Hraje v blockbusterech i nezávislých filmech, dělá divadlo a klidně nadabuje i videohru. Jeffrey Wright se po téměř třiceti letech vrátil na Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. V rozhovoru mluví o hercích, kteří ho formovali, o přecházení mezi autorskými filmy a blockbustery, spolupráci s hvězdnými režiséry i o politickém rozměru své práce.
Karlovy Vary si obvykle pochvalují všichni zahraniční hosté, ale Jeffreymu Wrightovi jste tuhle náklonnost věřili obzvlášť. Aby ne: mluvil o ní při každé příležitosti a navíc má k městu i k festivalu zvláštní vztah.
V roce 1997 tu na začátku bohaté kariéry poprvé uvedl životopisný film Basquiat. Seznámil se s Milošem Formanem, společně plánovali film o básníkovi Alexandru Puškinovi. Pak ve městě natáčel bondovku Casino Royale, tehdy šlo o první zahraniční cestu s jeho malou dcerou Juno.
A letos se vrátil znovu, jako uznávaná hollywoodská star, která kromě bondovek hrála i v Hunger Games, novém Batmanovi, ve chváleném seriálu Westworld i špionážní novince The Agency. Na závěrečném ceremoniálu pak převzal Cenu prezidenta; shodou okolností měl i k Jiřímu Bartoškovi blízko. „Chybí mi tu a vím, že nejsem sám,“ pravil šedesátiletý herec.
Při rozhovoru pro úzkou skupinu novinářů připomněl, proč je oblíbený nejen u režisérů. Vstřícně, přemýšlivě a dlouze odpovídal na každou položenou otázku. Ač teprve před pár hodinami přistál po letu z Londýna, každou minutu si viditelně užíval. Zdobil ho výrazný knír, neodmyslitená součást postavy policisty Jima Gordona z batmanovské série, jejíž druhý díl právě natáčí.
Do Karlových Varů se vracíte téměř třicet let poté, co jste tu v roce 1997 osobně uvedl film Basquiat. Jak vnímáte vývoj festivalu i svou vlastní uměleckou cestu od této první velké filmové příležitosti až po dnešní převzetí Ceny prezidenta?
Vlastně ani nevím, kdy se to všechno stalo. Byl jsem tady skoro před třiceti lety, a jak jsem říkal na pódiu, tohle místo mě opravdu okouzlilo. Doufal jsem, že se sem vrátím s dalším filmem. Některé mé další filmy se tady promítaly, ale z nějakého důvodu jsem se sem nikdy nemohl vrátit osobně. A teď se to po třiceti letech konečně stalo.
Kariéra, stejně jako život, se prostě staví sama na sobě po malých krocích. Den za dnem, projekt za projektem, film za filmem. Když se ohlédnu zpátky, je to pro mě opravdu překvapivé. Vlastně se nemám moc tendenci ohlížet.
Překvapivé pro mě je, že moje práce někdy na lidi měla dopad. A nejen na diváky, ale i na jiné herce. Právě Basquiat zvlášť silně rezonuje s mladými lidmi a mladými kreativními lidmi. Stává se mi, že za mnou přicházejí mladí herci a říkají mi: „Mám vaši fotku na zdi.“ A já na to: „Cože?“ Nebo řeknou: „Ten výkon je jedním z těch, kvůli kterým jsem se chtěl stát hercem, nebo kvůli kterým jsem se chtěl přestěhovat do New Yorku.“
Ironie je v tom, že já jsem kdysi byl přesně takový mladý herec.
Kteří herci takto formovali vás?
Například když jsem viděl Dustina Hoffmana v Půlnočním kovboji, řekl jsem si: „Páni, ten New York je šílené místo. Chci tam jet.“ Když jsem ho viděl ve filmech Motýlek nebo Maratónec a viděl jsem způsob, jakým pracuje, to řemeslo, promyšlenost a divadelnost, která jeho prací prostupovala, říkal jsem si: „Jestli mám být hercem, tak tohle je model, jak k tomu přistupovat.“ Připadalo mi to smysluplné a nesmírně přitažlivé.
Ovlivnilo mě mnoho výkonů a mnoho herců, ale nemyslím si, že by existoval někdo, jehož způsob práce mě ovlivnil víc než Dustin Hoffman. A teď, po letech, když za mnou přijdou mladí herci a říkají mi podobné věci, je to ohromující. Nevím, kdy se to stalo. Prostě jsem den za dnem dělal svoji práci – a najednou jsme tady.
