Srpnovou Prahu si bez téhle události už neumíme představit. Na Letné každý rok vyroste dočasné městečko z pláten a stožárů, gastro stánků i dřevěných atrakcí pro děti. V šapitó vystupují světové špičky nového cirkusu, mísí se tu vůně odcházejícího léta i pocit svobody. Z kanceláře si tak snadno odskočíte na festival.
Jen málokdo vnímá, že Letní Letná hraje už 23 let finanční vabank a balancuje stejně jako artisté na provaze.
Je začátek srpna, sedíme v kanceláři pár kroků od místa, kde má za pár dní vyrůst festival s rozpočtem 45 milionů korun, kdy si až 65 procent na sebe musí vydělat sám skrze prodej vstupného.
Bez záchranné sítě, kterou mívají srovnatelně prestižní evropské přehlídky. Sázka na diváky se zatím vždy vyplatila, ale klid, s jakým k organizaci přistupují ředitel festivalu Jiří Turek a výkonná ředitelka Ivana Pěkná Vrbíková, aby člověk pohledal.
Možná jim k němu pomáhají i rekvizity, které má Turek ve své kanceláři. Jsou tu větší i menší dřevěné kolotoče, dokonce jeden dřevěný kůň. Proběhne tu jeho fenka a přátelsky vám olízne ruku, zrovna když si čtete vzkaz od Bolka Polívky zarámovaný na stěně.
Poslední dny před startem
Když spolu mluvíme, zbývá jen pár dnů, než to celé vypukne. Jiří Turek se pak společně se svým týmem přestěhuje do maringotek v letenském parku, kde bude doslova žít. Až si večer s interprety i techniky, se kterými spolupracuje někdy až dvě dekády, dá pivo, bude mít v jistém ohledu to nejhorší za sebou.
Foto František Ortmann
Stany zažijí poslední úpravy, rozvody budou fungovat a na ocelových konstrukcích budou probíhat vystoupení, která ignorují gravitaci. „Nejhorší jsou vždycky ty dodělávky uvnitř. Právě na nich závisí, jestli večer bude působit, jako by se všechno stalo samo,“ říká Jiří Turek.
Ekonomika zázraku
Vedle perfektně zvládnutého technického zázemí, u kterého jde skutečně o každý detail a chybu si tu nemůžete dovolit, stojí ještě druhá disciplína. V něčem přízemnější, ale bez ní by rovněž nebylo nic. Financování, partneři a obchodní stránka festivalu, kterou řídí Ivana Pěkná Vrbíková, určují, kolik umění a kouzla městské romantiky si Letní Letná může dovolit.
Roční rozpočet se dnes pohybuje kolem 45 milionů korun, přibližně o deset milionů více než před pěti lety. Přibližně 60 až 65 procent příjmů přináší prodej vstupenek, veřejná podpora ministerstva kultury, hlavního města a Prahy 7 tvoří zhruba čtvrtinu rozpočtu a zbytek doplňují privátní partneři a tržby z areálu.
V evropském kontextu nového cirkusu jde o neobvyklý model. Mnoho podobných přehlídek vzniká v prostředí podstatně štědřejší veřejné podpory. Letní Letná naproti tomu každé léto vstupuje do hry s vědomím, že velkou část svého rozpočtu musí proměnit v jednu konkrétní komoditu: touhu publika přijít.
Právě zde se ekonomika festivalu blíží samotnému cirkusovému představení. Ředitelka připouští, že jsou možná až příliš velcí idealisté. Počítají s tím, že Letní Letná má věrné publikum, které je nenechá na holičkách. Není to jen naivita, ale důvěra založená na zkušenosti, i přesto to někdy funguje jako vabank.
Z Baumaxu do Evropy
Jako řada zavedených projektů vznikala i Letní Letná velmi improvizovaně. První ročníky se připravovaly s rozpočtem kolem dvou milionů korun, jeden z prvních stanů pořídili za pětistovku v Baumaxu.
