Dokáže hrát proradné záporáky, ale skutečný Kevin Bacon jim sotva může být více vzdálený. Hvězda Apolla 13, JFK, Tajemné řeky nebo Pár správných chlapů dorazila s rodinou na Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. A bylo to obzvlášť příjemné setkání.
Je milé i ošidné mluvit s Kevinem Baconem. Na co se během necelé půlhodinky ptát člověka s tak bohatou kariérou? Herce s desítkami rolí napříč žánry, režiséra a více než tři dekády také hudebníka s kapelou The Bacon Brothers?
A najednou sedíme s pár dalšími novináři v karlovarském Grandhotelu Pupp a řeč se stočí na něco úplně jiného: na videa, kde Bacon ukazuje, jak na jejich farmě v Connecticutu zpívá kozám.
„Řeknu vám, jak to je. Když jsem kozám začínal zpívat, vybíral jsem hlavně klasický rock. Docela se jim to líbilo, ale skutečně je to začalo bavit až ve chvíli, kdy jsem přešel k Taylor Swift, Sabrině Carpenter, Beyoncé a Shaboozeymu. Pak byly mnohem nadšenější…“
Novinářům cukají koutky, Bacon nehne brvou. „To myslíš vážně?“ ptá se ho jeho žena Kyra Sedgwick. Zakroutí hlavou. „Je to tak dobrý herec, že to nepoznám ani já!“ oceňuje Sedgwick.
Bacon toho má za sebou spoustu, ale i v 68 letech může být něco poprvé: pro něj to byla návštěva Česka. Vyrazil s rodinou, kromě manželky i se synem Travisem. Dcera Sosie nakonec zůstala doma, ale „rodinnější“ to přesto být nemohlo.
V Karlových Varech uvedli snímek Rodinný film, který společně natočili a také s ním vystoupili ve Velkém sále a mluvili o něm s novináři.
I to byla perfektně sehraná rodinná etuda. Kevin se nejprve ptal novinářů, jestli chtějí espresso, pak toho naoko litoval, když čekal, až se mezi všechny rozdělí. Zacpával si uši, když ho někdo z rodiny měl chválit. Sehraně se doplňoval s manželkou Kyrou, s níž tvoří jeden z nejstabilnějších párů Hollywoodu, vzali se před 38 lety.
Táhne mu na sedmdesátku, ale pořád je ve formě: fyzické i herecké, však na něj vsadily ve svých seriálech Netflix (Sirény) i Amazon Prime Video (Lovec démonů), ve filmech zase v posledních letech sbírá role v hororech. Včetně právě Rodinného filmu, který se v pátek dočkal mezinárodní premiéry v Karlových Varech.
Foto: KVIFF
Kevine, před dvěma lety tento festival uvedl horor MaXXXine, ve kterém jste hrál, a nyní jste sem přijeli představit Rodinný film. Sosie zazářila ve velkém hitu Úsměv a Travis provozuje produkční společnost zaměřenou na žánrovou tvorbu. Řekl byste, že se horor stal jakýmsi společným jazykem vaší rodiny?
Kevin Bacon: Ano. Myslím, že jím je už dlouho. Hrál jsem už v úplně prvním Pátku třináctého. Nebylo to proto, že bych horor miloval, ale jednoduše proto, že jsem potřeboval práci.
Horor se mi ale vždycky líbil. Natočil jsem několik hororových filmů v době, kdy to stále ještě byl žánr, do kterého by vážně míněný herec nevstoupil. Dnes je skoro těžké představit si, že to tak opravdu bylo. Ty filmy se natáčely levně a herecké výkony v nich měly pověst něčeho špatného. Bylo to ještě před tím, čemu dnes říkáme „elevated horror“, tedy umělecky ambiciózní horor.
Mně se ale horor vždycky líbil jako žánr i jako herci, protože neustále hledám příležitosti, při kterých jde o opravdu hodně. A o co jde v hororu? Vždycky o život a o smrt, ne? Nechoď tam. Neotvírej tu skříň. Vždycky mě to bavilo a hororové filmy jsem vždycky sledoval.
A Travis k nim tíhl už jako malý. Nebylo to tím, že bych mu je násilím vnucoval. Prostě ho to přitahovalo. Chtěl se bát na horských drahách nebo kdekoli jinde. Takže jsme se o tom bavili. Sosie se nakonec objevila v Úsměvu a Kyra natočila horor Kletba z temnot. Když jsme tedy hledali něco, co bychom mohli udělat všichni společně, horor nám připadal jako dokonalá volba.
