Snowboardová královna Eva Adamczyková se po porodu vrátila na svah ve velkém stylu. Na uplynulých zimních hrách v italském Livignu vybojovala stříbrnou medaili a díky svému zlatu ze Soči a bronzu z Pchjongčchangu tak vytvořila kompletní olympijskou sbírku. Na Forbes Business Festu se otevřeně rozpovídala o tom, jak se jí po narození syna Kryštofa transformovaly životní hodnoty a proč pro ni bylo důležité nepřestat závodit.
„Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že pokud se vrátím do vrcholového sportu s dítětem, tak že to je sobectví, že budu kariéristka,“ přiznala na pódiu Adamczyková s tím, že současná doba je už naštěstí těmto krokům mnohem otevřenější.
Svůj návrat k závodnímu prknu navíc nevnímala jako honbu za dalšími trofejemi nebo budování kariéry. „Vrátila jsem se proto, že mi sport zkrátka chyběl a potřebovala jsem se lidsky vrátit sama k sobě. A myslím si, že z toho ve výsledku může těžit i to dítě – jednoduše díky tomu, že jsem spokojenější a nejsem jenom zavřená doma,“ prohlásila sportovkyně v sále nacpaném k prasknutí.
Sportovní koloběh přitom odstartoval velmi brzy, když poprvé cestovala na soustředění do Francie v době, kdy synovi byly teprve čtyři a půl měsíce. Úspěšný návrat však nebyl samozřejmostí a Adamczyková si po celou dobu nechávala otevřená zadní vrátka. Svému týmu hned na začátku na rovinu řekla, že pokud by měl syn nebo celá rodina jejím sportem jakkoliv trpět, je připravená v prosinci celou přípravu stopnout.
Celý proces zvládla i díky tomu, že syn Kryštof náročné cestování skvěle akceptoval, a to především díky stoprocentní podpoře rodiny a celého realizačního týmu.
V sedle divokého snowboardcrossu se přitom musela vyrovnat i s otázkou strachu, na kterou ji v minulosti upozorňovali i její dlouholetí manažeři a bývalí úspěšní reprezentanti Tomáš Kraus a Jiří Tichý. Adamczyková sází na tvrdou fyzickou přípravu a zkušenosti, díky kterým už se bezhlavě nehrne do každého rizika. „Třeba málokdy jedu první do trati, nechám ty mladý, ať to tam otestujou,“ dodala s úsměvem.
Ale děti brečej, to je normální.
Sportovní prostředí je pro ni bezpečným přístavem, protože v něm na rozdíl od rodinného života přesně ví, co dělat a jak problém zanalyzovat. „U dítěte jsem první tři měsíce měla pocit, že najdu nějakou zázračnou věc a on třeba přestane brečet. A pak mi můj muž říkal: Ale děti brečej, to je normální. A já si říkala: ‚Ale to ne, já to potřebuju vyřešit,‘“ popsala Adamczyková s nadsázkou mateřskou realitu.
Velkou neznámou byla v jejím případě také práce s hodnotou vlastního jména. Svatbou a změnou příjmení totiž udělala krok, který z pohledu marketingu mohl její zavedený osobní brand na první pohled oslabit. Adamczyková však v tomto ohledu upřednostnila rodinu a projevila zdravé sebevědomí, když si uvědomila, že úspěchy nedokázalo samotné jméno, ale ona jako osoba, na kterou lidé jen tak nezapomenou.
Foto: Lukáš Višňák
„A kdyby zapomněli, tak to je třeba známka toho, že mám už jít někam pryč, uklidit se,“ dodala s úsměvem. V rámci spoluprací pak sází výhradně na dlouhodobá partnerství trvající déle než jeden rok, protože krátkodobé kampaně jí nedávají hlubší smysl.
Co vlastně Adamczykovou na snowboardingu i po letech stále tolik přitahuje? I na nejvyšších úrovních podle ní panuje specifický přátelský duch, což ve vrcholovém sportu nebývá zvykem. Snowboardcross je sice nebezpečný a drsný, ale nejsou tam v porovnání s jinými disciplínami tak obrovské peníze.
Komunita si tak utužuje dobré vztahy podobným přístupem k životu. „Tím, že je to nebezpečný sport, tak držíme při sobě, protože nechceš, aby se tam někdo rozsekal. Když dojedeš do cíle, jsi hlavně rád, že to všichni dokončí a že jsou zdraví,“ uzavřela snowboardistka.
