Inspirovali se v Nizozemsku a proměnili omezený prostor v moderní zázemí. Rodinná Farma Ráječek na okraji Brna ročně vypěstuje stovky tun prémiové zeleniny. Mimo jiné za pomoci umělé inteligence a bystrozrakého robota.
Okolo nás jsou hektary polí, na nichž si spokojeně rostou hlávky salátu. Když se setkáváme, je ještě léto. Zrovna není parno, aby se člověku hned orosilo čelo. Kdyby kolem uší nebzučely občas vosy, byla by to idyla. Když tu se náhle ozve rána jako z děla. A kdepak jako, ona je to rána z děla.
„Plašíme tak holuby, aby nám nechodili na salát,“ vysvětluje Matěj Sklenář, který tady na dohled od Špilberku vede s rodiči Farmu Ráječek. A další rána! Jak slyšno, ptactvo po úrodě touží. Stejně jako lidé, kteří si sem na okraj Brna jezdí kupovat vypěstovanou zeleninu.
Na zdejších polích začala rodina hospodařit už před skoro sto lety, když sem v roce 1930 přišel Matějův pradědeček. Tehdy tu pěstoval plodiny i choval zvířata. Jenže pak přišla válka a rodina musela pryč.
Po konci konfliktu a krátkém intermezzu klidu se však k moci dostali komunisté, v padesátých letech následovala kolektivizace a rodinný majetek byl začleněn do místního zemědělského družstva.
K vlastnímu, soukromému hospodaření se tak rodina vrátila až po sametové revoluci, když farmu v roce 1997 obnovili Matějovi rodiče Josef a Iveta Sklenářovi. „Je tu ideální místo pro pěstování zeleniny. Pole jsou rovná, jsme blízko řeky, čemuž se říká říční niva, takže je tu úrodná půda,“ líčí zdejší klady Matěj Sklenář.
Jenže v prvním roce obnovené rodinné tradice, do jejíhož rozjezdu dali Sklenářovi své úspory, zasáhly Moravu ničivé povodně a farmu vyplavila nedaleká Svitava.
Hospodaření na dohled dominant Brna však Sklenářovi nevzdali a postupně se firma o třech lidech a jednom hektaru rozrostla na pětadvacet, v sezoně až sedmdesát pracovníků, a 35 hektarů, na nichž pěstuje salát dvakrát do roka. „Ročně tu dnes sázíme kolem šesti milionů sazenic salátu,“ říká Sklenář s pohledem na pole.
„Dnes tu máme odrůdy, které se dřív pěstovaly ve Španělsku nebo v Maďarsku, kde je tepleji než u nás,“ přibližuje, jak se na jejich chodu podepisují klimatické změny a sucho. Celkem tu mají přes deset druhů salátů, které prodávají do supermarketů, hotelů a restaurací či přímo lidem ve své prodejně.
Od zimy do zimy
Větší podívanou než pole zdobená saláty nabízí zdejší fóliovníky uprostřed areálu, v nichž by našli zalíbení Maruška z pohádky o dvanácti měsíčkách i nadšenci do technologií. Právě tady, v halách podobných obřím skleníkům, hydroponicky pěstují většinu roku rajčata a jahody.
První jahody sklízejí zhruba v polovině dubna a poslední sesbírají očešou v polovině listopadu. A podobné je to také u druhých červených plodů. „Rajčata pěstujeme téměř deset měsíců v roce. Vysázíme je v únoru a sezonu uzavíráme koncem listopadu. Záleží na počasí. Nemáme tady totiž pěstební světla, pod nimiž by zelenina rostla celoročně,“ líčí Sklenář.
Foto Kateryna Sivtseva
Foto Kateryna Sivtseva
Foto Kateryna Sivtseva
Foto Kateryna Sivtseva
I tak jen rajčat na zastřešeném hektaru vypěstují za rok na 500 tun. „Kdybychom to pěstovali na poli, tak by to bylo asi dvacet tun. Možná padesát, kdyby se vše zázračně povedlo,“ říká otec Josef Sklenář.
Právě on před více než deseti lety přišel s nápadem se vedle polního pěstování pustit i do toho skleníkového. „Co se týče polního pěstování, tak se tady nemůžeme dál rozvíjet, jsme omezeni lokalitou,“ naráží na to, že mají farmu na okraji města a kolem nich vede dálnice.
