Napsal přes 1300 písňových textů a více než 120 divadelních her a revue. Jeho Semaforem prošla většina osobností české populární scény a Jiří Suchý ze svého divadla nikdy neodešel. Prvního října oslavil pětadevadesáté narozeniny, stále píše, režíruje a stojí na jevišti. A přestože přiznává, že už je unavený, podnik, který před téměř sedmdesáti lety pomáhal založit, zatím opouštět nechce.
Jiří Suchý by své ostře sledované pětadevadesáté narozeniny nejraději neřešil. „Já jsem prostě notorický neslavič. Já nevím, jak se mám tvářit, když mě oslavují. Mám nasadit takový přihlouplý výraz a úsměv? Je to všechno strojené, prostě nemám to rád. Radši jsem ve skrytu. Mám to po dědečkovi, ten vždycky šel o svých narozeninách ráno do lesa a vracel se až večer,“ říká.
Jenže schovat Jiřího Suchého není úplně jednoduché. I kdyby první říjen skutečně strávil někde mezi stromy, jeho slova a melodie by zatím hrály v rádiích, divadlech, televizních archivech i v hlavách několika generací lidí.
Stačí název písně a člověk okamžitě slyší i hudbu. Pramínek vlasů, Purpura, Malé kotě, Marnivá sestřenice, Klokočí, Dítě školou povinné, Oči sněhem zaváté. Písně napsané před šedesáti lety přežily většinu tehdejších mód, politických hesel i popových hvězd a v mnoha případech už dávno nepotřebují cedulku se jménem autora.
Ostatně, stejně tak tomu je u Semaforu. Divadlo, které Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem založili v roce 1959, existuje sedmašedesátým rokem a jeho zakladatel v něm ani v roce 2026 není jen jakýmsi emeritním symbolem.
V aktuálním repertoáru stojí na jevišti s Jitkou Molavcovou, v Devatenácti tvářích jazzu má na starosti libreto, výpravu, kostýmy i režii a jeho jméno se objevuje u řady dalších inscenací. A ve výroční zprávě společnosti je stále uveden jako její ředitel i zakladatel.
Ale to zdaleka není všechno. Říct o něm, že je textař, je pravda, ale přibližně stejně úplná jako říct, že je pravák. Je také básník, zpěvák, dramatik, herec, režisér, grafik, výtvarník, fotograf a filmař. Vlastně je příznačné, že na otázku, aby se ohlédl za svým životem a vybral rozhodnutí, které jeho kariéru zásadně změnilo, se nejprve vrátí ke grafice.
„Ona to ve skutečnosti byla rozhodnutí dvě, obě stejně důležité,“ upozorní. „První takové rozhodnutí bylo, že jsem vstoupil do ateliéru BaR jako elév a začal jsem dělat reklamní grafiku,“ vypráví. Přes grafiku se začala odvíjet cesta k tomu všemu, čím byl Suchý později známý.
V reklamních ateliérech poznal Viktora Sodomu staršího, který měl vlastní hudební skupinu. Suchý pro ni začal psát texty a dostával za ně podle svého životopisu 150 československých korun za kus. Kapele zároveň chyběl kontrabasista, takže si budoucí divadelní principál koupil za 750 korun kontrabas. Drobný problém spočíval v tom, že na něj neuměl hrát. Naučil se tolik, aby mohl s kapelou začít vystupovat.
Neměl správný nástroj, tak si ho pořídil. Neuměl na něj, tak se naučil. Neměl divadlo, v němž by mohl dělat věci tak, jak chtěl, tak založil vlastní. A když se ocitl v situaci, kdy mu jedna umělecká forma nestačila, přibral si další. Možná by se takto život Jiřího Suchého zdánlivě dal přirovnat k sérii odboček, které se postupně ukázaly jako hlavní silnice.
Jedna z nich vedla do pražské Reduty, kde se díky Miroslavu Horníčkovi setkal s „tím druhým“ Jiřím. S Jiřím Šlitrem. Zpočátku šlo hlavně o pracovní spojení textaře a skladatele a nakonec se z nich stala jedna z nejslavnějších autorských dvojic české kultury.
