Když máte hlavního klienta až v Jižní Koreji, který si navíc potrpí na osobní kontakt, nezachrání vás v době pandemie ani technologie. To je hlavní lekce, kterou krize naučila Radima Svobodu, pravděpodobně nejvýše postaveného Čecha v globálním marketingu.
Konzulting na vrcholové úrovni podle něj jednoduše není práce, která se dá dobře dělat na dálku. „Po telefonu mně spoustu věcí neřeknou,“ říká Svoboda, který už osm let žije v Chicagu, kde pracuje jako Executive Vice President v centrále globální marketingové společnosti Leo Burnett.
„A videohovory z bezpečnostních důvodů nepoužívají vůbec, protože je často řeč o produktech, které ještě nejsou veřejné,“ dodává Svoboda. Když se proto dozvěděl, že jeho klient chystá důležité jednání v Soulu, rozhodl se, že na něj musí letět, pandemii navzdory.
Ještě touhle dobou minulý rok pro něj přitom byly spontánní lety do Asie běžnou rutinou, kterou podstupoval někdy i dvakrát měsíčně. Prostě sedl na první letadlo z Chicaga do Soulu a druhý den ráno už snídal kimči s marketingovým ředitelem jednoho z největších světových výrobců elektroniky.
Jenže služební cesty v roce 2020 nejsou zdaleka tím, čím byly loni. Korea kvůli covidu momentálně turistická víza vůbec nevydává a na schválení těch pracovních se musí čekat i několik týdnů. Po příletu každého cizince navíc zavřou na dva týdny do přísné karantény v pokoji jedné z ubytoven, které jsou k tomu v Soulu vyhrazené.
Cizinec si tenhle pobyt, který vyjde v přepočtu na 37 tisíc korun, přirozeně hradí sám a za celé dva týdny nesmí z pokoje odejít.
Svobodovi tak třikrát denně nosí za dveře jídlo muži v bílých oblecích a každé ráno si musí změřit teplotu, kterou zadává do vládní aplikace. Tu si musel nechat nainstalovat už na letišti. V pokoji nesmí konzumovat alkohol ani si objednat zvenku žádné jídlo nebo cokoli jiného. Zapomeňte na balkon nebo otvírání oken.
Ne každý vrcholový manažer zvyklý na pětihvězdičkové hotely by něco takového dobrovolně podstoupil.
„Už jen tři dny!“ říká Svoboda při našem videorozhovoru ze svého strohého karanténního pokoje v Soulu, ve kterém je zavřený už jedenáctý den. Za tři dny mu přijdou udělat test na covid. Pak bude moci z pokoje ven a konečně se dostane na jednání, kvůli kterému přiletěl.
Pokud tedy nebude pozitivní. V tom případě by ho okamžitě odvezli do nemocnice a pokoj po něm celý dezinfikovali a nechali pár dní prázdný. „Stalo se to sousedovi v pokoji vedle,“ říká Svoboda. „Celé to martyrium jsem sledoval kukátkem,“ dodává.
Odvoz pozitivního souseda do nemocnice
Tomu říkám oddanost práci, všechno tohle podstoupit!
Když jsem se v Chicagu zmínil, že hodlám letět do Jižní Koreje, nesetkal jsem se s velkou podporou. Kdybych mohl, měl bych tu s sebou celý tým, ale jiným se do toho nechtělo. Když tady ale nebudeme osobně, utrpí tím náš byznys. Korejci preferují pracovat s lidmi, kteří jsou tady s nimi.
Korejci pořád chodí do kanceláře a nepracují z domu?
Většina z nich do práce chodí. Proč by ostatně pracovali z domu, když tu covid v podstatě nemají? V zemi, kde žije víc než 50 milionů lidí, mají méně než sto nových případů denně. Přitom je všechno otevřené, děti chodí do školy a restaurace a bary jedou normálně. Jediné, co je zavřené, jsou karaoke bary a veřejné sauny. Jinak ekonomika šlape jako vždycky.
Člověk by si řekl, že při své technologické vyspělosti budou naopak Korejci zvyklí pracovat na dálku už dávno…
Celá korejská kultura sice funguje na práci se zahraničím, ale ne po videu. Souvisí to částečně s jejich náturou, která je více „stydlivá“. Neradi se ukazují. Ale pak je tam samozřejmě to bezpečnostní hledisko. Můj klient by například neukázal na videu nový, tajný prototyp telefonu, protože by se to dalo použít k průmyslové špionáži.
Nelze totiž zajistit, aby si někdo na druhé straně videokonference prototyp třeba nevyfotil, nezneužil ho nebo nevynesl konkurenci. I když jsem tu osobně, musím často nechat telefon venku mimo jednací místnost.
Nehrozí, že v téhle době začnou firmy spíš pracovat s lokálními agenturami, protože je to logisticky jednodušší?
Už se to děje. Pomalu si začínají vybírat místní dodavatele v Koreji a méně se produkuje v zahraničí. Zahraniční subjekty, které tu teď nemohou být, jsou tím samozřejmě hendikepovány.
Proč si vůbec korejský výrobce elektroniky vybere americkou marketingovou firmu? Není to nepraktické?
Mnoho lokálních značek nezná specifika globálního trhu, a když jde firmě o to uspět na globální úrovni, potřebuje globální data a informace. Získat tohle know-how je dlouhá a časově náročná záležitost. Zatím je to všechno o lidech a jejich znalostech a zkušenostech.
Na to není žádná technologie, která by s tím firmám pomohla?
Existují takzvané trend reports, těch jsou stovky. Jenže ty někdo musí zpracovat a vyhodnotit. Spoustu manažerů si je přečte a řekne si: No jo, to je sice dobrý, ale to se děje někde ve světě, ale ne u nás. A to je ono. Manažeři mívají krátkodobé cíle a často podcení, že to, co se děje někde ve světě teď, se může za tři roky dít u nich.