Vzpomínal jste také na jednu zkušenost z počátku kariéry, která vám později začala dávat nový smysl…
Dělal jsem film se Sidneym Poitierem, televizní minisérii Separate But Equal. Byl to jeden z mých prvních filmů, někdy kolem roku 1990. Měl jsem tam malou vedlejší roli mladého právníka, který pracoval se skupinou právníků tvořících NAACP Legal Defense Fund.
Hrál tam také Albert Hall, který ztvárnil Chiefa v Apokalypse. Ten film jsem viděl snad tisíckrát. Byl jsem z toho úplně paf. Sidney Poitier, jasně, hrdina. Ale já si říkal: „Albert Hall, bože můj. Chief?“ A řekl jsem mu to. Bylo mi asi dvaadvacet.
Když jsme dotočili, dal mi knihu Autobiografie jogína. A do předsádky napsal: „Jeffrey, evoluce je, když za tebou za pár let přijde mladý herec a řekne: Viděl jsem váš film tisíckrát. Miluji vaši práci. Podepište se.“ Byl vlastně takový věštec. A teď se to opravdu stalo.
Jsem rád, že jsem něco přijal od těch, kteří přišli přede mnou, a že jsem možná byl schopen něco předat těm, kteří přišli po mně.
Basquiat se do vašeho života vrací i novým filmem o Jean-Michelu Basquiatovi. Proč jste se rozhodl být jeho součástí?
Nebyl jsem si jistý, jestli to chci udělat. Nakonec jsem na to přistoupil. Částečně to souviselo s tím, že když jsme dělali původního Basquiata, Gary Oldman pro mě byl obrovsky důležitý. Když jsem viděl Sida a Nancy, říkal jsem si: „Páni, to otevírá úplně jiné úrovně toho, co může herecký výkon být.“ Podobně mě ovlivnili Willem Dafoe, Chris Walken nebo David Bowie.
Oni mě tehdy přijali velmi velkoryse, s velkou laskavostí a podporou. A Calvin Harrison, který v novém filmu hraje Jean-Michela Basquiata, velmi stál o to, abych byl součástí projektu. Řekl jsem si, že mám příležitost udělat pro někoho jiného to, co bylo kdysi uděláno pro mě.
Viděl jsem ten film před několika týdny a Calvin je opravdu mimořádný. Je to další aspekt příběhu Jean-Michela Basquiata, který může doplnit některá méně probádaná místa našeho filmu. Myslím, že ty dva filmy se budou velmi dobře doplňovat. Jsem velmi rád, že toho můžu být součástí – a že hraji jeho otce, i když jsem na to samozřejmě příliš mladý.
Vystudoval jste politologii. Kdy jste si uvědomil, že chcete být hercem?
Vy si myslíte, že politika a divadlo jsou úplně odlišné věci? Tím si nejsem tak jistý. Myslím, že naše politika se stále víc podobá showbyznysu – ke škodě všech, kterých se to týká.
Vyrůstal jsem ve Washingtonu a politika do vás tam tak nějak prosákne. Moje matka byla právnička, takže jsem si myslel, že půjdu na práva. Studoval jsem politologii, protože mě opravdu hluboce zajímala.
Zároveň mě ale matka od dětství brala do divadla a divadlo mě vždycky fascinovalo. Zasadilo mi do hlavy semínka, na která jsem měl odvahu reagovat až mnohem později. Někdy ve třetím ročníku vysoké školy jsem si zapsal hereckou lekci a hrál jsem ve hře. A moje matka si pak drbala hlavu a říkala si, co se to se mnou děje.
Vy si myslíte, že politika a divadlo jsou úplně odlišné věci? Tím si nejsem tak jistý.
Snažil jste se pak politiku a herectví ve své práci propojovat?
Kdykoli to šlo, snažil jsem se tyto dva zájmy propojit. Hledat díla, která nejsou nutně jen únikem. Únik sám o sobě je v pořádku. Ale rád dělám filmy, které mají politické prvky. Myslím, že Americká fikce má politické podtóny, které různí lidé interpretují různě.
Zase se tím vracím k filmům, na nichž jsem vyrůstal v sedmdesátých letech. K filmům s Dustinem Hoffmanem, ke Všem prezidentovým mužům. Šlo o hledání takových příležitostí.
Když jsem dělal Anděly v Americe, jak na Broadwayi, tak potom s Mikem Nicholsem, byla to znovu příležitost propojit vyprávění, herectví, divadlo a film s určitým pocitem občanské odpovědnosti. Takové příležitosti pro mě možná působí nejkomplexněji.
Měl jsem mnoho možností najít spolupracovníky, kteří smýšlejí podobně a chápou, že příběh – zvlášť dnes – může promlouvat k věcem, o nichž je potřeba mluvit, ale které jsou možná potlačovány nebo zůstávají nevyřčené.
