky v platebním styku bude upadat. Digitální euro se tak snaží umožnit dostat peníze centrální banky také do digitálního prostředí.
Na digitální euro se nicméně od počátku projektu snáší kritika ze všech stran. Například hlavních deklarovaných přínosů (vyjma posilování role ECB v platebním styku) lze dosáhnout i jednodušší a levnější cestou.
Třeba podporou soukromých evropských platebních řešení včetně eurových stablecoinů s lokálními kořeny namísto házení jim klacků pod nohy (viz například nedávná brzda pro další expanzi Revolutu).
Velkou neznámou je pak dopad na komerční banky, které může digitální euro, jež je na rozdíl od vkladů v bankách vždy stoprocentně kryté ECB, připravit o část jejich současného zisku kvůli odlivu depozitů.
Foto Profimedia
ECB na tento argument zareagovala kompromisem, který stanoví pevný limit na to, kolik digitálních eur můžete na svém účtu držet. To však zase bude pro změnu hodně limitovat jeho praktickou využitelnost.
Kolem projektu také leží řada nezodpovězených otázek, vedle těch technických je to hlavně obava o ztrátu finančního soukromí, což je věc kritizovaná už od prvních veřejných konzultací projektu. Na problém v minulosti upozorňovala i z evropských ministrů financí složená pracovní skupina Eurogroup.
„Aby digitální euro uspělo, mělo by zajistit a udržet důvěru uživatelů, pro niž je soukromí klíčovým rozměrem a základním právem,“ uvádí se v jedné části záznamu ze setkání skupiny v roce 2023.
Na stejném místě ale ministři říkají, že návrh digitálního eura má být v souladu s dalšími politickými cíli, jako je „prevence praní špinavých peněz, nezákonného financování, daňových úniků a zajištění dodržování sankcí“, takže je to zkrátka trochu schizofrenní projekt.
Sama ECB pak nyní na jedné straně tvrdí, že ochrana soukromí u digitálního eura představuje „jeden z klíčových návrhových principů“, na straně druhé ovšem dodává, že musí být vyvážen s povinnostmi proti praní špinavých peněz a financování terorismu. Namísto anonymity tak nabízí jen vrstvený model s různou mírou ochrany soukromí podle typu platby.
Při běžných platbách mezi lidmi a v obchodech tak ECB neuvidí detailní data, banky a platební poskytovatelé ale ano. U offline plateb (například z telefonu na telefon) se pak transakce nezapisuje okamžitě do centrálního systému a záznamy jsou minimální nebo jen lokální, čímž míra transakčního soukromí ještě nepatrně vzrůstá.
Ať již ale bude ochrana transakčního soukromí dostatečná, nebo ne, největší otázkou zůstává, jestli Evropané skutečně vlastní digitální veřejné peníze za veřejné miliardy eur potřebují. Řeší totiž problém, který alespoň zatím téměř nikdo z občanů ani obchodníků nepociťuje.
