skip to main content
První milion

Je potřeba věřit své vizi, říká Václav Staněk o svém prvním milionu

Pokud jeho Vasky přímo nevlastníte, určitě jste o nich alespoň slyšeli. Teprve čtyřiadvacetiletý Václav Staněk je jednou z nejvýraznějších tváří českého byznysu a kromě Vasek působí i v dalších čtyřech firmách. Jaká byla cesta mladého podnikatele k současnému úspěchu?

Podnikání mě přitahovalo odmalička. Už na konci základní školy jsem hltal informace i knížky o úspěšných podnikatelích. V té době jsem nakoukl do světa byznysu v rámci různých networkingových akcích, podnikatelských soutěží a kurzů. Dokonce jsem se tehdy vsadil se spolužákem, že se mi podaří stát v osmnácti letech úspěšným podnikatelem – a měřítkem byl právě dosažený milion. 

První milion jsem v mých očích vydělal už ve čtvrtém ročníku na střední škole. Bylo to v roce 2016, kdy Vasky jely prvním rokem. Asi o půl roku později se nám podařilo dostat na milionový obrat za měsíc. Dnes, pět let od vzniku Vasek, se mi s pěticí firem, ve kterých figuruji, podaří milionový obrat vytvořit za necelý den. 

Vydělané peníze ale nehromadím, většinu jich vracím zpátky do společnosti nebo investuji jinam. Například už v roce 2017 šla většina mých osobních peněz do značky Bagind, kterou jsem pomáhal rozjet s Lukášem Matějčkem, stejné to bylo i u dalších firem.

Co jsem si ale koupil „za úspěch“, byl iPhone a později auto, Volkswagen Arteon, kterým jezdím už třetím rokem. Rozhodně nešetřím na jachtu.

Na úplném začátku mého podnikání, právě když jsem obrážel zmiňované soutěže, jsem se často setkával s názory porotců, že pokud nebudu boty prodávat za stejnou cenu jako Deichmann, tedy asi za třetinu toho, co jsem zamýšlel, tak nemůžu uspět ani se uživit. V Česku vyrobené boty jsou prý drahé a nedosáhnu na marži. Nebo naopak, že bych měl prodávat boty za deset tisíc a více, protože to je jediný scénář, kde na marži dosáhnu.

To bylo úplně na začátku podnikání, lidé mi radili úplně jiné cesty, než kterými jsem se chtěl vydat, a jsem rád, že jsem je neuposlechl. Uvědomil jsem si, že ve finále musí značka reflektovat mou vizi, že jen tak můžu fungovat a posouvat se dopředu.

A tak to mám dodnes. V některých oblastech si nechám radit od těch, kteří třeba marketingu nebo byznysu rozumí lépe než já, ale v rámci důležitých rozhodnutí a směřování chci být součástí všech rozhodnutí a často mám vnitřní potřebu mít poslední slovo. Přece jen už jsme s Vaskami spolu šest let, každý den po boku i na nohou.

Velkou lekci mi přinesl rok, kdy mi bylo osmnáct. Tehdy jsem byl úspěšný sportovec, jezdil jsem na mistrovství světa v atletice a trénoval pětkrát týdně. Do toho jsem byl v maturitním ročníku, takže jsem se musel snažit, aby mě připustili k maturitě. Do toho jsem rozbíhal podnikání a to všechno znamená spoustu stresu.

Reklama
Foto Jiří Turek, Jana Jabůrková

Každý den jsem vstával o půl sedmé a chodil spát ve tři ráno, věřil jsem, že lidské tělo, obzvlášť to mladé, je nepřemožitelné. V té době byl můj život vytížený na maximum, ale necítil jsem se šťastný, přestože se mi dařilo.

Až jednoho dne, po soustředění v Itálii a předání ocenění Nejlepšího sportovce Zlínského kraje, jsem zkolaboval a musela mě sanitka odvézt do nemocnice, kde mi diagnostikovali cukrovku prvního typu.

Tam jsem si uvědomil – po čtyřech letech frmolu, ať už vinou atletiky, školy, podnikání, nebo nespánku –, že bych měl život žít trochu jinak a klidněji. A to pro mě bylo to největší ponaučení, které se dodnes snažím praktikovat. Upřímně, ne vždy se mi to zas tolik daří, ale už si umím víc udělat čas na odpočinek a na to, aby to všechno nebylo více stresující, než musí.

Na schopnosti rovnoměrně rozložit síly musím pořád pracovat. Mám pět firem, které přirovnávám k dětem. Které dítě brečí, to si vezmete do náručí. Když má jedna firma zrovna problémy a vyžaduje větší pozornost, tak já tady musím být pro tohle dítě, ale už neunesu ty další.

A i když jsem musel vrcholového sportu nechat, pomohl mi v podnikání. Závodil jsem totiž na té nejlepší trati, na 800 metrů, která je zároveň o rychlosti a o vytrvalosti. Člověk si musí rozmyslet strategii, jestli přepálí začátek a na konci bude lapat po dechu, nebo si síly rozprostře.

Zároveň jsem tehdy pětkrát týdně navštěvoval atletický stadion, běhal dokola a upřímně mě nikdy nenapadlo, jestli chci, nebo nechci jít. Měl jsem v tom jasno, protože jsem byl zaměřený na nějaký cíl, třeba lepší čas nebo umístění na mistrovství, a myslím, že to je to, co jsem si vzal do podnikání.

S Vaskami rosteme konstantně, každý rok asi trojnásobně, a i když je to růst rychlý, je pravidelný a já věřím, že udržitelný. Mým aktuálním cílem je příští rok vyrobit 240 tisíc párů bot, což se ve čtyřiadvaceti letech povedlo Tomáši Baťovi. Je to milník, za kterým jdu od devatenácti let, a vypadá to, že se nám ho podaří v příštím roce dosáhnout.