Ponuré prostředí chladných cel. Humor mnohdy za hranou, přesně jak to autorská dvojice Kolečko-Prušinovský umí, což předvedli již u svých předchozích počinů, jako je Trpaslík nebo Most!. Teď stojí nově za desetidílným seriálem Oddíl B, který česká streamovací platforma Oneplay nasadí do vysílání letos na podzim.
Diváci v něm budou sledovat osud dvacetiletého Davida Broulíka v podání Tadeáše Moravce. Dívat se, jak si poradí s tvrdými pravidly, nečekanými spojenci, ale i nebezpečnými protivníky za zdmi věznice. Také se toho spoustu naučí, třeba jak si z ramínka vyrobit kuš nebo ze zubního kartáčku vibrátor. Ač na to šli scenáristé s nadsázkou, přesto má seriál ukázat, že vězení není žádná legrace.
Oba autoři se při tvorbě vzájemně doplňují, i když každý přistupuje k postavám jinak. Zatímco Petr Kolečko k nim bývá krutý, jeho kolega je má rád. Tím vznikají situace, v nichž s postavami diváci trpí.
„Pro spoustu odsouzených je vězení nuda, chtějí v něm jen přežít. Pak jsou ti, pro něž je to zaměstnání, a ti, kteří ho vnímají překvapivě jako svůj domov a funkční rodinu,“ říká scenárista Jan Prušinovský.
Námět seriálu Oddíl B jste si vymyslel sám, nebo k vám doputoval zvenčí?
První střet s tématem přišel, když jsme točili seriál Most!. Asi není tajemstvím, že Zdeněk Godla i Julius Oračko, kteří v něm hráli, seděli za katrem. Oni nám vždy v obědové pauze vyprávěli historky z vězení a mně přišlo zvláštní, že na tu dobu vzpomínají s upřímným humorem, že o vězení dokážou mluvit v legraci, že to pro ně nebylo něco nepříjemného, smutného. Přitom ty příběhy byly často absurdní, až neuvěřitelné.
Nicméně pak jsem na to zapomněl, zaměstnávaly mě jiné věci. Až jednou přišla moje žena, která je dramaturgyní, domů s tím, že se jí na stůl dostal námět od Zdeňka z vězeňského prostředí. Tak jsem se k tomu tématu zase obloukem vrátil a autorsky ho převzal.
Jak moc jste prostředí věznice navnímával, než jste začal scénář psát?
Jezdil jsem tam možná rok před tím, než se začalo natáčet. Vybrali jsme Věznici Nové Sedlo u Žatce, je taková menší, zhruba pro pět set vězňů. Odsouzení tam nejsou za těžké delikty, žádní vrazi, většinou s trestem od dvou do osmi let, za dluhy, drogy, krádeže. A žijí tam komunitně, nejsou na celách po dvou, ale po čtyřech, po šesti.
Chodil jste si pro rady k odborníkům?
Jak kdy. Když jsem potřeboval zjistit, jak probíhá komunikace mezi vězni a psychologem, tak jsem zkontaktoval vězeňskou psycholožku a z našeho rozhovoru si pak vzal základní fakta. Ale víceméně když jsem si potřeboval něco ověřit, zeptal jsme se přímo dozorců, kteří měli zrovna službu. Časem, jak jsem tam jezdil pravidelně, už mě znali a byli ke mně mnohem otevřenější. Říkali pak mnohem zajímavější věci.
Legrace sama o sobě je v podstatě samoúčelná, nefunguje úplně přesně. Vždy se snažím budovat tu věc od základu, tak, aby měla svůj svět. Sranda přichází až potom. U vážnějších témat je to i jednodušší. Ne že by mi to bylo nějak vlastní, ale spíš je to určitá výzva. Každý projekt, který dělám, mě musí nějakým způsobem vzrušovat. Zároveň za tím musím vnímat také určitý sociální aspekt, sociální pravdu.
Foto Oneplay
Nakolik se necháváte při psaní inspirovat realitou?
Hodně. Paradoxně nasbírám spoustu příhod, historek, nějakých tipů, odpozorovávám, bavím se s lidmi, snažím se zjistit, co jsou zač. Pak to hodíme s Petrem do kotle a v něm se to umíchá a vznikne čistě fikční záležitost.
Představujete si při tvůrčím procesu u jednotlivých postav rovnou i konkrétní herecké tváře?
Ne, to si zakazuju. Vzniká to až ve chvíli, kdy scénář opravdu stojí. Potom začne druhá fáze castingů a obsazování. Ale málokdy se snažím psát postavy pro konkrétní lidi.
Když pracujete v tandemu s Petrem Kolečkem, tak to vypadá jak? Jste schopni se třeba nad scénářem pohádat?
Ne, je to vlastně velmi symbiotické. Nedá se úplně říct, kdo kdy má navrch, většinou na sebe dost slyšíme. Když někdo řekne, že se mu něco nelíbí, tak minimálně se nad tím zamýšlíme a řešíme to. To znamená, že když Petr přijde s něčím, co se mu nezdá, diskutujeme o tom a přijdeme třeba hned na něco mnohem zajímavějšího.
To platí i na druhé straně, když se něco nezdá mně. Mezi námi je pak ještě dramaturg, který hlídá nás oba, protože jak jsme hodně kreativní bytosti, můžeme občas trochu zabloudit a on nás vrátí zpátky k příběhu.
Foto Oneplay
Foto Oneplay
Daří se podle vás českým seriálům nacházet diváky?
Myslím, že seriály jsou teď v konstantní fázi, lidé je sledují, zajímá je to. Samozřejmě konkurence díky všem platformám je obrovská, hlavně kvůli tlaku ze zahraničí, kdy má divák možnost dívat se na celou řadu věcí. V tom to má český seriál těžší, ale ne tak jako film. Od covidu se lidé do kina moc nevrátili, zůstali doma připoutaní k platformám, které tak nahrávají spíš těm seriálům.
Divácky populární jsou také žánry, jako je true crime či true story. Nelákalo by vás něco takového?
Upřímně? Ne, protože já chci mít nad projektem velkou autorskou svobodu. Ve chvíli, kdy točíte true crime nebo true story, musíte přísně ctít výpovědi účastníků. Víceméně pak v příběhu tančíte mezi nimi a v takovém světě se necítím komfortně jako autor, protože bych měl tendenci to porušovat. Jak se říká, nekažte dobrou historku pravdou.
