Plagiátorství stálo politiky funkce, akademiky tituly a manažery miliony. Čerstvý případ britského vysokoškolského učitele Jasona Ardaye ale ukázal, že reputační skandál může mít ještě mnohem temnější dohru. Připomínáme deset nejslavnějších kauz opisování od Joea Bidena přes Melanii Trump až po šéfy velkých firem a jejich až překvapivě rozdílné dohry.
Britský případ profesora Jasona Ardaye v posledních týdnech ukázal, jak rychle se otázka akademické integrity může proměnit v celospolečenskou kauzu a jak daleko mohou sahat její důsledky. Arday rezignoval na své místo na University of Cambridge poté, co se ocitl pod intenzivním tlakem kvůli obviněním z plagiátorství, která odmítal, byť připouštěl chyby ve své akademické práci. Krátce nato byl nalezen mrtvý za dosud nevyjasněných okolností.
V pondělí kvůli němu vyšly do ulic tisíce lidí. Londýnský Trafalgar Square zaplnil dav, který Ardayovi i tak přišel vzdát hold. Z původně akademického sporu se stala debata o rasismu, odpovědnosti médií, hranicích veřejného zájmu a také o tom, jak vysokou cenu může člověk za poškozenou reputaci zaplatit.
Ardayův případ je mimořádně tragický, historie je ale plná lidí, kterým obvinění z plagiátorství obrátilo kariéru naruby. Někteří kvůli němu přišli o doktorát, ministerské křeslo nebo prezidentský úřad. Jiní skandál přežili a vystoupali ještě výš. Tady je deset nejzajímavějších případů z nedávných dob.
Joe Biden
Plagiátor prezidentem
Foto Profimedia
Joe Biden je možná nejlepším příkladem toho, že plagiátorská aféra nemusí znamenat definitivní profesní konec. V roce 1987 byl čtyřiačtyřicetiletým senátorem a jedním z nadějných kandidátů Demokratické strany na prezidenta. Pak se ale objevilo video, na němž při vystoupení v Iowě používá pasáže a autobiografickou konstrukci z projevu britského labouristického lídra Neila Kinnocka, aniž ho uvedl jako autora.
Biden Kinnocka při jiných vystoupeních citoval, ale právě tato absence spustila mediální pátrání po dalších případech. Na povrch se dostala i událost z jeho prvního ročníku právnické fakulty v Syracuse v roce 1965, kdy odevzdal práci obsahující několik stran materiálu z právnického článku bez řádných uvozovek a odkazu. Biden to později komentoval slovy, že tehdy nerozuměl citačním pravidlům.
Aféru dále zhoršily nepřesnosti v Bidenových veřejných tvrzeních o vlastním akademickém výkonu. Výsledkem bylo, že Biden 24. září 1987 svou prezidentskou kandidaturu ukončil. S odstupem let přestal odpovědnost svalovat na média či konkurenční kampaně a připustil, že sám udělal chybu. Kinnock později Bidenovo jednání hodnotil podstatně shovívavěji než tehdejší americká média.
Skandál zničil Bidenův první pokus o Bílý dům, ale nikoli jeho politický život. O dvě desetiletí později se stal viceprezidentem a následně prezidentem Spojených států.
Karl-Theodor zu Guttenberg
Ten, který spustil domino
Foto: Michael Lucan, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/wiki/File:2017-09-06_CSU_KT_zu_Guttenberg_666_(cropped).JPG
Když v roce 2011 propukla aféra kolem doktorského titulu německého ministra obrany Karla-Theodora zu Guttenberga, politik tehdy patřil k nejpopulárnějším členům vlády Angely Merkel. Byl známý jako člověk s potenciálem jednou vystoupat až do kancléřského křesla. Aristokratický původ, mediální talent a mimořádná popularita z něj udělaly jednu z nejcennějších politických značek německé pravice.
Vše se ale mělo změnit, když akademici a internetoví lovci plagiátů začali porovnávat jeho právnickou disertaci s původními zdroji. Ukázalo se, že řada pasáží pocházela z dříve publikovaných textů bez odpovídajícího přiznání zdroje.
Guttenberg nejprve odmítal, že by se dopustil úmyslného podvodu, postupně však připustil závažné chyby. Univerzita v Bayreuthu mu v únoru 2011 doktorát odebrala a pozdější univerzitní vyšetřování dospělo k závěru, že při tvorbě práce došlo k úmyslnému klamání.
