Taylor Camp – útočiště komunity svobodomyslných lidí, kteří hledali ráj na zemi na jednom z havajských ostrovů – se na přelomu 60. a 70. let stal stejně důležitým společenským fenoménem a symbolem boje za svobodu a mír jako festival Woodstock a celé hnutí hippies.
Hippie komunita Elizabeth Taylor
Fotografie významného amerického dokumentaristy Johna Wehrheima, které ukazují život v malém ráji, jehož osmiletou existenci umožnil bratr herečky Elizabeth Taylor, vystavuje Galerie hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu.
Rodina Taylorových, jejichž dcera Elizabeth se později stala filmovou hvězdou, si v šedesátých letech pořídila na jednom z havajských ostrovů kus země. Plánovali zde postavit dům na pláži. Stejné místo si vyhlédla také skupinka studentů z Kalifornské univerzity, která na konci šedesátých let utíkala před střety s policií.
Odmítali válku, chodili bosí, měli dlouhé vlasy, na krku korálky a nechtěli žít konvenčním životem. Většinová americká společnost na ně koukala skrz prsty, a tak příznivci hnutí hippies zažívali koncem 60. let na demonstracích proti válce ve Vietnamu čím dál větší ústrky. Pár z nich proto odjelo na ostrov Kauai v Tichém oceánu – do ráje na konci světa, kde tehdy kromě místních obyvatel pobývalo jen pár surfařů. Chtěli si tu žít svobodně a po svém.
Místním však jejich kempování na pláži brzo začalo vadit a život jim znepříjemňovali, až byli na devadesát dní uvězněni za potulku. Rodině Taylorových tamní úřady v té samé době zakázaly na pozemku ležícím na hranici přírodní rezervace stavět. A tak Howard Taylor, bratr slavné herečky, zaplatil za mladé Američany kauci a poskytl jim pozemek k užívání.
Tak se v roce 1969 zrodil legendární Taylor Camp – živoucí utopie a Mekka všech svobodomyslných. Ráj, který hledá Leonardo di Caprio ve filmu Pláž…
Studenti i válkou ve Vietnamu traumatizovaní vojáci
V Taylor Campu chodili lidé nazí a dveře stromových obydlí byly otevřené pro každého. I přesto, že tu život představoval nekonečnou party plnou drog a volné lásky, soužití fungovalo na základě respektu, tolerance a dodržování nepsaných pravidel.
Informace o ráji na zemi kdesi na ostrově se brzy rozkřikla a postupně sem přicházeli další mladí lidé, které spojovala touha po svobodě, míru a nekonvenčním životě v sepětí s přírodou. Byli mezi nimi studenti, umělci i traumatizovaní vojáci z Vietnamu.
Žili zde v komuně ve stromových domech, které si postavili svépomocí, pěstovali si vlastní plodiny, lovili ryby a nebyli závislí na civilizačních výdobytcích. Postupně se jim začínaly rodit děti, jednotlivé „domácnosti“ si rozdělily role a vytvořily nepsanou infrastrukturu neobvyklé obce včetně obchodu, kde se platilo jen potravinovými lístky, školky nebo kostela.
V roce 1971 se do tábora se svým fotoaparátem vydal také filmař a fotograf John Wehrheim. Díky němu se tak o výjimečném místě dochovalo i vizuální svědectví. Jeho portréty usedlíků i momentky zachycující běžný život v Taylor Campu spolu s dokumentem, v němž na oázu svobody její obyvatelé po letech vzpomínají, do Domu U Kamenného zvonu přivezla Galerie hlavního města Prahy.
Jediný pravý ráj je ten ztracený
Výstava Paradise Lost, jež potrvá až do 8. ledna, zachycuje šťastné tváře mladých lidí, kteří na chvíli hodili běžné starosti za hlavu, spolu s jejich životními příběhy, které je do kolonie přivedly. Patriota, který se neoficiálně pasoval do role místního šerifa, absolventa politologie, který řešil veškeré nezbytné úřední záležitosti, stoupence východních spirituálních směrů, který vyučoval sebeobranu, hudebníky, básníky, matky, dealery drog i bývalé vojáky…
Podle výrazů jejich tváří to opravdu vypadá, jako by na chvíli našli ráj na zemi. I v ráji se ale občas objeví stíny, a tak se ani Taylor Campu nevyhnuly potyčky s místními obyvateli, rvačky nebo krádeže. Osada fungovala i jako pěstírna marihuany – ženy ji však sázely nadivoko tak, že semínka pohazovaly na březích potoka a místní klima už pak udělalo své.
V roce 1977 místní samospráva rozhodla o tom, že v oblasti vznikne přírodní rezervace, nařídila obyvatelům, ať se vystěhují, a jednoho dne tábořiště doslova spálila na prach. „Jediný pravý ráj je ztracený ráj,“ připomíná na konci výstavy citace spisovatele Marcela Prousta, která dala výstavě i název.
Vzpomínky se však uchovaly právě díky Wehrheimových fotografiím i filmovému dokumentu Na prahu ráje, ve kterém šel o třicet let později po stopách jednotlivých obyvatel, aby jejich vzpomínky zaznamenal. Ty nejsilnější z nich jsou na výstavě k přečtení vedle Wehrheimových snímků.
Významný americký fotograf se ve své tvorbě zajímá i o další kouty planety. Za svou fotografickou sbírku a dokumentární film o Bhútánu získal významný pětasedmdesátiletý umělec už dvě ceny Emmy. Do posledního himálajského království se vrací opakovaně, ale za svůj domov zvolil právě havajský ostrov Kauai.
V 70. letech pracoval Wehrheim pro National Geographic, Sierra Club Bulletin nebo Time-Life Books, nyní se jeho snímky objevují například na stranách The Huffington Post nebo London Daily Mail či v surfařských magazínech. V roce 2016 se snímek ze série o Taylor Campu objevil i na titulní straně The Sun.