Oba už jste režírovali a samozřejmě také desítky let hrajete. Jak to funguje, když pracujete společně? Kdo má poslední slovo?
Kyra Sedgwick: Fungovalo to opravdu dobře a velmi přirozeně. V jistém smyslu spolupracujeme po celou dobu našeho manželství. Neustále spolu probíráme nápady – jakým směrem vést postavy, co dělat se scénářem a podobně. Ve většině případů jsme se na věci dívali stejně.
Nemám zájem spolurežírovat s někým jiným. Ráda mám poslední slovo. Dává mi to pocit, že je to skutečně moje vize, která nakonec rozhoduje. V tomto případě jsem ale měla pocit, že jsme k tomu poslednímu slovu vždycky došli společně. Opravdu. Pro mě to tedy bylo skvělé.
Kevin Bacon: Byla to fantastická spolupráce. A pokud jde o poslední slovo, vybavuji si jen jedinou věc, u které jsem prohrál. Chtěl jsem, aby Kyra ve filmu místo sekané připravovala kuře.
Oba se této profesi věnujete dlouhá léta. Bylo těžké najít rovnováhu mezi prací, rodinou a soukromým životem?
Kevin Bacon: Je to těžké. Najít rovnováhu mezi prací a rodinou je podle mě těžké pro každého. Rodinu jsme ale vždycky stavěli na první místo.
Kyra Sedgwick: To určitě platí. Kevin a já jsme ale oba opravdu velcí workoholici a neustále se bavíme o práci. Když děti vyrůstaly, mluvili jsme víc o nich. Teď jsou ale starší a opravdu nás nepotřebují, přestože my jsme samozřejmě pořád mladí.
Teď se bavíme hlavně o práci, rolích, filmech, které bychom chtěli natočit, nebo televizních seriálech, které se pokoušíme prodat. Trávíme tím opravdu hodně času a myslím, že nás tyto rozhovory baví.
Asi by to bylo těžší, kdybyste žili s někým, kdo v tomhle oboru nepracuje. Pak by mohl říkat: „Pořád mluvíme jenom o tvé práci.“ Když děti vyrůstaly, určitě existovaly chvíle… Já mám pocit – a tohle je spíš otázka pro naše děti –, že jsme je vždycky stavěli na první místo. Ale možná to tak zvenčí pokaždé nevypadalo.
Naučilo vás rodinné natáčení něco o vaší rodině?
Kevin Bacon: Ano, zjistili jsme, že v této fázi našich životů opravdu dokážeme něco takového udělat společně.
Je obrovská radost vidět své děti nejen při práci na place. Teď také procházíme celým procesem uvádění filmu, vozíme ho na festivaly a děláme tyto rozhovory. Člověk předem neví, jaké to bude, když tohle všechno absolvujeme všichni čtyři společně jako rodina.
Zatím je to opravdu skvělé. Ohromně si užíváme vzájemnou společnost. To mě vlastně nijak nepřekvapuje, takže nevím, jestli bych to označil za něco nového, co jsem se dozvěděl. Co myslíš ty?
Kyra Sedgwick: Chtěla jsem říct něco, co už jsem také několikrát zmiňovala. Jen málokdy máte možnost vidět své děti přímo v jejich pracovním prostředí. Obvykle se vrátí domů a vyprávějí vám, co se v práci stalo. Musíte jim jednoduše věřit.
Tady jsme ale mohli sledovat, jak celý den pracují s ostatními lidmi, jak s nimi komunikují a jakou mají pracovní osobnost. Viděli jsme, jak jsou ohleduplní, jak umějí spolupracovat a jak dobře chápou celý proces. Udělalo to na mě ohromný dojem.
Film i závěrečné titulky s vašimi skutečnými rodinnými záběry působí trochu melancholicky. Vnímali jste, že by to mohla být jedna z posledních věcí, které společně uděláte před příchodem vnoučat a předtím, než budou mít vaše děti vlastní rodiny, povinnosti a samostatné životy?
Kyra Sedgwick: Ano, to je dobrý postřeh.