Angela Merkel se svého populárního ministra zpočátku zastávala, to však nestačilo. Dne 1. března 2011 Guttenberg rezignoval a opustil vrcholnou německou politiku. Agentura Reuters tehdy jeho odchod popsala jako těžkou ránu pro Angelu Merkel.
V něčem však byla Guttenbergova aféra přece jen dobrá: pomohla etablovat crowdsourcované prověřování akademických prací německých politiků. Analytické weby typu VroniPlag začaly systematicky rozebírat disertace veřejných činitelů a spustily takzvaný dominový efekt, který zasáhl další ministry, europoslance i vysoké úředníky.
Annette Schavan
Když opisuje i ministryně školství
Foto: Laurence Chaperon, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Schavan_2010.jpg
V Německu ještě zůstaneme. Pokud byl Guttenbergův případ nepříjemný, aféra Annette Schavan působila téměř symbolicky dokonale. Schavan totiž byla členkou vlády Angely Merkel i federální ministryní školství a výzkumu.
Žena politicky odpovědná za německé univerzity a vědeckou politiku se ocitla pod drobnohledem kvůli vlastní akademické integritě. Předmětem sporu byla její disertace z roku 1980. Univerzita Heinrich-Heine po vyšetřování rozhodla, že práce obsahovala nepřípustně převzaté části, a doktorát jí v únoru 2013 odebrala. Podle pozdějšího shrnutí případu dospěla k závěru, že v práci docházelo k systematickému a úmyslnému přebírání cizích pasáží. Schavan závěry odmítala a rozhodnutí právně napadla.
Politická logika ale byla neúprosná. Jen několik dní po ztrátě titulu rezignovala z vlády, a to v roce, kdy Merkel usilovala o další volební vítězství. Aféra byla o to citlivější, že přicházela pouhé dva roky po pádu Guttenberga.
Případ Schavan ukázal, že stáří práce nemusí nic znamenat. Její disertace byla více než třicet let stará, když se stala důvodem pro konec ministerské kariéry. Digitalizace knih, časopisů a archivů dramaticky zlevnila zpětnou kontrolu textů a změnila pravidla reputačního rizika. Akademická práce, která desítky let ležela v knihovně, se najednou mohla stát politickou municí.
Pál Schmitt
Orbánova koule u nohy
Foto: Európa Pont – Flickr.com, Wikimedia Commons, CC BY 2.0, https://commons.wikimedia.org/wiki/File:SchmittPal-2011-01.jpg
Maďarský prezident Pál Schmitt měl za sebou životopis, který působil téměř dokonale. Dvojnásobný olympijský vítěz v šermu, diplomat a následně hlava státu. K tomu všemu byl blízkým spojencem Viktora Orbána. Ačkoli je maďarské prezidentství z velké části ceremoniální, Schmitt během prvních let Orbánovy vlády podepisoval rozsáhlé legislativní změny a patřil k důležitým postavám nového politického systému.
V roce 2012 se však jeho doktorská práce ze sportovních věd dostala pod detailní kontrolu a univerzitní vyšetřování zjistilo, že rozsáhlé části práce byly převzaty z jiných textů bez odpovídajícího označení. Doktorský titul mu byl odebrán. Schmitt obvinění odmítal a ještě bezprostředně po verdiktu trval na tom, že není důvod, aby rezignoval.
Politický tlak však rychle rostl. V ulicích demonstrovaly stovky lidí, opozice otevřela otázku jeho odvolání a skandál se pro Orbánovu vládu stával nepříjemnou zátěží právě v době sporů Budapešti s Evropskou unií a jednání o zahraniční finanční pomoci. Dne 2. dubna 2012 Schmitt nakonec rezignoval a stal se prvním prezidentem postkomunistického Maďarska, který úřad opustil předčasně.
Melania Trump
Jak Melania opsala Michelle
Foto Thompson / AdMedia / MediaPunch/StringersHub/Sipa USA/Profimedia
Dne 18. července 2016 vystoupila Melania Trump na republikánském nominačním sjezdu v Clevelandu s jedním z nejdůležitějších projevů svého dosavadního veřejného života. Měla představit osobnější stránku svého manžela Donalda Trumpa, který se chystal získat republikánskou prezidentskou nominaci.
Už malou chvíli po odvysílání se však začaly množit otázky. Část jejího zhruba patnáctiminutového projevu se totiž až velmi nápadně podobala vystoupení Michelle Obama na demokratickém sjezdu o osm let dříve.
