Je jednou z nejúspěšnějších hereček, jaké lidstvo mělo. Kromě Oscara totiž získala ještě ceny na všech důležitých evropských festivalech: v Benátkách, Berlíně i Cannes. Kromě ní se to povedlo jen ještě jedné ženě, Julianne Moore. V Karlových Varech v den svého příjezdu Juliette Binoche osobně uvádí tři filmy a v rozhovoru se zamýšlí, jaký smysl má umění jako profese.
„Pojďte dál,“ vyzývá nás. Sedíme v malé skupince vybraných novinářů z několika málo redakcí, ostych setkat se s velkou hvězdou nás na chvilku paralyzoval všechny.
Respekt budí závratná kariéra, kdy se Binoche dokázala pohybovat mezi hollywoodskými produkcemi a nejnáročnějším evropským autorským filmem: od Kieślowského, Hanekeho a Kiarostamiho po Minghellu či Hallströma, i samotná osobnost. I přes svou vlídnost a otevřenost odpovídá pevně, a své „ne“ nedoplňuje žádným dalším vysvětlováním.
V kostýmu sladěném s letošní oficiální barvou festivalu a tmavých brýlích připomíná výtvarnou umělkyni, kterou také mimochodem je. Kromě herectví se totiž věnuje i malbě, její cyklus portrétů Portraits In-Eyes vystavovalo v roce 2008 londýnské BFI Southbank, o rok později pak měla svou první americkou výstavu v Cultural Services of the French Embassy v New Yorku.
Foto: Magnus Mogesen a Madame Figaro
Binoche je i tanečnicí: na divadelním projektu In-I spolupracovala s choreografem Akramem Khanem, jehož energie ji tehdy zaujala natolik, že se rozhodla naučit se pohybovat jako on. Dokument o vzniku představení s názvem In-I in Motion v Karlových Varech také osobně uvádí.
„Kdybych vám tady měla něco předvést, jako profesionální tanečnice bych vám rozhodně nepřipadala,“ zasměje se. O tom, že by z tanečního představení měla udělat film, ji ale nejvíc přesvědčil Robert Redford. Po jednom z newyorských představení na ni čekal před šatnou. „Vklouzl dovnitř, zavřel za sebou dveře a se zdviženým prstem mi několikrát zopakoval, že to musím natočit. Byl tak urputný, až jsem se bála, že mi ten nápad ukradne,“ vypráví s nadsázkou.
Poslechla ho, a když se turné blížilo ke konci a soubor dorazil do Paříže, požádala svou sestru, aby natočila posledních několik repríz. Právě z té rodinné, neprofesionální nahrávky nakonec celý dokument vznikl. Na Khana samotného, mimochodem, dnes vzpomíná se stejnou vřelostí jako tehdy: zatímco on právě zkouší nové představení s pražským Cirkem La Putyka a svůj vztah k Praze si teprve buduje, Binoche má vzpomínky mnohem dávnější.
Vztah k Československu pro ni sahá až do roku 1988, kdy natáčela Nesnesitelnou lehkost bytí podle Milana Kundery. Do role Terezy byla obsazená doslova týden před natáčením a do tehdejšího Československa se kvůli politické situaci vůbec nepodívala.
Do postavy i jejího přízvuku se musela ponořit naslepo, bez možnosti poznat místo, kde se scénář filmu odehrává. „Byla jsem tím hodně frustrovaná, do Prahy jsem se dostala až později. Česko jsem ale znala přes svou asistentku u natáčení, která mi toho hodně zprostředkovala. Vazbu k vám cítím i proto, že polovina mé rodiny pochází z Polska. Myslím, že mám východoevropské srdce,“ prozrazuje.
Nyní propaguje svůj další film, Queen at Sea režiséra Lance Hammera, který v únoru na Berlinale získal Cenu poroty. Snímek vypráví o dceři, matce s těžkou stařeckou demencí a nevlastním otci a o otázce, kdo má právo rozhodovat za někoho, jenž už není sám sebou.
Binoche v něm hraje dceru, rozpolcenou mezi láskou k oběma rodičům a hrůzou z toho, co se v jejich domě odehrává.
„Ta role pro mě nebyla výzva v pravém slova smyslu. Šlo mi hlavně o pravdivost, o to být blízko lidem, co si tohle sami prožili, někteří z nich si ve filmu dokonce zahráli sami sebe. Výzvou pak bylo hlavně zůstat blízko herců, štábu i režiséra a společně zjišťovat, kam až lze zajít,“ popisuje.
Jak ale pozná, že může režisérovi věřit? „Záleží na tom, jak vám umí naslouchat. Lance Hammer se mě pořád ptal, jestli chci natočit nějaký záběr pro svůj komfort znovu, nic mi nevnucoval. Byla to otevřená spolupráce,“ dodává.
Mluví i o dalších režisérech, kteří ji formovali. Na první setkání s Krzysztofem Kieślowským vzpomíná s jemnou ironií, nemohla přijmout jeho nabídku zahrát si ve filmu Dvojí život Veroniky, protože zrovna natáčela Milence z Pont-Neuf.
„Ptala jsem se ho, jestli může natáčení posunout, a on to odmítl. Hodně jsme ale filozofovali, sám o sobě tvrdil, že je pesimista, a proto ho nic nemůže zklamat, já mu odporovala. Modrá z jeho trilogie je pro mě jedna z nejlepších věcí, co jsem natočila.“
Když ji požádáme, aby vyjmenovala další díla, na něž je pyšná, odmítá. „Pýcha je zvláštní pocit, souvisí s egem, a to mi není příjemné,“ říká. Raději jako měřítko používá vděčnost: „Milence z Pont-Neuf se nám podařilo dokončit i přes produkční peklo, za to jsem vděčná. A vděčná jsem i za všechny chyby: když nechybujete, nikdy nezjistíte, kde má vaše práce skutečné hranice.“
Ať jde o film, malbu nebo tanec, chce hlavně naslouchat vnitřnímu pnutí. „Není to přímo o tom, co mě nutí něco dělat. Je to spíš uvnitř mě, musím si naslouchat a objevovat nové,“ popisuje svůj recept na kreativitu.
A co jí dává sílu zůstat pořád ochotná zkoušet, experimentovat a hrát? „Je to jako se svíčkou. Mám v sobě něco, co potřebuje hořet. Plamen sice slábne, ale úplně nikdy nezhasne. Umění má sloužit lidem, proto chci pokračovat.“
