Muž, který naučil Čechy a Slováky znovu pít Kofolu. Vybudoval z ní fenomén a miliardovou nápojářskou skupinu roztaženou přes půl Evropy. A teď řadí zpátečku, aby mohl pěstovat bylinky a chránit vodu. A celé mu to dává smysl.
Alchymista. Nenápadný chlapík, který se narodil v Československu řeckým rodičům. Byznysmen, který vypálil rybník nadnárodním gigantům Pepsi a Coca-Cola. První člověk na obálce českého Forbesu. Bylo to v listopadu 2011 a takhle jsme na stránkách vůbec prvního vydání tohoto časopisu popisovali Jannise Samarase.
Ve velkém rozhovoru poprvé dopodrobna popisoval svůj příběh, jak s tátou Kostasem rozjeli firmu na dovoz ovoce z Řecka a citronové koncentráty. Jak mladý Jannis jezdil s dvanáctsettrojkou, vstával v pět ráno a rozvážel banány po obchodech.
O tom, kdo přišel s nápadem vyrábět Kofolu. Jak je v létě 1997 v nové továrně v Krnově vyplavila velká voda, v pátek dostavěli linku a v pondělí přišla stoletá povodeň. Jak nakonec za sedm milionů dolarů koupili s tátou celou značku Kofola a za pár let prodali v rodinné firmě investorům podíl za 140 milionů eur. O tom, jak se z nenápadného chlapíka definitivně stal Pan Kofola.
Jen pár měsíců po tom rozhovoru ve Forbesu vyhrál Jannis Samaras české kolo Podnikatele roku a odjel do Monaka na mezinárodní finále… A tam se něco zlomilo. Tam taky začíná náš příběh.
Alchymista, dějství druhé, Jannis Samaras po deseti letech. Kofola mezitím vyrostla do šířky – koupila Ugo, slovinskou minerálku Radenska, expandovala na Jadran, akvírovala bylinné čaje Leros, Kláštornou, výrobce ciderů F. H. Prager a taky Karlovarskou Korunní a Ondrášovku. Samaras se dostal do žebříčku stovky nejbohatších Čechů. Nadnárodní skupina Kofola dělá tržby sedm miliard korun a zisk EBITDA okolo miliardy, pandemii navzdory, a Jannis je pořád v jejím čele.
Ale je to jiný šéf. Když ho k tomu nedotlačíte, tak vůbec nemluví o číslech, o maržích, o vydělávání peněz. Místo toho se pořád vrací k recyklaci, k čisté vodě, k ochraně přírody. „Začal jsem hledat nový cíl. Další vrstvu v byznysu i v životě. Abych se mohl podívat do zrcadla a mít čisté svědomí. Zjistil jsem, že najednou potřebuju dělat víc, abych mohl jít v klidu spát,“ vypráví. A když vidíte, jak mu u toho září oči a kolik peněz do téhle vize investuje, tak mu to i věříte.
***
Nedávno ti bylo padesát. Je to pro tebe zlom?
Ani ne. Maximálně jsem si řekl, že teď už fakt není na co
čekat. Že jestli jsem doteď něco odkládal s tím, že na to není čas, tak
ten teď už nastal.
Co bys ještě chtěl stihnout?
To právě ještě nevím. Ale aspoň už jsem došel k tomu klíčovému prozření. (smích) Přestaneš odmítat nějaké věci, které ti přijdou do života, přestaneš říkat „Na to nemám čas“. Nebo výzvy a věci, ze kterých jsi v diskomfortu. Protože si řekneš, že to jednoduše chceš zkusit. Když to neuděláš teď, tak to pak už třeba nestihneš. Tak jsem třeba s Wimem Hofem v listopadu šel na Sněžku v trenkách.
Projevuje se tohle i v byznysu? Ten „není na co čekat“ pocit?
To je trochu schíza, protože tam se nic nezměnilo.
V byznysu jsem nikdy nic neodkládal, tam jsem tenhle přístup měl vždycky.