Oba projevy používaly téměř stejnou posloupnost myšlenek i formulací o tom, že člověk má tvrdě pracovat pro to, co chce, že jeho slovo má něco znamenat, že má respektovat ostatní a že dětem je potřeba předat přesvědčení, že hranicí jejich úspěchu jsou jejich sny a ochota pracovat. Ověřovací server FactCheck.org při přímém srovnání označil tyto pasáže za z velké části totožné nebo téměř totožné.
Skandál byl o to nepříjemnější, že Melania Trump před vystoupením v televizním rozhovoru uvedla, že projev napsala sama doslova „s co nejmenší pomocí“. Trumpův tým obvinění nejprve zlehčoval a šéf kampaně Paul Manafort plagiátorství odmítal.
O dva dny později ale zaměstnankyně Trump Organization Meredith McIver převzala za incident odpovědnost. Vysvětlila, že jí Melania při přípravě telefonicky četla pasáže z projevu Michelle Obama jako příklady formulací, které se jí líbily. McIver si je poznamenala a některé z nich následně neúmyslně ponechala ve finální verzi. Následně nabídla svou rezignaci, kterou však Trumpovi nepřijali.
Ivanka Trump
Dá se opsat bota?
Jared Kushner a Ivanka Trump. Foto Profimedia
Teď pro změnu zůstaneme u Trumpových. V roce 2016 se otázka plagiátorství dostala do módy, tedy tam, kde je kopírování téměř součástí DNA odvětví. Italská luxusní značka Aquazzura zažalovala společnost Ivanky Trump a výrobce obuvi Marc Fisher. Tvrdila, že model Hettie prodávaný pod značkou Ivanka Trump příliš věrně kopíruje její úspěšný sandál Wild Thing. Aquazzura vysloveně hovořila o prakticky přesné kopii svého charakteristického designu s třásněmi a střapci.
Rozdíl byl nápadný i obchodně. Wild Thing se prodával přibližně za 785 dolarů, zatímco levnější Hettie stál jen zlomek této částky. Ivanka Trump ale odmítala, že by osobně botu navrhla nebo kopírování řídila. V soudním prohlášení tvrdila, že se nepodílela na detailním návrhu ani výrobě konkrétního modelu a její role spočívala zejména ve finálním schválení kolekce. Výrobce Marc Fisher zase argumentoval, že společné prvky představují módní trend, na který si Aquazzura nemůže nárokovat monopol.
Spor se dostal až do fáze, kdy soud nařídil Ivance Trump omezenou výpověď navzdory argumentům jejích právníků, že kvůli práci v Bílém domě nemá být osobně zatěžována. K plnohodnotnému soudnímu verdiktu však nedošlo. V listopadu 2017 Aquazzura žalobu stáhla a strany ukončily své nároky. Veřejné dokumenty nakonec neukázaly rozhodnutí soudu, že Ivanka Trump skutečně porušila práva Aquazzury.
Wolfgang Beltracchi
Ten, který domaloval dějiny umění
Foto Alberto Venzago
Nepatřil k padělatelům, kteří by vzali slavný obraz a pokusili se vytvořit jeho kopii. Jeho metoda byla podstatně rafinovanější. Německý malíř Wolfgang Beltracchi maloval obrazy, které nikdy neexistovaly, ale podle něj existovat mohly. Pečlivě studoval tvorbu Maxe Ernsta, Heinricha Campendonka, Fernanda Légera nebo Andréa Deraina, hledal mezery v jejich katalozích a vytvářel „nově objevená“ díla tak, aby dokonale zapadala do určitého období jejich tvorby. Právě to z něj udělalo jednoho z nejslavnějších padělatelů moderního umění.
Samotný obraz ale nestačil. Beltracchi se svou ženou Helene proto vyráběli i minulost, která měla jeho pravost dokazovat. Část padělků údajně pocházela ze sbírky jejího dědečka, který je měl získat prostřednictvím významného obchodníka s uměním Alfreda Flechtheima. Aby příběh vypadal věrohodněji, vznikla dokonce starobyle působící černobílá fotografie, na níž Helene převlečená za vlastní babičku pózovala před „historickou“ rodinnou sbírkou.
Nakonec ho ovšem nezradilo oko znalce, ti ho naopak vždy uznávali a pravost obrazů potvrzovali. U obrazu Rotes Bild mit Pferden, vydávaného za dílo nizozemského malíře Campendonka z roku 1914 a prodaného v roce 2006 za zhruba 2,8 milionu eur, odhalila analýza stopy titanové běloby, které v údajném originálu neměly co dělat. V roce 2011 německý soud poslal Beltracchiho na šest let do vězení, jeho manželku Helene na čtyři.
