Oceňovaná fotografka Alžběta Jungrová vytvořila soubor pod názvem Bez konce a začátku, který domýšlí příběh rodiny vyhnané z domova po roce 1948. Během práce na projektu ve Volmanově vile si pravnučka Ferdinanda Peroutky uvědomila, nakolik se jí projekt týká osobně.
Volmanova vila v Čelákovicích vznikla v roce 1939 jako vysněný domov Ludi Volmanové, dcery někdejšího podnikatele ve strojírenství Josefa Volmana. Prostoru si rodina užívala jen krátce, po únoru 1948 musela vilu i firmu odevzdat státu a zvolila odchod z Československa. Areál pak převzal národní podnik TOS (Továrny obráběcích strojů), který v domě nejprve pořádal oslavy a společenské akce, později v něm v letech 1952 až 1990 fungovala mateřská školka pro děti zaměstnanců.
Pak vila chátrala, po šesti letech ji koupila skupina čelákovických podnikatelů a zahájila rozsáhlou rekonstrukci, po níž se dům v roce 2022 otevřel veřejnosti. Poslední rok zde vystavují umělci z okruhu Trafo Gallery, v rámci této spolupráce vznikl i autorský projekt Alžběty Jungrové.
Neviditelná dcera
Fotografka se rozhodla domyslet příběh rodiny, která ve vile mohla žít, kdyby ji odtud nevyhnal socialistický režim. „Vytvářela jsem paralelní historii pro tu vilu,“ popisuje. Během této práce jí došlo, že Volmanova vila, která zůstala bez rodiny zakladatelů v jistém smyslu opuštěna, navazuje také na příběh jí samotné.
Jungrová je totiž pravnučkou jednoho z nejslavnějších československých novinářů a spisovatelů Ferdinanda Peroutky. Ten v roce 1948 emigroval a doma zanechal svou jedinou dceru Evu, kterou podle Jungrové za jeho odchod na počátku padesátých let odsoudili k několika letům vězení.
Výstava Alžběty Jungrové. Foto: Volmanova vila
O pradědečkovi téměř nemluví. „Jeho příběh je známý, mnohem silnější jsou pro mě životy žen-hrdinek, které jsou téměř neviditelné a kterých bylo dvacáté století plné,“ tvrdí.
Babička měla na její život velký vliv. Dostala od ní první fotoaparát, možná také proto, že vystudovala fotografii ještě před válkou, v éře legendární pražské Grafické školy, ale kariéru si kvůli složitým dějinám nikdy nemohla dovolit začít.
„Vnímám to jako dar na celý zbytek života, že mohu dělat něco, pro co mám takovou vášeň.“ Necítí se ale jako ta, která prostřednictvím svého povolání zpracovává nějaké mezigenerační trauma.
„To je dobrá otázka spíš pro psychologa. Jsou to věci, které děláme tak podvědomě, že o nich nedokážu upřímně mluvit.“ Co ale připouští jistě, je fyzická i povahová podoba napříč generacemi po ženské linii.
Foto: 2× Alžběta Jungrová
Bez konce i začátku
Výstava svým způsobem navazuje na dvě předchozí samostatné výstavy, které Jungrová realizovala v negalerijních prostorách: v opuštěné části kláštera Rajhrad a ve vyhořelé prádelně Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. I tady pracuje se stejnou metodou, s geniem loci a přirozeným světlem daného místa. Snímky proto záměrně nechává dobově nezařazené, ve světě, „kde nic nezačíná ani nekončí“.
Snímky jsou instalované přímo v prostorách Volmanovy vily na odrazové plochy, průhledy a polopropustné materiály. „Vytvářím svět takový, jaký bych chtěla, aby byl. Těmi soubory balancuju realitu versus to, jak bych si přála, abychom mohli žít,“ shrnuje Jungrová.
Dnes se Jungrová věnuje projektům, které vyžadují návrat na stejné místo znovu a znovu. Začínala přitom úplně jinak – po studiu na „Hellichovce“ zamířila do novin, protože jí to jako mladé dívce připadalo dynamičtější pracovní prostředí než fotografický ateliér.
To, že si vybudovala pověst válečné fotografky, která získala čestné uznání Czech Press Photo za reportáž o drogách na afghánsko-pákistánské hranici i cenu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky za snímky dětí pracujících v pákistánské cihelně a z barmského uprchlického tábora, se stalo mimoděk.
„Jsem tvrdohlavá, ambiciózní, ale neplánovala jsem si, že to dotáhnu tak daleko. Fotka pro mě byla a je forma deníku,“ reflektuje svou práci pro deníky MF Dnes, Lidové noviny a Hospodářské noviny.
„Posledních deset let se snažím dělat projekty tak, abych měla šanci se na místa opakovaně vracet. Ne jen přijet na pár dnů a zase odjet,“ poukazuje na to, čemu se věnuje dnes. Tedy například dlouhodobou dokumentaci pražské záchranné služby či uměleckou expedici do Konga.
Jak se chceme vidět samy
Motiv ženy jako vypravěčky i nositelky příběhu, který Jungrová sleduje u vlastní rodiny, se objevuje i v její portrétní práci. Kolega fotograf Tomáš Třeštík o ní prý říká, že když má někdo krásně vyfotit ženu, má zavolat právě jí.
„Chlapi se dívají na ženské jinak. Já cítím víc, jak bychom se chtěly vidět my samy,“ říká sama Jungrová. Na ženském portrétu ji zajímá kombinace, kterou popisuje jako křehkost a sílu současně, tedy přesně to, co v rozhovoru opakovaně přisuzuje i ženám ve vlastní rodině.
Nakonec se tak ukazuje, proč Jungrovou vila tolik zasáhla: dělá s ní totéž, co by udělala pro vlastní rodinu, kdyby to šlo. Vrací jí čas, o který přišla.
Bez konce i začátku
Kde: Volmanova vila, Čelákovice
Kdy: do 31. srpna 2026, úterý–neděle v rámci komentovaných prohlídek; navíc samostatné podvečerní vstupy út. a čt. 16:00–20:00, ne 14:00–18:00
Vstupenky: vilavolman.cz a GoOut (nutná předchozí rezervace, kapacita omezena)
K výstavě vyšla limitovaná kniha se snímky Alžběty Jungrové, k dostání přímo ve vile, v Trafo Gallery a ve vybraných knihkupectvích.