Pustil se tak do výstavby fóliovníků, které vyšly na osmdesát milionů korun. Část z toho pokryly unijní dotace. „Rozhodli jsme se to udělat jako Holanďané, kteří pozemků také nemají moc, a tak všechno zintenzivnili a modernizovali.“
Krtečkovo autíčko se stožárem
Na technologie sází rovněž rodinná firma. Počítačem řízený systém tu dávkuje rostlinám dešťovou vodu, kterou farma zachycuje na střechách. „Skleníkové pěstování obecně šetří vodu. Oproti polnímu pěstování ji ušetří až osmdesát procent,“ říká Matěj Sklenář.
Dalším příkladem je chovaný hmyz, který má požírat škůdce. A pak je tu Franta, který by se dal popsat jako spojení Krtečkova autíčka a stožáru. Jde o robotické vozítko, z něhož ční do více než čtyř metrů sloupek s desítkami kamer. Za ním stojí český startup Fravebot, jehož spoluzakladatelem je dvaatřicetiletý zemědělec.
Robot projíždí ve sklenících mezi řádky s rajčaty a v tempu svižné chůze pořizuje každým objektivem osm detailních a ostrých fotek zdejší flóry za sekundu. Během jedné cesty tak udělá tisíce snímků, které hned za pomoci umělé inteligence do detailu analyzuje.
Za zhruba čtvrt hodiny už dává dlouhý a bystrozraký stroj vědět, zda na některém z listů spatřil škůdce a jak se daří rajčatům. Na základě pořízených dat zároveň předpovídá vývoj úrody na týden dopředu. Člověku by taková práce zabrala minimálně hodiny.
Na zdejší farmě slouží testovací model, další čtyři však už pracují na velkých skleníkových farmách. Mimo jiné v nizozemském zemědělském družstvu Harvest House, které je jedním z největších skleníkových pěstitelů v Evropě. A právě tato spolupráce může startupu, jehož příběh Forbes přinesl tento podzim, otevřít dveře do světa.
Foto Kateryna Sivtseva, Fravebot
Zpátky ale na Farmu Ráječek. Sázka na moderní technologie je součástí zdejší filozofie, jak přistupovat k zemědělství. „Věříme, že ta cesta je v technologiích, díky nimž se dají efektivně využívat zdroje jako voda, hnojiva a redukovat chemie, která vstupuje do pěstování,“ říká Matěj Sklenář.
Vše jde v ruku v ruce se zmíněnými změnami klimatu. Ve skleníku lze na jejich dopady snáze reagovat, celý proces růstu snáze sledovat a spoléhat se na data. „V krytých plochách je budoucnost,“ shrnuje mladší ze Sklenářů.
I tak to ale neznamená, že by pod fóliové střechy přesunuli saláty z polí. I když by produkci, kterou dnes dává sedmdesát hektarů, stejně pokryly i dva hydroponické hektary. Jenže zemědělskou půdu nelze jen tak zastavit. A i kdyby ano, je návratnost vysoké investice do hal v případě salátů diskutabilní. Pod nebem se dá pěstovat mnohem laciněji.
„U salátu navíc vidíme výhodu také v tom, že na rozdíl od rajčete je mnohem náročnější jej dovážet z ciziny. Přeje mu tedy lokální trh,“ dodává Matěj Sklenář s tím, že zelené hlávky dnes zajišťují většinu obratu firmy. Ten loni činil zhruba sto milionů korun s marží EBITDA okolo deseti procent.
Kromě měnícího se klimatu nyní ve Farmě Ráječek řeší ještě jinou věc. Rodiče předávají firmu dětem: Matějovi a Marii. „Nikdy mě do toho, abych se zapojil, rodiče nenutili, měl jsem to otevřené. Původně jsem studoval chemii, ale zjistil jsem, že tohle mě baví víc,“ říká Matěj Sklenář, který zkušenosti nabral i při svém studiu na prestižní zemědělské univerzitě v nizozemském Wageningenu.
Do chodu firmy se nedávno zapojila také sestra, jež čerstvě dokončila studium v Itálii, kde se zabývala technologií potravin. I tyto znalosti na farmě, kde vyrábějí i marmelády, šťávy nebo sirupy, rovněž najdou uplatnění. Co je totiž jisté, že mladá generace rozhodně nechce spoléhat na to, že nyní farma šlape.
„Musíme se stále někam posouvat a růst. A to nejen obratově. Nemůžeme si říct, že teď to nějak děláme a deset let nebudeme nic měnit. Svět kolem nás se mění a je třeba reagovat,“ popisuje Matěj Sklenář.
Jinak by jednoho dne mohli dostat od světa ránu. Jako z děla, které tady zní.