Turek, vystudovaný ekonom se zkušeností z gymnastiky, moderního tance a pantomimy, tehdy netušil, zda české publikum vůbec přijme myšlenku cirkusu bez zvířat. Inspiraci našel ve Francii, v pouličních slavnostech, pohybovém divadle a prostředí, kde se cirkus stal spíš laboratoří lidského těla než sbírkou kuriozit.
Foto František Ortmann
Pokud na začátku tisíciletí bylo potřeba nový cirkus českému publiku ještě vysvětlovat, dnes je to naopak. Zahraniční soubory jsou nejsilnějším magnetem přehlídky a některé odehrají během Letní Letné čtrnáct až šestnáct představení pro několik stovek diváků každý večer.
„Přineslo to obrovský závazek laťku pořád zvedat,“ vzpomíná Pěkná Vrbíková na ročník, kdy si tým poprvé troufl přivézt výrazně větší zahraniční produkci a publikum ji přijalo s nadšením.
Umění bez záchranné sítě
Velké zahraniční společnosti je nutné rezervovat dlouho dopředu, kontrakty v řádu milionů korun se podepisují ve chvíli, kdy ještě není jasné, jak přesně bude financování příštího ročníku vypadat.
„To musím podepsat já, a je to prostě říct a věřit tomu, že to bude,“ říká Jiří Turek. Ivana Pěkná Vrbíková dodává, že byly roky, kdy booking významného zahraničního umělce se rovnal hazardu.
I dnes, s renomovanými partnery, jako je Nadace PPF, nebo s partnery jako Metrostav či Kolektory, které akci podporují od prvního ročníku, každý další vzniká v nejistotě.
Festival se totiž každý rok doslova staví na zelené louce, bez divadelní budovy, stálých rozvodů či technického zázemí, které by po posledním potlesku jednoduše počkalo do příští sezony. Déšť, vedro nebo prudká změna počasí se tu neprojeví jen na návštěvnosti; během pár dní dokážou vytvořit nové náklady na klimatizaci, úpravu terénu nebo technické zabezpečení.
Právě tahle ekonomická křehkost přivedla tým k něčemu, co ředitelka popisuje téměř jako vedlejší účinek finančního tlaku, k naprosté preciznosti. Příští ročník se začíná připravovat prakticky ve chvíli, kdy končí ten předchozí. Logistika se rozepisuje měsíce dopředu, příjezdy a stavby mají přesné pořadí, odpovědnosti jsou jasně rozdělené, každá improvizace, kterou lze odstranit předem, znamená menší riziko nečekaného výdaje.
Chaos nezmizel, v cirkuse by to ostatně bylo podezřelé, ale tým se ho naučil předvídat.
Mecenášství bez billboardu
Samostatnou kategorií je přístup Letní Letné ke komerčním partnerům. V době, kdy kulturní sponzoring často přechází v soutěž o největší logo na nejviditelnějším místě, se vedení snaží o opak: nechce, aby návštěvník vstoupil do světa šapitó a ocitl se v marketingovém koridoru.
Přehlídka hledá firmy, které s ní chtějí být dlouhodobě, pomáhat udržovat kvalitu a zároveň respektovat dramaturgickou i vizuální autonomii akce.
„Pojďme udělat něco pro návštěvníky,“ popisuje základní nabídku směrem k partnerům Ivana Pěkná Vrbíková. Pokud značka přinese něco, co zpříjemní čas dětem, rodinám i ostatním hostům a přirozeně zapadne do atmosféry místa, její přítomnost začíná dávat smysl.
Vztah se tak posouvá od reklamy k něčemu, co připomíná patronát.
Firmy tak získávají něco jiného než plochu pro logo: mohou přivést klienty nebo zaměstnance na představení, využít samostatné šapitó pro soukromý večer a na pár hodin vstoupit do světa, který by si jinak musely složitě budovat samy.
Takový model stojí na diskrétnosti. Partner je přítomen, ale nemusí dominovat. V luxusním průmyslu je to samozřejmá hodnota, v kulturním sponzoringu osvěžující přístup.