U soudu Beltracchi přiznal padělání čtrnácti obrazů, skutečný rozsah jeho produkce je ale dodnes obtížné určit. Sám později tvrdil, že napodoboval desítky umělců a vytvořil mnohem více falešných děl. V současnosti se na světovém poli čile prosazuje svou vlastní tvorbou.
William Swanson
Vypůjčená manažerská moudrost
Foto: Department of Labor. Office of Public Affairs. Division of Audiovisual Communications, Volné dílo
Předseda představenstva a CEO amerického zbrojařského gigantu Raytheon William H. Swanson patřil mezi nejmocnější manažery obranného průmyslu. Součástí jeho osobní značky se stala drobná příručka Swanson’s Unwritten Rules of Management, soubor stručných manažerských pravidel, který firma rozdávala a prezentovala jako výsostnou destilaci zkušeností svého šéfa.
V roce 2006 si však pozorovatelé všimli nápadné podobnosti s mnohem starším textem The Unwritten Laws of Engineering, který už v roce 1944 napsal profesor W. J. King. Některé pasáže byly podle dobových zpráv téměř doslovné a nepříjemnost pro milého Swansona byla na světě. Příručka přece měla demonstrovat jeho osobní manažerskou moudrost a místo toho se ukázalo, že část této moudrosti existovala dávno před ním.
Představenstvo Raytheonu v reakci na skandál Swansonovi zmrazilo plat na úrovni předchozího roku. Společnost zároveň příručku přestala distribuovat, Swanson ovšem o místo CEO nepřišel a představenstvo nadále deklarovalo důvěru v jeho vedení firmy.
Chris Anderson
Když šéf Wired opisuje knihu z Wikipedie
Foto: Christopher Michel, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Chris_Anderson_2020.jpg
Chris Anderson patřil v nultých letech mezi nejvlivnější interprety digitální ekonomiky. Jako šéfredaktor časopisu Wired a autor bestselleru The Long Tail pomáhal popularizovat myšlenku, že internet zásadně mění způsob, jakým se prodává kultura, média a informace. V roce 2009 se chystal vydat další ambiciózní knihu nazvanou Free: The Future of a Radical Price, která vysvětlovala, proč digitální ekonomika stále častěji směřuje k produktům poskytovaným zdarma.
Ještě před vydáním si však bloger a editor Waldo Jaquith všiml nápadné podobností mezi Andersonovým rukopisem a texty dostupnými na Wikipedii. Následná kontrola identifikovala přibližně desítku pasáží s velmi podobným nebo shodným zněním.
Anderson vysvětloval, že v dřívější verzi rukopisu zdroje samozřejmě uvedeny byly a problém vznikl mimo jiné při změně způsobu práce s poznámkami a webovými zdroji. Přesto tedy uznal chybu a elektronická vydání měla být opravena. Kontroverze mu nakonec nezničila kariéru ani nezastavila prodej knihy.
Ironické na tom všem je, že jeden z nejznámějších zastánců ekonomiky bezplatných informací se dostal do problému právě kvůli tomu, jak zacházel s bezplatně dostupnými informacemi vytvořenými někým jiným.
Anthony Levandowski
Vypůjčený nápad autonomních vozů
Foto: Kaxelrod, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Anthony_Levandowski_Headshot.jpg
Anthony Levandowski byl jedním z těch, kteří stáli u raného programu autonomních vozů Googlu. V lednu 2016 Google opustil a založil startup Otto zaměřený na samořiditelné kamiony. Uber ho koupil jen o několik měsíců později v transakci, co vyšla na 680 milionů dolarů, a Levandowski se stal klíčovou postavou jeho snahy dohnat konkurenci v autonomním řízení.
Jenže pak Waymo, firma vzniklá z projektu Googlu, obvinila Uber i Levandowského. Levandowski podle federálního případu před odchodem stáhl z Googlu přibližně čtrnáct tisíc souborů a Waymo tvrdilo, že mezi nimi byly cenné materiály týkající se technologie autonomního řízení.
Civilní spor s Uberem skončil v roce 2018 dohodou, v níž Uber poskytl Waymu 0,34 procenta svého kapitálu, asi 245 milionů dolarů. Uber zároveň vyjádřil lítost nad okolnostmi případu.
Levandowského kauza pokračovala na trestní rovině. V roce 2020 se přiznal ke krádeži obchodního tajemství a federální soud ho odsoudil k osmnácti měsícům vězení, pokutě 95 tisíc dolarů a restituci přes 756 tisíc dolarů.
