skip to main content
Komentář

Energetika na rozcestí. Češi musí vystrčit hlavu z písku, píše v komentáři Michal Šnobr

Co způsobil bezprecedentní 150procentní růst emisních povolenek? O co jde Čechům ve velké hře o cenách elektřiny? Investor, byznysmen a minoritní akcionář ČEZ Michal Šnobr se v komentáři zamýšlí nad evropskou i českou energetikou a proč už nikdy nebude taková, jako jsme ji doposud znali.

Díky rychlému zdražování energií v druhé polovině letošního roku se nejen u nás po letech znovu rozproudila živá diskuse o energetice. Ač se to týká celé Evropy, živěji se asi zatím diskutuje hlavně ve východní části Evropy, kde zdražení přinese díky slabším ekonomikám a nižší kupní síle spotřebitelů výrazně větší problémy.

V Česku vše ještě zvýraznil konec obchodníka s energiemi Bohemia Energy na počátku října, což se dotklo jednoho milionu spotřebitelských míst a zasáhlo tak značnou část českého trhu. Energie tak některým spotřebitelům zdražily předčasně, skokově a i výrazně více než to, co čeká zbytek trhu. 

Co tomu ale předcházelo? Ve druhé půlce minulé dekády jsme si v německém regionu, kam Česko z pohledu energetiky patří, užívali energetickou „nirvánu“. Energetické komodity, elektřina i plyn byly extrémně levné. Dokonce tak levné, že se často nevyplatilo nejen investovat do nových zdrojů, ale ani provozovat některé starší uhelné či nové paroplynové elektrárny.

V roce 2016 se cena elektřiny po několikaletém sestupu zastavila na dnes těžko uvěřitelných 20 eur za MWh a plyn se obchodoval pod 15 eur za MWh. K tomu napomohl i nefunkční trh evropských emisních povolenek s extrémně nízkou cenou CO2 pod pěti eur za tunu. 

V těch letech ale trh uzemnil hlavně obrovský „obnovitelný“ přebytek výroby elektřiny v Německu z větru a slunce, rychle vybudovaný mezi roky 2011 a 2018. V letech 2018–19 exportovalo Německo ročně více než 50 TWh elektřiny. Přitom ještě v roce 2011 byla německá bilance vyrovnaná.

Takový vývoj zcela logicky paralyzoval trh s elektřinou vyrobenou v konvenčních elektrárnách a posunul energetiku do velké nejistoty.  Mělo to ale i svou druhou tvář. Vše to lze shrnout v příměr k „papiňáku“ natlakovaného k výbuchu. Zbytek už je příběh, který právě prožíváme – rychlé a velké zdražení energií. Bylo jen otázkou času, kdy jeden extrém vystřídá druhý.

Michal Šnobr | Foto Jan Strouhal

Současnému extrému nahrálo několik reálných událostí. V roce 2018 byla všemi evropskými institucemi schválena reforma evropského trhu s emisními povolenkami. Ta měla za cíl rozpohybovat nefunkční trh a zvýšit cenu povolenky CO2 tak, aby motivovala k bezemisním investicím a vytlačila z trhu nejšpinavější uhelnou energetiku.

Její uvedení do praxe po roce 2020 se ale střetlo s několika dalšími událostmi a to ve finále odstartovalo růst cen energií. Významnou roli v tom celé energetickém „tlakování“, které prožíváme, hraje určitá neobratnost, naivita nebo také ideologická umanutost, s jakou Němci k energetice přistupují.

Už v roce 2011 rozhodli, že na konci let 2021 a 2022 ukončí provoz všech svých jaderných elektráren o výkonu 8500 MW, přesněji každý rok půl tohoto výkonu. Jaderné elektrárny ale doposud v Německu vyráběly a i letos vyrobí necelých 70 TWh elektřiny, což je zhruba spotřeba České republiky. Pokud taková výroba zmizí jak pára nad hrncem, k tomu se přidá ukončení provozu části uhelných elektráren, pak zmizí definitivně i exportní bilance Německa na elektřině a naši západní sousedé budou elektřinu naopak dovážet.

To tu nikdy nebylo a změní to podobu trhu a cen v celém regionu. Současně s tím se Německo za éry Angely Merkel umanulo, že stabilitu a bezpečnost (minimálně po přechodnou dobu) své energetiky vyřeší sázkou na ruský plyn. Ta sázka má a měla ještě specifický nádech, protože Němci se rozhodli, čistě na národní úrovni a proti zájmům některým zemí v Evropské unii, postavit energetickou přeměnu na zdvojení Nord Streamu, přímém propojení tranzitu plynu z Ruska do Německa.

Už to samo o sobě je a bude dost riskantní a eskaluje situaci v regionu. Plyn za necelý rok zpětinásobil svou cenu. S tím vším dohromady běží v Evropské unii ještě kroky směřující k naplnění takzvaného Green Dealu neboli „ozelenění“ Evropy, které Brusel ještě povýšil o balíček „Fit for 55“, kterým chce celé úsilí do roku 2030 ještě urychlit.

Posledním impulzem k extrémní situaci na trhu byl i výsledek německých voleb, který umožnil německým Zeleným průnik do vlády a úplné ovládnutí této agendy pro následující roky. Místo tolik kýženého zpomalení tempa nástupu zelenání energetiky, které zaznívá od ekonomicky slabších zemí, se tak dá čekat spíše zrychlení. S vlivem, jaký mají změny v německé energetice na okolní země, je to v rukou Němců velmi „třaskavé“ téma.

