skip to main content
Komentář

Green Deal nejsou jen auta, ale i stavebnictví a reality. Kdo nebude renovovat, zaplatí nejvíc

V souvislosti s iniciativou Evropské komise známou jako Green Deal se nejvíce řeší konec spalovacích motorů a uhelných elektráren. Plán ale výrazně dopadne také na stavebnictví a realitní trh. Evropská komise totiž počítá s výraznými regulacemi energetické náročnosti budov. Možná není přehnané tvrdit, že jde o jednu z nejpodstatnějších součástí Zelené dohody, píše v komentáři advokát Jakub Štilec, řídící partner advokátní kanceláře Štilec & Partners.

Plánovaná opatření jsou svým významem a dosahem obdobná, jako je zákaz spalovacích motorů. A není divu, vždyť podle zveřejněných studií má stavebnictví včetně budov na svědomí 36 až 40 procent všech emisí skleníkových plynů, čemuž se silniční doprava zdaleka nevyrovná.

Pokud je cílem Komise skutečně dospět k uhlíkové neutralitě Evropy, je jasné, že bez podstatných zásahů do stavebního průmyslu to nepůjde. A zredukování nebo alespoň podstatné snížení takového množství emisí vyžaduje nejen přijetí zásadních opatření na legislativní úrovni, ale i podstatnou změnu v uvažování investorů a vlastníků nemovitostí.

Jakub Štilec

Mezi návrhy Komise vyniká zejména plán na zavedení nového systému emisních povolenek na vytápění budov. Myšlenka je v podstatě stejná jako u elektráren nebo v letectví. Kdo bude chtít vypouštět do vzduchu emise oxidu uhličitého, bude si na to muset koupit povolenku. Tu konkrétně pořídí dodavatel energií, konečným odběratelům ji ale logicky promítne do své ceny.

A vlastníci nebo nájemci starších nehospodárných budov budou samozřejmě nuceni za nákup povolenek zaplatit řádově vyšší částky, než kdyby obývali nízkoenergetickou či přímo energeticky pasivní stavbu. Staré nerevitalizované budovy by navíc měly být počínaje rokem 2027 zcela vyřazeny z ekonomického oběhu.

Tyto plány jsou přitom o dost dále, než se nám v České republice může zdát. Zmiňovaná opatření, stejně jako ostatní části Green Dealu, totiž už dávno nemají podobu pouze politických deklarací či koncepcí budoucího rozvoje.

Naopak postupně nabývají velmi reálných kontur a zhmotňují se v návrzích jednotlivých legislativních aktů Evropské unie. Komise již předložila Radě a Evropskému parlamentu paragrafové znění příslušných směrnic a jednání o nich se naplno rozeběhla.

Reklama

Lze si tak již nyní udělat základní představu, jakým směrem se život v Unii v následujících letech posune, ač při projednávání může legislativa pochopitelně doznat mnohých, zejména zmírňujících změn. Návrhy Komise totiž nejsou rozhodně přijímány bez kontroverzí, a prostor k jejich posunům a změnám tak rozhodně je.

I přesto je reálné předpokládat, že ať již bude výsledná podoba směrnic obsahovat ten či onen technický parametr nebo jejich účinnost přijde později, z vytyčeného směru masivní redukce oxidu uhličitého vznikajícího při výstavbě a užívání budov se patrně neuhne.

Snahy Komise by tak měly vést k rozsáhlým renovacím budov, snižování jejich energetické náročnosti a dodatečné implementaci ekologických technologií. Nové projekty pak budou muset být od začátku nastaveny ekologičtěji a udržitelněji. 

Předplatné Forbesu
Tamara
Forbes 6/2022

Může jít sice o stimul ekonomiky, plán s sebou ale rovněž nese hrozbu dalšího zvyšování již nyní vypjatých cen energií a bydlení. Nesmíme zapomínat ani na ceny stavebních materiálů, jejichž setrvalý růst ekologizace výroby rozhodně nezastaví, ba právě naopak. Na rovinu je třeba počítat s tím, že ekologická řešení a nové technologie prostě něco stojí. A domnívat se, že vše zaplatí dotacemi Evropská unie, není příliš realistické. 

Co z toho tedy plyne? 

Především si nesmíme nechat ujet vlak. Česká republika se musí i o tuto větev zelené dohody aktivně zajímat, a dokud není výsledná podoba opatření na stole, je možné navrhovat úpravy s ohledem na specifika tuzemského nemovitostního trhu. 

Neméně důležité bude věrně a včas přenášet informace o evropském dění do našeho prostředí. Vlastníci, investoři, ale i stavební podnikatelé musejí mít alespoň rámcovou představu o tom, co se chystá, aby již nyní mohli případné investice vyhodnocovat s vědomím budoucích legislativních požadavků Evropské unie. Jen tak lze snížit riziko zmaření jejich investic a technologické nepřipravenosti dodavatelské části trhu. 

Stát by měl také vyvinout maximální úsilí k zefektivnění výstavby. Zejména by se měly všechny síly napřít k vyřešení konečné podoby stavebního zákona včetně doprovodných předpisů, které jsou dnes zatíženy nesmyslně rozbujelou byrokracií a jinými podstatnými neduhy. Pokud v dané věci zaspíme, může to mít skutečně citelné ekonomické dopady, které se dotknou každého z nás.