A když se podíváte na historii tohoto místa a na Václava Havla, divadlo ani film nejsou něčím, co má existovat ve vlastním koutě a stát stranou společnosti. Jsou nedílnou součástí toho, kdo jsme. Jsou součástí našeho porozumění sobě samým i věcem, které se kolem nás dějí. Mohou sloužit tomuto účelu. A to podle mě není zanedbatelná role.
Vaše kariéra se pohybuje mezi nezávislými filmy, autorskou tvorbou a velkými franšízami. Přemýšlíte o tom rozdělení mezi blockbusterem a menším filmem?
Snažím se zůstat otevřený všemu, co je pro mě zajímavé. Například Batmani – a říkám to v množném čísle, protože teď natáčím druhý film. Myslím, že interpretace té franšízy od Matta Reevese je opravdu svěží a bohatá. Bohatá z hlediska vyprávění, ale také filmově.
Nemyslím si, že se na to Matt dívá jako na nějakou lehkovážnou komiksovou věc. Spíš to podle mě vnímá jako příležitost zkoumat současná témata prostřednictvím velmi dynamického média, kterým je franšíza Batman. Zároveň je jejím obrovským fanouškem a má to pro něj hluboký význam.
Filmy, o kterých jsme mluvili při práci na prvním filmu a bavíme se o nich i teď, pocházejí z éry, kterou oba – myslím, že i proto, že už jsme v určitém věku – opravdu uctíváme. Jde o americkou kinematografii sedmdesátých let: Sidneyho Lumeta, Coppolu, Scorseseho. Snímky, ve kterých by mohl hrát Dustin Hoffman. To jsou opěrné body tohoto filmu. V jiných rukou by filmový Batman nemusel mít s podobným typem tvorby vůbec nic společného.
Nechtěl bych být součástí velké franšízy jen proto, abych byl součástí velké franšízy. Ale pokud to se mnou rezonuje tématy, procesem a vyprávěním, pak ano. Může to být velká franšíza, může to být nezávislý film. Na tom mi nezáleží.
Rád hraji vedlejší role. Nemám problém s pokorou. Nemám problém podporovat někoho jiného. Myslím, že je to dobré pro ego.
Ve filmech jako Batman, Casino Royale nebo Hunger Games často hrajete muže, kteří se pohybují blízko moci, ale nejsou nutně nejhlasitějšími lidmi v místnosti. Co vás na takových postavách zajímá?
Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel. V Batmanovi má Gordon samozřejmě svůj vlastní typ moci, ale ta série se nejmenuje Gordon. Jmenuje se Batman.
Znovu platí, že pokud je to příběh, který se mnou rezonuje, a postava, která mě zajímá a vtahuje mě, pak ano. Ale to, co mě v poslední době přitahuje nejvíc, když si to můžu dovolit, je hledání skvělých spolupracovníků. Lidí, se kterými můžu dobře pracovat.
Čím déle to dělám, tím víc se ten okruh v jistém smyslu zužuje, ale zároveň ho obývá mnohem zajímavější skupina filmařů. Ať už je to Matt Reeves, Wes Anderson nebo Cord Jefferson u Americké fikce. Budu hrát vedlejší roli, budu hrát hlavní roli, pokud jde o skvělý příběh a skvělou skupinu lidí.
Rád hraji vedlejší role. Nemám problém s pokorou. Nemám problém podporovat někoho jiného. Myslím, že je to dobré pro ego.
Máte příklad role, kterou jste vzal z jiných důvodů než kvůli velikosti postavy?
Například film Ali s Michaelem Mannem a Willem Smithem. Hrál jsem menší vedlejší roli, ale dělal jsem ten film, protože byl o Muhammadovi Alim. Byla to příležitost být součástí příběhu o jednom z mých velkých hrdinů. A tušil jsem, že budu mít možnost strávit s ním čas.
To byla priorita nade vše: strávit čas s Muhammadem Alim. Což se stalo. Strávil jsem s ním hodně času, mohl jsem s ním mluvit, být s ním jeden na jednoho. Howard Bingham, kterého jsem v tom filmu hrál, mi třeba zavolal na letišti a řekl: „Jeffrey, Ali přijíždí sem do Miami. Jedu ho vyzvednout na letiště. Chceš jet?“ A já na to: „Ano, samozřejmě.“
Seděl jsem v hotelovém pokoji a čekal, až půjdu do práce. Takže jsem jel na letiště vyzvednout Muhammada Aliho. Samozřejmě. Měl jsem možnost strávit s ním opravdu kvalitní čas a smát se s Alim. Proto jsem tu roli vzal.
