Fungují už takřka šedesát let. Sehnat tam lístky je však téměř nemožné. Měsíc co měsíc, představení po představení, u Divadla Járy Cimrmana platí jistota: vyprodáno. Během minut. „Možná nás chtějí stihnout, dokud stará garda ještě hraje,“ přemítá hlavní tvář souboru Zdeněk Svěrák.
Idea neznámého českého génia Járy Cimrmana se zrodila roku 1966. Nikdo nemohl tušit, že se stane fenoménem; natož že jím vydrží i šedesát let poté. Ale je to tak.
Dlouho to byly nekonečné fronty přes celou noc, teď je to každoměsíční souboj o rezervace na internetu. Uspěje jen hrstka vyvolených, zbytek to musí zkoušet zase za měsíc. Všech 220 představení ročně, jež soubor odehraje, bývá vyprodaných.
„Jednou jsme šli kolem té fronty, zezadu, takže nás neviděli. A zaslechl jsem jednu paní, jak říká do telefonu: ‚No, jsme ve frontě! Neblázni, musíme na ně chodit, dokud ještě žijí!'“ směje se Zdeněk Svěrák. „Možná tam hraje roli tenhle prvek, že nás chtějí stihnout, dokud stará garda ještě hraje,“ říká v cover rozhovoru červnového čísla, k němuž usedl se synem Janem.
Statistiky vyprodanosti lehce kazí jen krátké zběsilé období po sametové revoluci, kdy naplněnost na několik měsíců klesla na devadesát procent. Velmi rychle se vrátila zase ke stoprocentní obsazenosti.
Po spuštění předprodeje bývají vstupenky vyprodány do patnácti minut. Největší zájem je o hry Záskok nebo Dobytí severního pólu, které bývají vyprodány do čtyř minut. Nejdražší lístky stojí na Prahu stále velmi příznivých 550 korun. Jistě by se prodaly i dráž, ale cenová politika je jasná.
„Na cenu lístků dohlíží sám Zdeněk Svěrák a není nakloněn zdražování,“ prozrazuje Alena Kotková, jednatelka agentury Echo, která Divadlo Járy Cimrmana zastupuje.
Divadlo přitom funguje bez státních dotací. Opírá se o příjmy ze vstupného a spolupráci s partnerem PPF. Část zisku směřuje do fondu, z něhož se financují nové inscenace i provoz.
Největší výzvou tedy pro divadlo není finanční stabilita nebo návštěvnost. „Spíš zdraví a vytrvalost členů souboru. Průměrný věk je u nás sedmdesát let,“ konstatuje Kotková. „Herci z té původní generace se blíží devadesátce,“ připomíná. Zdeněk Svěrák oslavil devadesáté narozeniny letos v březnu. V divadle hraje stále patnáctkrát do měsíce. Miloň Čepelka oslaví devadesáté narozeniny na podzim.
Z dlouholetých členů již zemřeli Ladislav Smoljak, Jan Kašpar, Jaroslav Weigel, Václav Kotek a naposledy v květnu Jan Hraběta. Soubor i proto osvěžily nové tváře Miroslava Táborského, Vojtěcha Kotka či Ondřeje Vetchého.
Za téměř šedesát let existence má soubor na kontě kolem patnácti tisíc repríz.
A mimochodem, v posledních letech se na pódiu žižkovského divadla objevuje nejen Zdeněk, ale i jeho syn Jan. Napsal dvě divadelní hry, muzikál Branický zázrak a nekorektní sci-fi komedii Dobré ráno s Findou, jež se momentálně hraje rovněž. A dokonce v ní oscarový režisér Jan Svěrák vystupuje.
„Musel jsem se kvůli tomu naučit jevištní řeč. Chodil jsem na DAMU a studenti si mysleli, že tam přednáším. Já se přitom sám učil. Když se vám podaří něco takového téměř před důchodem, tak vás to oživí a omladí,“ pochvaluje si.
A také on hlásí: vyprodáno.
Jak se Zdeněk Svěrák vyrovnává s odcházením jeho dlouholetých kolegů? Jakou plánuje pro divadlo budoucnost? Vzniknou někdy další hry? Nejen to se dočtete v červnovém Forbesu.