Travis Bacon: Na vnoučata bych se raději zatím moc netěšil. Myslím ale, že právě tohle má být poselstvím závěru filmu. Jde o schopnost pustit děti, nechat je opustit hnízdo, žít vlastní životy a dělat vlastní věci.
Kyra Sedgwick: Rozhodně si myslím, že je to pravda. Když na konci filmu vidíte záběry z doby, kdy byly děti tak malé, každý – a obzvlášť každý rodič – ví, jak prchavé ty okamžiky jsou. Říkáte si: „Před chvílí byly takové a teď jsou úplně jiné.“
Rodičovství pro mě představuje neustálou a bolestivou pravdu, že vás děti postupně opouštějí a vy je musíte nechat jít. Je to svým způsobem hrozné.
Kevin Bacon: Dokud opravdu nezestárnete a nezačnete se sami chovat jako dítě. Potom vám musejí měnit jídelníček a dělat další podobné věci. Pak se všechno obrátí.
O tom bude příští horor?
Kyra Sedgwick: Přesně! To je opravdu dobrý nápad.
Kevin Bacon: Je zajímavé, že jste zmínil záběry na konci. Přišli jsme s myšlenkou, že se ponoříme do rodinného archivu. Od doby, kdy byly děti malé, jsme doma měli různé druhy videokamer a rodinné filmy jsme vlastně natáčeli odjakživa.
Nechali jsme všechny záznamy digitalizovat a společně se střihačem jsme je začali procházet a hledat drobné momenty, které bychom mohli použít. Společně s Kyrou jsme potom vybírali nejzajímavější okamžiky.
Samozřejmě v tom je melancholie, protože sledujete plynutí času. Říkáte si: „Proboha, podívej se na tohle místo, na tuhle chvíli.“
Zároveň jsme se ale bavili o tom, že film má určitou poetiku podivnosti. Rodina ve filmu je zvláštní. A při procházení starých záběrů mě najednou napadlo: „Aha, ano. My jsme vlastně byli také zvláštní.“ Nedělali jsme věci úplně běžným způsobem. Byli jsme poněkud zvláštní v tom, co jsme dělali a jak jsme děti vychovávali. Chtěli jsme to tedy ve filmu ukázat a přijmout to.
Foto: KVIFF
Kevine, často jste hrál postavy, které na první pohled působí okouzlujícím nebo obyčejným dojmem, ale pod povrchem v sobě nesou něco temného. Vyhledáváte takové role záměrně? Proč vás tato rozporuplnost přitahuje?
Kevin Bacon: Protože být jenom okouzlující je hrozná nuda. Nechci být ve filmu jenom sympatický.
Vždycky říkám, že pokud hraji temnou postavu, snažím se v ní najít lidskost. Když přemýšlím o výkonech, které považuji za opravdu skvělé, napadne mě třeba Michael Corleone z Kmotra.
Ať je postava jakkoli temná – ani nevím, jak přesně se stavím ke slovu „zlo“ –, ať je sebeodpornější nebo je to sebevětší padouch, budu se z ní snažit udělat lidskou bytost. Jinak by z ní byla jenom karikatura.
A platí to i obráceně. Pokud je někdo opravdu skvělý a dobrý, stejně máme všichni uvnitř nějaké svinstvo. Všichni v sobě máme temné věci, nutkání, sny nebo impulzy. Proč tedy něco z toho nenechat vyjít na povrch?
Vyvíjel se s přibývajícími roky a zkušenostmi také váš přístup k výběru rolí?
Kevin Bacon: Myslím, že ano. Moc často se ale neohlížím zpátky a nepřemýšlím nad tím takto konkrétně. Zároveň si nikdy neříkám: „Dobře, právě teď hledám přesně takovou roli.“
Nikdy jsem k tomu nedokázal přistupovat stylem: „Chtěl bych si zahrát například lékaře.“ Takhle neuvažuji. Pro mě je otázkou, zda jsem už někdy zkoumal člověka, který je přesně takový jako tato postava, nebo zda mohu vstoupit do nějakých nových bot.
Jednou ze skvělých věcí na stárnutí – a na tom, že díkybohu pořád mohu pracovat – je skutečnost, že starší muž se potýká s jinými věcmi než mladší muž. Má jiné cíle, musí překonávat jiné překážky a jeho život se mění.
To mi otevřelo nové příležitosti. Jsem také velmi vděčný, že nabídky, které dostávám, nejsou omezené jen na jediný typ postavy. Nenabízejí mi pořád stejného člověka.
