skip to main content

Inspirace Bruncvíkem. Liběna Rochová a přehlídka jejích studentů na pražském fashion weeku

V nepříjemně chladném dubnovém počasí se u pražského hotelu Andaz táhne pestrá řada. Korzety, kabelky Christian Dior, vintage kostýmky, flitry, kožené postroje… Už z téhle přehlídky jdou oči kolem, jenomže ta hlavní módní událost čeká až v prvním patře nově otevřeného hotelu.

Začíná tam totiž přehlídka studentů Ateliéru designu oděvu a obuvi UMPRUM pod vedením první dámy české módy Liběny Rochové.

V neděli v podvečer tak v rámci Mercedes Benz Prague Fashion Weeku sedmička studentů vybraných napříč ročníky spolu s Rochovou představila kolekci osmi návrhů inspirovaných českými pověstmi, zejména tou o Bruncvíkovi nebo kněžně Libuši.

„Každý student si vybral jednu část příběhu a odvyprávěl ho v oděvní formě,“ říká Rochová a vysvětluje, že vzhledem k tomu, že oproti klasické přehlídce tady vytvářeli spíše oděvní obrazy s důrazem na velké oděvní formy, kreativitu a pohádkovost.

Julia Sadloňová, Alexandra Gnidiaková, Barbora Kotěševcová, Magdalena Rajnohová, Jan Smejkal, Hana Valtová a Vojtěch Bašta tak strávili tři měsíce pod vedením pedagožky, která se za třináct let, které na UMPRUM působí, se svými studenty podobných akcí účastní pravidelně.

Co pro studenty prezentace na fashion weeku znamená?

Je to pro ně důležité, protože získávají zkušenosti z profesionálního světa a spolupracují s profesionálními týmy. Je to pro ně motivace, protože když se třeba zúčastní soutěže, jako byla přehlídka Van Graaf v pondělí, kterou mimochodem vyhrál jeden můj student, Tomáš Němec, můžou získat velkou pozornost médií. Nebývalo to tak, ale je to čím dál lepší.

Díky tomu je zaznamenají i zákazníci a oni začínají budovat klientelu. Jde to pomaleji, české prostředí je trochu specifické, protože oděv se tady bohužel trochu bere jako něco zbytečného a Češi jsou známí tím, že oděv moc neřeší, i když jsou samozřejmě výjimky.

Jezdí na ten pražský nákupčí ze zahraničí?

Jezdí. Teď tam třeba byli lidé z New Yorku a Los Angeles, jezdí i novináři nebo fotografové.

Často říkáte, že studenti by se měli pokusit probojovat i na ty hlavní zahraniční fashion weeky. Jak se ale na takové akce probojovat?

Je to velmi složité, móda je specifické prostředí. Musíte udělat kolekci, která přirozeně něco stojí, jde o desítky tisíc. Musíte mít skvělé PR, musíte si přehlídku zaplatit… Jde o milionové investice. Je to paradox, já doufám, že se to změní, protože doba začíná přát spíše solitérům. Některé malé galerie užitého umění taky začínají oslovovat návrháře.

Na účast na fashion weeku ale potřebujete investora, který vám účast zaplatí. Ve světě je to zcela běžné. Mladí návrháři potřebují k tomu, aby se prosadili ve světě, nejen talent, ale právě i investora. Zaplatí si účast na zahraničním fashion weeku, tam si ho všimnou a už se kola roztáčejí. Když má štěstí. Musí být ve správnou chvíli na správném místě.

Reklama

Dají se takoví investoři najít mezi Čechy?

Vůbec. Výjimky jsou, třeba když vstoupil investor do Kary nebo Pietro Filipi. A skončilo to, jak to skončilo.

Často zdůrazňujete, že naprosto zásadní je pro mladé návrháře drive. Dá se něco takového poznat už u přijímaček?

Když je někdo talent, poznáte to hned, ale talent nestačí. Ten vydá asi na dvacet nebo třicet procent. Musíte mít pracovitost, posedlost, být ve správný okamžik na správném místě. Já už mám za ty roky připravené otázky, ze kterých při rozhovorech poznám, jestli mají potřebný zápal.

Zároveň se to může za dva roky změnit, zlomit, protože nikdy nevíte, jaké nastanou životní situace. Když se něco takového stane, snažím se jim pomoct, nehodit je přes palubu. Protože studenti nejsou jen budoucí návrháři, ale kompletní osobnosti, a já je tak taky beru. Mám k nim respekt a úctu, která samozřejmě musí být vzájemná, beru je jako partnery. Je pak krásné vidět, jak rostou a jak se vyvíjí.

Zůstáváte s nimi v kontaktu i po absolvování?

Určitě. Zrovna nedávno jsem se dvěma bývalými studentkami byla na večeři, další mě pravidelně navštěvují.

Jak se ale drive dá udržet?

Je to v člověku. Mám takový manuál, který studentům na začátku každého akademického roku čtu, o tom, že si zvolili obor, který občas nepřeje zdravému vývoji osobnosti, a že jestli chtějí žít běžný život, tak to nejde, protože musí být prací posedlí. A pak vám to ani nebude chybět, protože tím svým budete úplně posedlí. I když obecné povědomí a nasávání nových věcí je samozřejmě potřeba.

Když děláte konfekci, děláte velké kompromisy a zabíjíte kreativitu. A pro mě byla tvůrčí svoboda důležitější.

V jednom z minulých rozhovorů pro Forbes jste řekla, že tvorba konfekčních kolekcí zabíjí kreativitu. Dá se tomu ubránit?

Když děláte konfekci, děláte velké kompromisy a zabíjíte kreativitu. A pro mě byla tvůrčí svoboda důležitější. Nejsem obchodník s oděvem, jsem kreativní člověk. Samozřejmě jsem chtěla být uznávaná v zahraničí, byla jsem první československá značka, která vystřelila v zahraničí, ale za jakou cenu? Chtěla jsem pořád dělat věci, za kterými si stojím.

Jak se ke konfekci staví vaši studenti? Jdou po proudu, nebo se snaží ten zavedený koloběh nabourávat?

Já se je k tomu snažím vést, ale samozřejmě se musí rozhodnout sami. Spolupracujeme třeba s módními firmami, takže vidí, kolik je za tím práce, a poznají, jak to ve značkách chodí. Zároveň je já sama vedu směrem k udržitelnosti, protože se tak taky snažím pracovat.

Chci hlavně, aby dělali uvědomělé návrhy, přemýšleli o nich, dělali výborné řemeslo a chovali se udržitelně. A podporuju ty, kteří takhle myslí.