Zpráva z Kyjeva od Tomáše Fialy mi přišla dnes v půl dvanácté českého času: „Před pár minutami skončil poplach. Asi už vystříleli, co dnes plánovali. Pokračování možná bude zítra. Ráno byly nervy, ale pomstu za most jsme čekali. Během dne uvidíme, jestli se jim podařilo zničit některé elektrárny.“

Stručné, jaksi telegraficky odsekané věty. Přesto ke mně přihnaly vlnu emocí. „Uf! Moc držím palce!“ odepsal jsem pod jejich vlivem Fialovi. Ani s klidnou hlavou by však víc napsat nešlo.

Co jiného než štěstí popřát českému byznysmenovi, který v ukrajinské metropoli žije a podniká dvaadvacet let? Co jiného popřát osmačtyřicetiletému muži, který se prostřednictvím vybudované investiční skupiny Dragon Capital stal jedním z nejbohatších občanů země, na niž aktuálně krutě dopadají Putinovy rakety a šílenství?

Navíc – klidnou hlavu nemám. Nemohu a ani nechci. Tento text je psán v emocích a je to tak podle mě správné, ale i kdybych ho mínil napsat bez nich, nedokázal bych to. Za Tomášem Fialou jsem byl v Kyjevě v polovině září a obsáhlý rozhovor o podnikatelových dramatických osudech, které přinesla válka, vyšel minulý týden v tištěném Forbesu.

Zhruba před třemi týdny jsem tedy procházel městem, v němž se už částečně zacelily jizvy z úvodního ruského ataku počátkem jara. Do města se vrátil život a já netušil – i když vyloučit to samozřejmě nešlo –, že záhy znovu přijdou nové jizvy od výbuchů, které život dusí.

Těžké závěsy byly v září v kanceláři v centru Kyjeva napůl roztaženy a propouštěly dovnitř veselé slunce babího léta. V sídle Dragon Capital, zády k tomuto impresionistickému světlu, mi Tomáš Fiala mimo jiné vypravoval, jak Putinovy bomby zničily tři z jeho jedenácti skladů a způsobily společnosti škodu v přibližné výši sedmdesáti milionů dolarů.

Líčil to tichým a nevzrušeným tónem. Nikoli smířeným. Z jeho hlasu bylo naprosto zjevné, že v tomto příběhu člověk nemusí nikterak hledat nezdolnost – Fialova tvář byla jejím portrétem. Po rozloučení jsem vyšel ven, do ulic.

Ještě jsem si od respondenta nechal poradit, kudy se dostanu na Majdan. Trasou vedoucí zprvu do mírného kopce jsem na hlavní kyjevské náměstí došel asi po dvaceti minutách.

Cesta mě vedla kolem připomínek války. Artefaktů v podobě žlutomodře natřených železných ježků, plakátů žádajících svobodu pro obránce Mariupolu a podobně. Na zahrádce balkánského podniku na okraji Majdanu mi u vína na mobil přišel dotaz, zda chci být varován před případným leteckým poplachem, ale zdánlivá bezstarostnost všech okolo mě přesvědčila, abych ho ignoroval.

Šťastná
Předplatné Forbesu Šťastná

Ne, Kyjev v tu chvíli vůbec nevypadal jako zlomené město, bylo v tom cosi velmi povzbudivého, až euforického. Tato euforie mě omamovala o poznání víc než sklenka chardonnay, po jejímž dopití se mi ještě vůbec nechtělo na hotel – tím spíš, že právě na hotelu na mě padala tíseň z pocitu, že jsem v něm jediný host. Nebyla to pravda, nicméně příliš hostů v něm skutečně nebylo.

Kyjev teď pochopitelně není vhodným místem pro turisty. Jakmile navíc padne tma a vy vyjdete před hotel, ochranka vás z důvodu bezpečnosti zažene zpět, do téměř chirurgicky sterilního a zlověstného ticha. Jenže když se povzbudivé paprsky třpytily v kapkách zbylých ve sklenici po dopitém vínu, byla veškerá tíseň daleko, vypadala nepravděpodobně, hodila se k jinému světu.

Vydal jsem se proto z Majdanu k hotelu nepřímo a trochu zabloudil, i když ne tak, abych byl úplně dezorientován – pocit lehké ztracenosti v obřím městě mě nestresoval, dělal mi naopak dobře. Jedinou nepříjemností byly čím dál víc tlačící boty.

Abych dal nohám odpočinout (ve skutečnosti jsem měl chuť na další sklenku vína, ale tlačící boty byly vhodnou záminkou), sedl jsem si do dalšího podniku. Už z něj sice nebyl výhled na impozantní Majdan, půvab mu zato propůjčovala blízkost parku, kde korzovaly ponejvíce mladé maminky s kočárky.

Šlo o Park Tarase Ševčenka, básníka a národního hrdiny, který – jak jsem si v rámci prokrastinace nad vínem vygoogloval – bojoval za zrovnoprávnění slovanských národů. Ve své tvorbě vyjadřoval lítost nad útlakem ukrajinského lidu, za což byl ruským carským dvorem poslán do vyhnanství, které mu podlomilo zdraví a přivolalo předčasnou smrt.

Googloval jsem u parku v září. Teď zděšeně hledím na fotografii obřího kráteru, který je na stejném místě po dnešní explozi ruského běsnění. Na fotografii obřího kráteru v parku pojmenovaném po umělci volajícím po ukrajinské svobodě.

„Většina lidí je doma, já jsem v kanceláři,“ napsal mi dnes před polednem Tomáš Fiala a já vím, že od vybombardovaného parku je to do budovy Dragon Capital plus minus čtvrthodinka. Když jsem v této budově pil minulý měsíc při rozhovoru kávu, uslyšel jsem od Fialy: „Jsem optimista, dopadne to dobře!“

Dnes jedu v Praze tramvají po náměstí Kinských, kde je socha Tarase Ševčenka. Básník stojí zpříma, mírně se usmívá.