A také proto, že jsme měli natáčet v Africe a já jsem v Africe nikdy předtím nepracoval. Říkal jsem si: „Páni, to by bylo úžasné.“ Nemusím být první na seznamu herců. Existují i jiné věci, které jsou stejně hodnotné, ne-li hodnotnější.
Díky filmu Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun jste se stal součástí okruhu herců kolem Wese Andersona. Jaké bylo stát se součástí jeho pevně semknuté tvůrčí skupiny?
Miluji práci s Wesem. Miluji jeho filmy, jeho estetiku a parametry, v nichž pracuje. Všechny filmy pracují v určitém souboru pravidel a hranic, ale ty jeho jsou velmi specifické pro jeho mysl a jeho vizi.
Líbí se mi, že pracuje s naprostým nezájmem o názory kohokoli jiného. Je autenticky sám sebou a je svým vlastním žánrem. Má v sobě také divadelnost, do určité míry surrealismus, který oceňuji, a ironii, které prostě rozumím.
Především je ale skvělý scenárista. První věc, kterou mi poslal, byla Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun. Poslal mi tu část scénáře poté, co jsme se setkali na obědě. A od prvního čtení se mi to prostě vypálilo do mozku. Okamžitě jsem slyšel hudbu, slyšel jsem záměr, a líbilo se mi to. Říkal jsem si: „Tohle chci hrát.“
Je úžasné najít spolupracovníky, s nimiž souzníte. A to, že mě potom znovu pozval ke spolupráci na dalších filmech, mě nesmírně těší. Vždycky je to kreativně i intelektuálně velmi naplňující práce.
Když jsem ho poprvé potkal, řekl mi, že viděl v podstatě všechny hry, které jsem dělal v New Yorku. Neměl jsem o tom tušení. Říkal jsem si: „Vážně? Páni, proč jste nepřišel po představení za mnou do zákulisí a nepozdravil?“ Ale on velmi tiše oceňoval to, co jsem dělal. A tu postavu ve Francouzské depeši napsal, jak řekl, s ohledem na mě. To mě velmi dojalo. Byl to krásný, překvapivý dar.
Foto: KVIFF
U filmu Americká fikce jste mluvil o tom, že americké kultuře často chybí schopnost vést rozhovor o rase. Myslíte, že satira a humor jsou nejúčinnější způsoby, jak překonat bariéry a strach?
Určitě si myslím, že mohou být. A myslím, že to byl svým způsobem geniální tah Corda Jeffersona, který Americkou fikci napsal a režíroval. Má krásný smysl pro ironii a humor, který je přítomný v něm samotném i v jeho psaní. A samozřejmě v tomto případě vycházel z knihy Percivala Everetta, která k těmto velmi citlivým tématům také přistupuje s břitkým vtipem. Pomáhá to odzbrojit ty, kteří se do té konverzace zapojují.
Lidé se rozhovorů o rase strašně bojí. Opravdu se to scvrkává na tohle. Prostě se bojí a nepřiznají, že se bojí. A je na tom asi něco velmi lidského. Ale ty rozhovory ve skutečnosti nejsou tak těžké, když se člověk přes ten strach dostane. Humor a ironie lidem umožňují to udělat.
Mám velkou radost z toho, jak byl náš film přijat. A myslím, že velkou zásluhu na tom má Cord. Zaslouží si uznání za tón, který svým scénářem nastavil.
Hodně se mluví také o vašem hlasu. Děláte mnoho hlasového herectví, audioknih, videoher a voiceoverů. Jak svůj hlas udržujete v kondici? A bojíte se, že se v průběhu let změní?
Už se změnil. Slyšel jsem třeba své starší nahrávky nebo viděl nějaký rozhovor a říkal jsem si: „To jsem byl já?“ Asi je to dáno mládím. Dřív jsem říkal, že můj hlas je bourbon a cigarety. Ale dnes piju mnohem méně bourbonu než dřív a cigarety už nekouřím. Takže nevím.
Miluji hlasovou práci. Vždycky mě zajímal jazyk a dialekt, způsob, jakým se lidé vyjadřují slovy, jak lidé hrají hudbu jazykem, jak hudba existuje v jazyce – ať už ve střední Evropě, nebo ve východní Evropě, kdekoli jsme.
Když dělám hlasovou práci, mnohem vědoměji než na jevišti hraji to, co je na stránce, trochu jako hudebník, který hraje z not. Připadá mi to nesmírně naplňující. Je to zábava. Hledat rovnováhu mezi významem a hudbou a dělat to způsobem, který může být dojemný.
