skip to main content
Jak být lepší

Jak předejít vyhoření? Pozor na nenaplněná očekávání, radí psycholožka

Výkon se stal synonymem dnešní doby. Zejména třicátníci a čtyřicátníci měří svou vlastní hodnotu výkonnostními parametry, nastaví si nereálná očekávání a neposlouchají signály svého vlastního těla. S dlouhodobou ignorací svých potřeb ale přichází vyhoření.

Najít balanc a vyvažovat práci, rodinu a své volnočasové aktivity není pro nikoho z nás zcela jednoduché – zejména když vedeme firmu, která je na svém startu, nebo se jí právě nedaří, a do které je třeba zapojena i rodina. Abychom mohli dlouhodobě fungovat a žít bohatý život, musíme se naučit balancovat. Nejlépe dříve, než nás to naučí krize.

Co v praxi svým klientům z řad podnikatelů doporučuje klinická psycholožka Kateřina Marklová?

Jaký je rozdíl mezi vyhořením a workoholismem, jsou vzájemně podmíněné?

Určitě tam ta souvislost je. Workoholismus patří do ranku závislostního únikového chování. Když jsem v nepohodě, něco se mi v životě nedaří, o to víc se upnu k práci. Je to únik před životní nespokojeností a frustrací. Krátkodobě tento model může být funkční na překonání nějaké krize v osobním životě, dlouhodobě je však špatný, protože má rizika jako jakákoli závislostní činnost – bere víc, než dává.

Vyhořet lze nejenom v práci.

Nicméně vyhoření jako takové není z množství práce, ale pramení z našeho přístupu k ní, z nenaplněných očekávání. Když mám nějaká očekávání a ty se nenaplní, je to frustrující. Nějakou dobu to vydržím, zkouším to změnit, ale pak dojde energie a síla. Práce mě přestane bavit, nevidím v ní smysl. Pokud s tím nic nedělám, může to dospět až do finální fáze: stavů deprese. 

Pokud vyhoření souvisí s nenaplněnými očekáváními, mohu vyhořet i mimo práci?

Ano, tento pojem se primárně používá v pracovním životě, ale týká se všech stránek lidské činnosti. Jako rodič nebo partner můžu vyhořet – všude tam, kde mám nějaká očekávání, naděje a nepotkává se to. 

Jak můžu předejít tomu, aby problém nepřerostl v krizi?

Určitě je dobrá prevence, monitorovat své potřeby. Být vědomě v kontaktu sama se sebou, poznat, co chci, a respektovat to. V okamžiku, kdy se mi stane, že se mi v práci nenaplňují očekávání, tak se zamyslet nad tím, zda jsou reálná. Odkud pramení? Buď je přiblížím realitě, nebo dojdu k tomu, že ta profese není pro mě. 

Ve své praxi pracuji s vědomým porozuměním těmto očekáváním, historií kdy vznikla a odplavením emočních břemen, která jsou s nimi spojená. Své vzorce chování vědomě i nevědomě přebíráme od rodičů, a proto jsou naše cíle často spojené s pocity viny a zklamání.

Odplavíme emoční nános a přes kognici si můžeme vše srovnat. Cílem je ta očekávání zreálnět, obrousit. Ne člověka předělat – dospělého člověka nepředěláme. Jde o laskavý přístup sama k sobě, přijmout se takoví, jací jsme, ve své nedokonalosti.

Jak můžu rozvíjet vědomý kontakt sama se sebou?

Technik je spousta, od jógy přes meditaci až třeba po konzultaci s psychologem nebo psychoterapeutem. Mají společné, že se musím zastavit, zamyslet a mluvit. Vím, co se děje, monitoruji své potřeby a myslím na ně. Nejde o prosazení svého, ale vyvažování.