Suchého lehkost, slovní hry, poetika a schopnost udělat písničku i z věcí, které by jiného textaře vůbec nenapadlo opěvovat, se neodmyslitelně spojily se Šlitrovým hudebním talentem. Výsledkem byl vlastní svět, který vyplnily jazz, swing, rokenrol, groteska, melancholie i něco z odkazu Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha.
Foto Irena Zlámalová
Sedm malých forem
Druhé zásadní rozhodnutí už asi nikoho nepřekvapí. Suchý pochopitelně mluví o založení Semaforu.
Když s Jiřím Šlitrem v roce 1959 otevřeli divadlo, jehož název byl zkratkou slov sedm malých forem, nebylo Suchému ještě ani třicet. První premiérou byl Člověk z půdy, následovaly Zuzana je sama doma, Taková ztráta krve, Jonáš a tingl tangl, Dobře placená procházka a desítky dalších titulů.
Vznikaly i písně, které byly z divadelního jeviště schopné brzy proniknout do rozhlasu, dostat se na gramofonové desky a téměř do každé domácnosti.
Myslet si, že Semafor byl výkladní skříní dvojice Suchý–Šlitr, by byla mýlka. Divadlo se stalo mimořádnou líhní lidí, kteří formovali českou populární kulturu.
Už v prvních sezonách tu působili Waldemar Matuška, Karel Štědrý nebo Pavlína Filipovská. V roce 1960 přišla Eva Pilarová, o dva roky později Hana Hegerová a v roce 1963 Karel Gott, Milan Drobný či Eva Olmerová. Následovala Naďa Urbánková a později Jiří Grossmann s Miloslavem Šimkem.
Přes jeviště Semaforu v dalších dekádách vedla také cesta Josefa Dvořáka, Hany Zagorové, Petra Nováka, Michala Prokopa, Karla Černocha nebo dalších výrazných osobností. Bylo by samozřejmě příliš jednoduché tvrdit, že je Jiří Suchý všechny objevil. Někteří už měli vlastní kariéru, jiní se v Semaforu jen krátce zastavili a další se prosadili až po odchodu.
Suchý spoluvytvořil prostředí, do kterého se talentovaní lidé chtěli dostat a odkud se dalo pokračovat dál. Jeho schopnost přeskakovat mezi textem, jevištěm, grafikou a hudbou pomáhala vytvářet dynamiku Semaforu. I Suchého texty často znějí spíš jako kresby, ukážou detail, nechají ho chvíli působit a teprve potom z nich nenápadně vystoupí smutek, absurdita nebo nostalgie.
Možná i proto jeho písničky tolik nestárnou, nesnaží se vysvětlovat dobu a nevyžadují k pochopení znalost tehdejších společenských debat.
Foto Irena Zlámalová
Suchý a Šlitr, Suchý a Molavcová
Dvacátého šestého prosince 1969 ale v pětačtyřiceti Jiří Šlitr nečekaně zemřel. Suchý tehdy zvažoval, zda vůbec pokračovat v Semaforu. Všechno se navíc odehrávalo v době, která sama o sobě mnoho důvodů k optimismu nenabízela.
Nakonec pokračoval, byť se mu po srpnu 1968 a nástupu normalizace prostor postupně zužoval. Podepsal Dva tisíce slov, své postoje odmítl odvolat a na dlouhá léta mu to zkomplikovalo přístup do televize, rozhlasu či vydavatelství. Semafor měl načas zákaz činnosti, Suchý však divadlo nezavřel a po Šlitrově smrti postupně vybudoval další etapu své kariéry.
Právě tehdy se po jeho boku začala objevovat Jitka Molavcová, která přišla do Semaforu v roce 1970 jako mladá vítězka pěvecké soutěže. Z původně začínající zpěvačky se postupně stala Suchého klíčová jevištní partnerka. A vztah, který měl být jedním z mnoha angažmá v dlouhé historii divadla, se protáhl na více než půlstoletí.