Reklama

Bohužel zejména v Česku jsme si výše popsanou situaci vyložili špatně a s cílem snížit ceny elektřiny požadujeme osamocenou reformu evropského trhu s emisními povolenkami nebo nereálně doufáme, že jádro bude v nové evropské taxonomii označeno za obnovitelný zdroj. Jenže evropská energetika už nikdy nebude taková, jako ji známe doposud, a to bez ohledu na tempo změn, které se nakonec prosadí.

České mrzení vychází i z toho, že energetiku čeští politici stále vidí stejně jako před dvaceti lety. Ano, povolenka CO2 jen letos posílila o 150 procent a z pětatřiceti eur se vyšplhala už i k 90 eurům za tunu. Ano, od začátku roku 2018, tedy po reformě trhu, se cena povolenky CO2 více než zdesetinásobila, což samozřejmě má své důsledky a promítá se do cen elektřiny. Jenže to není klíčový a bohužel ani prvotní impulz ke zvyšování cen.

Tím je růst cen plynu. Na rozdíl od Polska naši politici moc netuší, co vlastně chtějí požadovanou reformou trhu s povolenkami získat, a jdou proti zájmům poloviny Evropy, které vývoj na tomto trhu nechává klidnými.

To Poláci hrají s Bruselem a Německem jinou a tvrdou partii. Situaci se snaží na všech frontách na maximum vyhrotit, aby měli dostatečný prostor pro „bohaté“ dohody. Čelí možným politickým sankcím za problematické změny v oblasti soudnictví, hrozí jim zastavení plateb z Evropské unie, po Německu žádají válečné reparace. Současně nejhlasitěji napadají německé kroky související s bilaterální dohodou Německa a Ruska na projektu Nord Stream 2.

Jejich energetika je beznadějně uhelná – špinavá, její reforma by byla pro Polsko neúměrně drahá. Poláci to mají dobře spočítané a vymyšlené. Svou velikostí a významem v Evropské unii donutí hlavně Němce se „kompromisně“ zamyslet a zaplatit Polsku zelené „klimatovné“.  

O co ale hrají Češi? Kdyby to byla cena elektřiny, tak bychom měli tlačit na rychlé zprovoznění Nord Stream 2, naplnění klíčových zásobníků na plyn v Německu a nápravu stavu ze strany Německa, které i nevhodným načasováním odstavení jaderných elektráren dostalo celý region do aktuální vyhrocené situace.

Stav trhu s emisními povolenkami je až odvozený problém a není to nic, na čem by se Česko mělo umanutě „vozit“, emisní povolenky jsou nositelem transformace evropské energetiky. Dokud bude vysoká cena plynu, bude i vysoká i cena CO2. Jsou to propojené nádoby. Stejně jako vazby na odstavení jaderných elektráren v Německu, které způsobí krátkodobě návrat uhlí do hry a tím i zvýšenou poptávku po povolenkách CO2.

Evropský trh s emisními povolenkami existuje z důvodu, aby vyřadil z trhu uhlí, dočasně upřednostnil plyn a současně uvolnil prostor transformaci energetiky směrem k obnovitelným zdrojům a decentralizaci. Na rozdíl od plynu, emisní finance z povolenek CO2 mají zůstat v Evropské unii a napomoci zmíněné transformaci.

Tohle je hra, o kterou se nyní bude hrát. Byla by veliká chyba, kdyby v této frontě Česko chybělo a například nebylo schopno včas a efektivně nabízené transformační prostředky z Evropy čerpat. Snažme se českým spotřebitelům ulevit od vysokých cen energií jinou cestou než nedomyšlenou a zkratkovitou kritikou trhu s emisními povolenkami, kterou jen těžko dosáhneme toho, co si myslíme.

Řešme „zelené“ tempo změn v energetice a nikoli jen povolenky. Uvědomme si, že dostavba mamutího bloku Jaderné elektrárny Dukovany je více „pokus“ než finální řešení, na které se můžeme spolehnout. Vnímejme to tak a střednědobě tento pokus posuňme na „druhou“ kolej, neb tahle sázka na jednu kartu je nebetyčný risk.

Vsaďme na trendy, které podporují klíčové země, tedy na maximální prodloužení životnosti stávajících jaderných bloků. To je investice reálná a rentabilní. Postarejme se hned a tady o evropské a národní peníze nejen z evropského trhu s emisními povolenkami, které mohou napomoci změnit českou energetiku. Směr je jasný – decentralizace plynové energetiky, rozvoj obnovitelných zdrojů, v této fázi především fotovoltaiky.

Podpořme investice do distribuční soustavy, která tyto trendy podpoří. Stavba jaderného bloku, který zprovozníme za dvacet let, nyní nic neřeší a může nás stát zmeškání hromady peněz, které směřují jinam, než si my malujeme. Zvykněme si už konečně, že v Evropské unii a na společném evropském trhu funguje a bude fungovat elektroenergetika jinak než v minulém století.

Vyhlížejme pokrok v oblasti menších, snad značně levnějších modulárních jaderných bloků a nehrajme neustále hru na slepou babu, že nevidíme, jaká je realita staveb jaderných bloků v Evropské unii i USA z rukou jaderných velmocí. Jen tak může Česko uspět a připravit se na zásadní změny v energetice, které právě přicházejí.