Reklama

Zcela určitě je zdravé vyvažovat pracovní a osobní život, umět od práce a stresu s ní souvisejícím odstoupit. Když to neudělám, velmi si zadělávám na vyhoření – nebo na to, že budu později utíkat mnohem více a nezdravě, nebo se dostaví psychosomatické potíže, depresivita, úzkostnost.

Se svými klienty pracuji na tom, že by měli mít v životě tři pilíře a ty by měly být ideálně v rovnováze. Práce, rodina a volnočasové aktivity, kamarádi, koníčky. Když něco z toho v životě vypadne, tak to nějakou chvíli ubalancuji na těch dvou nohách. Dokonce můžu chvíli vydržet pouze na jedné, ale je to velmi náročné a stojí to hodně úsilí. Abych mohla dlouhodobě a pevně stát, potřebuji nohy tři.

Řada majitelů a majitelek očekává, že děti firmu převezmou. Co dělat v situaci, kdy to nefunguje?

Tradiční model, kdy se firma předává z generace na generaci, je v současné době překonán. Dnešní doba podporuje, ať si mladí hledají svou cestu, je to pro ně zdravější. Mám v péči několik majitelů firem a podporuji je v tom, aby svým dětem dopřáli prostor, svůj život. Když je firma baví, super, jedině dobře, ale když ne, tak to nadělá více škody než užitku.

Může u člověka dojít „jenom“ k přepracování, aniž by se jednalo o vyhoření nebo workoholismus?

Z psychologického pohledu je tam vždy něco, co není funkční. Neumím si zorganizovat čas, neumím delegovat, protože mám pocit, že všechno musím udělat já, puntičkářství… S tím vším jde pracovat. Věci nemusí být dokonalé, ani nemůžou být, stačí když jsou dostatečně dobré. A vždy se dají najít efektivnější návyky.

Kdy už by měl člověk vyhledat odbornou pomoc u vyhoření?

Když dlouhodobě – myšleno týdny – cítí, že s ním něco není v pořádku a neumí přijít na to, co se děje. Převažují nepříjemné pocity nechuti, obav, podráždění, je narušený spánek a celkově člověku není dobře. Poslední fáze je depresivní propad. Když je člověk v dlouhodobé nerovnováze, lidský organismus je nastavený tak, že tu rovnováhu sám od sebe hledá.

U někoho může jít stav více do psychosomatiky.

Způsoby jsou různé. U někoho může jít stav více do psychosomatiky: onemocní, zablokují se mu záda. Nebo začíná mít jiné únikové reakce do různých činností či látek, klidně i k jídlu. Dám si alkohol na úlevu a zapomenu na to, co mě naštvalo v práci. Nebo kokain – zrychlí mě a neštve mě to tolik. Cokoli, co mi krátkodobě uleví.

V posledních letech je téma vyhoření medializovanější – je to dáno dobovou orientací na výkon nebo větší informovaností?

Obojím. Zaměstnavatel chce logicky co největší výkony a já chci uspět – mám očekávání od sebe i od práce. Dřív bylo cílem spíše přežít, uspokojit základní potřeby. Dnes se posouváme po Maslowově pyramidě dále a toužíme po seberealizaci a sebenaplnění. S tím jsou spojena rizika, jsou to více křehké cíle. Zároveň ale stoupá informovanost a padají předsudky, že mluvit s psychologem je projev slabosti.

Jaký vliv mají současné společenské změny, nejen ty pandemické?

Pro spoustu lidí jsou rychlé změny znejišťující a ohrožující. Musí buď stabilizovat byznys, nebo najít úplně nový směr. Situace s sebou přináší velká rizika i v oblasti duševního zdraví. Jakákoli krize ale přináší i plusy: začneme se více starat o sebe, o svoje zdroje.

Vždy své klienty učím, že říct si o pomoc je projev síly. Držet to v sobě a tutlat, tím se to celé násobí – to je ta slabost, že se bojím své problémy přiznat. Cokoli v sobě držíme, se na prožitkové úrovni násobí.