Je zajímavé, jak všudypřítomný byl horor v průběhu vaší kariéry. Protože jste natočil velké množství různých filmů, nevnímáme ho jako její dominantní část. Vzhledem k počtu hororů, ve kterých jste hrál, by se ale dalo tvrdit, že jste jedním z nejvýznamnějších hororových herců posledních čtyřiceti let…
Kevin Bacon: Kdysi existovala doba, kdy jste natočili jeden horor, a pokud byl úspěšný, už jste se k hororu nikdy nevrátili. Z hororu jste se dostali ven a nešli jste zpátky, protože se na něj pohlíželo jako na jakési odkladiště špatných herců.
Když jsem byl mladší, lidé uvažovali přibližně takto: „Chceš natočit horor? Když to uděláš, nikdy nedostaneš Oscara. A dnes můžete Oscara získat právě za horor.
Kyra Sedgwick: Dnes chce horor natáčet každý.
Kevin Bacon: Ale Oscara se mi pořád získat nedaří.
Kevin Bacon: Rozhodně. Myslím, že už jsou ode dna velmi daleko.
Travis Bacon: Podle mě musíme hororu přiznat větší zásluhy. Existoval Vymítač ďábla, Čelisti, Dracula nebo Frankenstein. Dnes podle mě lidé konečně začínají chápat základní věc, která dělá horor tak jedinečným. Je to pravděpodobně jediný filmový žánr, který může být vším současně.
Horor může obsahovat velmi romantickou složku, může být hystericky vtipný, děsivý, tragický a může spojovat všechny tyto věci. V žádném jiném filmovém žánru nemůžete použít všechny tyto prvky zároveň, protože v okamžiku, kdy někomu useknete hlavu, už je z toho horor.
Kevin Bacon: To je velmi dobrá připomínka. To použijeme i v příštím rozhovoru.
Je dobré zmínit i váš velmi nedoceněný film Ozvěny mrtvých…
Kevin Bacon: Ty napsal a režíroval David Koepp. Když ke mně scénář přišel, říkal jsem si: „To si děláte legraci? Samozřejmě, že to budu dělat.“ Byla to fantastická postava.
Nikdy jsem se na horor nedíval jako na něco podřadného. Jak připomněl Travis, miloval jsem Přichází Satan!, Rosemary má děťátko, Vymítače ďábla, Čelisti, Osvícení nebo Teď se nedívej, to patří mezi mé vůbec nejoblíbenější filmy.
Myslím, že pro horor nastala opravdu dobrá doba. Nemusím vám to vysvětlovat. Stačí se podívat, jaké filmy dnes zaznamenávají obrovský úspěch.
A pokud jde o Rodinný film, tak jedním z důvodů, proč jsme si vybrali horor – kromě toho, že ho milujeme –, je, že tento žánr můžete stále ještě, i když ne vždycky, natočit v relativně omezených podmínkách.
U našeho filmu bylo opravdu obtížné sehnat i to malé množství peněz, které jsme na výrobu měli. Nemohli jsme s rodinou natočit něco ve stylu komiksových filmů od Marvelu, protože bychom na to nikdy nezískali dost peněz.
Kyra Sedgwick: Ani kdybychom peníze na počítačové efekty měli, nechtěli bychom je používat. Mnohem lepší bylo pracovat s praktickými efekty. Celý film má takovou domácí, kutilskou atmosféru.
Kevin Bacon: Protože skutečně vznikal kutilským způsobem.
V jakých filmech si navzájem myslíte, že jste podali nejlepší výkon?
Kyra Sedgwick: Kevin natočil jeden film už před milionem let… Takových výkonů je spousta. Skvělý je samozřejmě v JFK, ale vybrala bych film, který skoro nikdo neviděl, s názvem Vražda prvního stupně.
Kevin Bacon: Je velmi těžké její výkony nějak seřadit, ale v nedávném filmu Carolina Caroline je na plátně asi jedenáct minut a v jediné scéně předvede něco naprosto fantastického. Když něco takového dokážete v jediné scéně, je to pro mě čistý zásah.
Travis Bacon: Také musím vybrat Carolina Caroline. A pokud jde o tátu, možná to není jeho úplně nejlepší výkon, ale můj nejoblíbenější je ve filmu Rozsudek smrti.