Když Semafor po roce 1989 přišel o dlouholeté prostory a začal kočovat, hledal další řešení. Jeho karlínskou scénu v roce 2002 zničila povodeň a spolu s ní poškodila vybavení i archiv. O tři roky později získal Semafor nové stálé působiště v pražských Dejvicích a v roce 2013 Suchý dostal státní vyznamenání.
Teď ve svých pětadevadesáti už samozřejmě netvrdí, že všechno zvládá jako kdysi. „Před padesáti lety jsem byl mlád, byl jsem daleko dynamičtější. Napsal jsem víc her, než jich napíšu dneska. Dneska to ze už kolikrát sebe soukám dost těžko,“ říká.
Jenže pořád „souká“. V letošní sezoně je znovu mezi účinkujícími Semaforu a v projektu Tak a teď jsme tu zpívá s Jitkou Molavcovou písně, které zněly v divadle od roku 1959 až do roku 2025.
Suchý přitom sám připouští, že myšlenka na jeho konec v divadle ho občas navštíví. „Teď už jsem trochu unavený a skoro bych toho nechal,“ říká. „Jenže opustit podnik, který funguje a prosperuje a lidi ho mají rádi, mně připadalo nešťastné. Tak jsem se pořád držel toho Semaforu, a dokud to půjde, tak ho budu držet,“ dodává vzápětí.
Co si ještě přát
Jenže Semafor je vedle životního díla Jiřího Suchého také skutečným podnikem, který musí každý měsíc zaplatit energie, honoráře, technické služby i provoz sálu a večer znovu přesvědčit lidi, aby si koupili vstupenku.
Podle výroční zprávy odehrál Semafor v roce 2024 celkem 186 představení, uvedl tři premiéry a zaznamenal 23 911 návštěvníků při návštěvnosti 86,6 procenta. Pod téměř devadesátiprocentní návštěvností se však skrývá méně pohodlná ekonomika.
Celkové výnosy divadla dosáhly téměř sedmnáct milionů korun, zatímco náklady činily 17,3 milionu. Z prodeje vstupenek v hlavní činnosti přišlo 7,7 milionu korun a provozní dotace ve výnosech dosáhla 6,2 milionu. Pro rok 2026 Semafor předložil projekt s rozpočtem 17,6 milionu korun, požádal o deset milionů a město mu schválilo pět.
Grantová komise přitom vedle historického významu Semaforu, stabilní návštěvnosti a věrného publika zmínila, že za riziko považuje silnou personální závislost divadla na Jiřím Suchém a doporučuje posilovat nástupnické a týmové kapacity.
Semafor na ekonomický tlak reaguje i prakticky. Běžné vstupenky na jeho vlastní představení nyní stojí 330 až 530 korun a od listopadu se mají v průměru zdražit o dalších třicet korun. Divadlo na konci srpna oznámilo, že růst nákladů už nelze dál absorbovat bez zvýšení cen.
Foto Irena Zlámalová
Suchý ani v rámci úctyhodného životního jubilea nemá velkou chuť pronášet věty o odkazu, bilancovat vlastní velikost nebo vyjmenovávat, co všechno dokázal. „Všichni chtějí najednou interview a já bych se zbláznil,“ říká.
Přiznává, že býval dynamičtější, že dnes už hry nepřibývají stejným tempem a že některé věci ze sebe dostává obtížněji. Věk prostě přibyl k ostatním okolnostem, s nimiž se musí pracovat, stejně jako se kdysi pracovalo s cenzurou, ztrátou scény, povodní nebo tím, že kdysi kapela potřebovala kontrabasistu.
Na závěr snad jen otázka, co by si člověk, kterému bude pětadevadesát, chtěl ještě splnit? „Já jsem o tom neuvažoval, to se přiznám. To víte, neslavič,“ glosuje Suchý.
