Majitelka boskovické společnosti LD Seating a členka našeho výběru Nejvlivnějších žen Česka Jitka Hurábová v komentáři ze série o boji s pandemií vysvětluje, jaká životní lekce ji připravila na covidový rok a proč je důležité mít ty správné sousedy.

Ten uplynulý rok byl pro mě trochu jako déjà vu. Začátkem zimy 2020 jsme byli na vrcholu, zakázky se hrnuly, že jsme měli co dělat, abychom všechno stíhali, a já jsem nabírala lidi na dobu určitou, abych pokryla poptávku. Pak přišel střih.

Po jarním lockdownu a hromadné evakuaci na home office stoply firmy objednávky na kancelářské židle a tím i naše příjmy. A z rekordních čísel následoval strmý pád.

Tohle už jsem zažila. Je to jedenáct let zpátky, kdy Evropu začal obcházet stín finanční krize a nám se tehdy během pár dní zbortil celý byznys. Taky jsme za sebou tenkrát měli do té doby nejsilnější období s rekordními zakázkami, byli jsme na vrcholu – a přišel hluboký pád.

Přesně si pamatuji, jak jsem tehdy na jaře 2009 hypnotizovala displej počítače, jestli nepřijde aspoň jedna, jedna jediná objednávka, a zároveň si připravovala řeč pro zaměstnance. Slova, která jako majitel firmy nikdy nechcete říkat:

„Nemám pro vás práci. Nemůžu vás platit za nicnedělání, není z čeho.“ Tenkrát přede mnou stálo nastoupeno několik desítek mých lidí a já přeskakovala očima z jedné tváře na druhou. Toho ne, toho taky ne, tamtoho už vůbec.

Propustila jsem lidi na výpomoc a na dobu určitou, které jsem nabírala teprve nedávno pod obrovským náporem zakázek. Jenže pak už situace vyžadovala řezat do masa, propustit ověřené čalouníky a nábytkáře, pilíř naší výroby.

Inspirovala jsem se tehdy u Otce vlasti.

Věděla jsem, že pokud chci ještě někdy vyrábět dobré kancelářské židle, musím si ty důležité lidi nechat. Protože jejich zkušenosti pak těžko budu nahrazovat.

Inspirovala jsem se tehdy u Otce vlasti a začala jsem stavět Hladovou zeď. Tedy v našem případě spíš hladovou halu. Měla jsem peníze vyčleněné na investici do nové výrobní haly, základní konstrukce už byla postavená, na řadě byl interiér.

A tak jsem chlapům ve výrobě nabídla, aby pro mě místo čalouníků začali dělat zedníky. Netušila jsem, co mi na to řeknou, ale všichni do jednoho souhlasili a vrhli se na pokládání dlažby, obložení koupelen, stavbu šaten.

Do léta bylo hotovo – a tou dobou už se náš byznys začal dostávat ze stadia klinické smrti. Nakonec nás ten krizový rok 2009 stál třicet procent tržeb, ale přežili jsme. Řada jiných firem v oboru tuhle zkoušku nepřestála.

Tehdy jsem se zařekla, že kdyby nedejbože někdy měla přijít podobná krize, budu na ni už připravená. Udělala jsem si nouzové plány, větší finanční rezervy a všechny investice jsem rozdělila na etapy. Každý krok s jedním cílem: kdyby přišlo další zemětřesení na trhu, tak my ho přežijeme.

A ono přišlo.

Nemohla jsem se zbavit toho podezřelého mravenčení, toho otravného pocitu déjà vu. Začátek roku 2020 byl hodně silný, rekordní. Znovu se zakázky jenom hrnuly a my si nemohli dovolit se zastavit. Dokud nepřišla nařízení shůry a my se zastavit prostě museli.

Lockdown, zavřené školy a lidé na ošetřovačce – to pro nás znamenalo zatáhnout za ruční brzdu, protože velká část našich zaměstnanců jsou ženy a na ty prostě tíha pandemie dopadla intenzivněji. Musely zůstat doma s dětmi a ty moje židličky neměl kdo vyrábět.