Třeba pandemie…
Ano, tady v Koreji je měli často, takže jsou na ně zvyklí a ví, jak k nim přistupovat.
Jak to dělají?
Je tu hlavně znát, že tohle je konfuciánská kultura a v té jsou kolektivní cíle nadřazené cílům osobním. Takže dobro společnosti je silně nadřazené zájmům jednotlivce.
Nosit roušku je tady zažitá věc. Korejec si ji nedovolí sundat jen proto, že je to pro něj osobně pohodlnější, protože by to mohlo ohrozit ostatní. To je obrovský rozdíl třeba oproti Americe, kde jsou lidé vychovaní hájit za každou cenu svoje osobní práva a jet ve stylu já, já, já.
Foto: Radim Svoboda
Korejci nosí roušku na ulici všichni a všude
Korejci tedy neprotestují proti omezování osobních svobod?
Na začátku pandemie byly nějaké skandály s tím, že banky předávaly osobní informace o tom, kde se lidi nakazili – podle toho, kde platili kartou. Od té doby ale vláda rozhodla, že se nebudou moct předávat informace o konkrétních lidech, ale jen telefonní čísla, aby každý mohl být kontaktován.
A lidi vládě věří, že to nezneužije?
Věří, že má vláda dobré úmysly, a taky si myslí, že lidé, kteří mají se sledováním problém, nemají často čisté svědomí. Stala se tady třeba taková věc, že byl nějaký chlápek v hodinovém hotelu s milenkou a objevila se tam nákaza koronavirem. Podle kreditní karty zjistili, že tam byl, tak mu volali – jenže telefon byl registrovaný na manželku, která takhle zjistila, že má manžel milenku.
Jenže Korejci ani tolik neodsoudili vládu za zneužití soukromí, ale spíš toho muže za to, že svým chováním ohrozil společnost. Když jsem to vyprávěl českým přátelům, vůbec to nechápali. Brali to tak, že právo jednotlivce mít milenku je přece důležitější než zájem společnosti vytvořit bezpečné prostředí.
Jak by tuhle situaci vyhodnotili Američané, kteří jsou na omezování osobní svobod možná ještě citlivější než my?
Tam by to záleželo, z jaké sociální skupiny pochází a jak moc jsou nábožensky založení. Většinou by to ale brali tak, že jeho chování je odsouzeníhodné. Ne však proto, že ohrožuje bezpečnost společnosti, ale protože chlap zahýbá manželce. Protože to se nemá.
Švédské stoly jen s rukavicemi
Takže Jižní Korea a USA se v tomhle ohledu hodně liší…
Za ta léta, co v USA žiju, jsem si všiml, že Američani se často zabývají jen problémy, které jsou pro ně hmatatelné. A práva jednotlivce jsou hmatatelnější, protože si jednotlivce dokážou představit. Práva společnosti jsou hmatatelná méně. I to je jeden z důvodů, proč mají Američani takový problém nosit roušky.
Mnoho z nich nedokáže pochopit, že rouškami nechrání sebe, ale ostatní. Že to není osobní útok na ně, když jim někdo řekne, ať si nasadí roušku a dezinfikují ruce. Že je to prostě jen přátelské upozornění, aby neohrožovali ostatní. To je tady v Koreji vnímáno jako naprosto přátelské a vlídné gesto. Sám jsem byl již takhle upomenut.
Přehodnotí kvůli pandemii Západ svůj přístup k osobní svobodě a individualismu?
Myslím, že pandemie na tom moc nezmění. Je to otázka kultury. Ale i na Západě si budou muset lidi uvědomit svoji odpovědnost vůči společnosti a přehodnotit své priority a zvyky. Jak daleko v životě dojdeš, když budeš myslet jen na sebe a na svoje pohodlí?
Termální kamera v hotelu odhaluje lidi s teplotou
Taky bych mohl teď sedět na zadku v Chicagu a nemusel bych tady trčet dva týdny v izolaci. Člověk se ale prostě někdy musí překonat. Když ten byznys kvůli mému pohodlí ztratíme, spoustu lidí přijde o práci.
Když jsme u zvyků a pohodlí, jak agenturní práci ovlivnil home office?
Na mikroúrovni to jde a určitě bude i v budoucnu hodně lidí svou práci dělat na dálku. Zůstává ale velké množství pozic postavených na partnerských vztazích, u kterých to bez osobního kontaktu jde už hodně těžce. Vztahy jsou o komunikaci a o konverzaci.
A to se dělá o hodně líp, když se sejdou lidi v jedné místnosti. To pandemie ničí. A hlavně kreativní proces tím trpí. Na Zoomu je vždycky aktivních jen pár lidí a ti ostatní se jen vezou a nijak se brainstormingu neúčastní. V zasedačce tohle nejde.
Takže práce na dálku nebude do budoucna tím spásným řešením, které nás vysvobodí ze spárů kanceláří?
Práce na dálku je jako vztah na dálku. Čím míň se vídáte osobně, tím méně komunikujete. A čím méně komunikujete, tím méně si rozumíte. Dá se říct, že vztah na dálku funguje? Ano, nějak funguje a má svá specifika, ale je to opravdový, plnohodnotný vztah? Není.
Dezinfekce propisek na recepci
Ačkoli si můžete pořád dokola psát, jak moc si chybíte, ve skutečnosti tam většinou nejste, když o něco jde, když je opravdu důležité, abyste tam byli. Třeba když je ten druhý nemocný a potřebuje obejmout nebo když má špatný den. A stejné je to i v byznysu.