Cena za přístupnost
Přes veškerou mezinárodní ambici zůstává pro oba zásadní ještě jeden princip: Letní Letná nemá být privátním salonem pro publikum, které nemusí přemýšlet nad cenou vstupenky.
Cenové rozpětí dnes začíná přibližně na 150 korunách za dětská představení a končí u 1250 korun za zahraniční hvězdy; u hlavního programu se pohybuje zhruba mezi 650 a 1250 korunami, u české scény mezi 350 a 700 korunami.
Vedení by mohlo jít výše, ceny ale záměrně brzdí. Pěkná Vrbíková o tom mluví jako o každoročním souboji: všechno zdražuje, zatímco oni se úporně snaží vstupné udržet.
Foto František Ortmann
Není to sentimentální rozhodnutí, ale součást definice festivalu. Bez veřejné podpory by podle ní musela být vstupenka přibližně dvojnásobná. Akce by teoreticky mohla fungovat i čistě komerčně, omezit bezplatný program, zredukovat dětskou scénu a soustředit se jen na pár nejžádanějších titulů. Tím by ale přestala být Letní Letnou.
Tahle otázka dnes není jen teoretická. Připravovaná proměna státní kulturní politiky a nejistota kolem grantů znamenají, že i beze změny přiznané částky reálná hodnota podpory kvůli inflaci klesá. Vedení počítá s tím, že další ročník bude možná muset omezit počet zahraničních souborů nebo přece jen sáhnout na cenu vstupenek.
Veřejné peníze tu proto nekupují jen jednotlivé inscenace, ale něco méně viditelného, možnost otevřít dveře širšímu publiku. A každá koruna, kterou se podaří získat mimo pokladnu šapitó, ten tlak o něco zmírní.
Druhá mise
Existuje ještě jedna část Letní Letné, která do rozpočtových tabulek nepatří přímo, ale nakonec se do nich promítá stejně jako prodej vstupenek. Pěkná Vrbíková jí říká „nepsaná mise festivalu“: český nový cirkus.
Letní Letná není jen dovozcem hotové světové produkce. Domácí scéna slouží jako laboratoř, prostor pro nové práce, premiéry, kratší projekty, mladé artisty a tvary, které ještě nemusejí být dokonale hotové. Přijíždějí sem zahraniční promotéři, konají se profesionální workshopy a setkání s mezinárodními umělci.
Pro mladého českého performera může být stejně důležité zahrát si vlastní dvacetiminutovou práci jako stát o pár hodin později vedle světové společnosti, jejíž představení sledoval předchozí večer.
Ekonomicky se to nevrací hned, ale dlouhodobě ano: silná domácí scéna dělá z festivalu partnera pro zahraniční kompanie, ne jen jejich odbytiště, a to má svou tržní hodnotu stejně jako lepší cena vstupenky. Snad v tom spočívá nejzajímavější známka úspěchu. Projekt, který před 23 lety musel Čechům vysvětlovat, co nový cirkus vůbec je, dnes pomáhá dostávat český nový cirkus do světa.
Poslední položka rozpočtu
„Máme skvělý tým,“ říká ředitelka. Po letech jsou podle ní téměř rodina, a to nejen profesně, a právě loajalita lidí kolem je něco, co považuje za neobvyklé štěstí. Je to možná poslední položka rozpočtu, kterou nelze vložit do tabulky: důvěra.
Turek ji potřebuje, když podepisuje smlouvu ještě předtím, než jsou všechny peníze jisté. Ředitelka ji potřebuje při sestavování rozpočtu závislého na rozhodnutí tisíců jednotlivých lidí koupit si lístek. Technici ji potřebují jeden vůči druhému při stavbě města, které musí několik týdnů fungovat, jako by tu stálo odjakživa.
Už teď se na Letné rozsvítila šapitó, pár metrů od diváků se objeví artisté, na nichž bude vidět každý nádech, pot i nepatrná nedokonalost. Právě to má Jiří Turek na novém cirkusu rád, na rozdíl od dokonale mechanizované velké show tu je člověk pořád jen člověkem a divák sedí téměř na dosah.