V březnu, dubnu a květnu jsme ještě měli problém stíhat nasmlouvané dodávky. Makali jsme jako o život, i když nás bylo málo, spoustu zaměstnanců jsem pořád měla doma.

Do toho jsme šili roušky, za první víkend lockdownu jsme jich našili 2500, pro lékaře a sociální domy, pro město. A když po několika týdnech přišla vlna uvolňování, děti se vrátily do škol a moji lidé do fabriky, tak se zase vypařily zakázky. Jako pára nad hrncem.

Měla jsem lidi v práci, ale práci jsem pro ně neměla. Nešlo to až na úplnou nulu, jako jsem si pamatovala z roku 2009, ale propad byl i tak hodně citelný a bolel.

Zas bylo na mě vymyslet, co dál. A tak jsme se rozdělili na skupiny. Švadlenky začaly šít doplňky z našich zbytkových kůží a prémiových látek: tašky, penály, pouzdra. Úplně nový byznys, který se celkem pěkně rozjel.

Čalouníci a chlapi z výroby napřed dělali komponenty židlí, až jsme měli připraveno na rok dopředu. A tak dostali na starost údržbu. Opravy a drobné stavební práce, cokoli, čím mohli být užiteční…

Naštěstí to pochopili, byli vstřícní. Hlavně že pro ně nějakou práci mám. Hladová zeď, model 2020.

Ani nespočítám, kolikrát jsem si říkala, jak vděčná jsem za lekci z roku 2009 – a kolik mi dala do toho pandemického pekla. Jak ráda jsem za všechny pojistky, které jsme si nastavili.

Vydání Forbesu Zázrak

Díky tomu jsem loni ze 120 stálých zaměstnanců nakonec nikoho propustit nemusela. Když na podzim trh ožil a nám konečně zase začaly chodit zajímavé zakázky, do výroby mohli naskočit naplno.

Tisíc kancelářských židlí do banky v Maďarsku, tisícovka židlí do Dubaje, osm set velkých kožených křesel pro angolský úřad vlády. A do toho lockdown číslo dva a tři.

Zase děti doma, zase lidé na ošetřovném, zase nemá kdo pracovat, když po období sucha práci konečně máme. Museli jsme dokonce zavést pracovní soboty s těmi, kdo do práce mohli. Horská dráha toho bláznivého roku pokračuje.

Udržet si zdravý rozum mi od začátku pomáhaly bojové porady. My, Gatema, ColorProfi, Lanik – spojili jsme se s několika dalšími podnikateli tady v Boskovicích a pravidelně si pomáhali.

Loni na jaře jsme se dělili o dezinfekce a tipy, kde sehnat ochranné pomůcky, které tehdy každý vyvažoval zlatem. Sdíleli jsme zkušenosti, probírali výklad vládních nařízení i pokyny z hygieny, praktické informace, co dělat, když někdo ze zaměstnanců onemocní nebo skončí v karanténě.

Teď už v tom umíme všichni chodit, ale před rokem jsme byli v informačním vakuu a tahle sezení byla ohromně užitečná.

S druhou vlnou jsme pak týdenní pandemické bojové porady rozšířili.

Přidala se Minerva, ITAB, Beewatec a další, takže s novým lockdownem už nás bylo osm velkých boskovických firem, které tu v okolí dohromady zaměstnávají tři tisíce lidí. A to už je slušný vzorek, když se chcete podělit třeba o zkušenosti s napřed dobrovolným a pak povinným testováním zaměstnanců.

Pandemický rok mé firmě sice ukousl pár desítek milionů tržeb a raději nepočítám, kolik nás bude stát v nákladech na nemocenské a přesčasy. Ale zase nám dal důležitou lekci, že se o sebe musíme umět postarat sami, když stát selhává.

Když máte dobré spojence a bojovného ducha, jde to líp. To si chci z roku na horské dráze zapamatovat.