Před konferencí Lepší Česko se bavíme s největšími mozky Česka, politickou elitou i nejúspěšnějšími byznysmeny a byznysmenkami v zemi. Pro Forbes sepsali inspirativní texty, jak nakopnout Česko.
Dominantním příběhem české ekonomiky posledních třicet let je konvergence. Tedy dohánění vyspělých západních ekonomik, například Německa. V roce 1995 jsme dosahovali 59procentní úrovně Německa (v paritě kupní síly), aktuálně je to 77 procent.
Tři čtvrtiny našeho konvergenčního úsilí nicméně proběhly v období do finanční krize v roce 2008. Po finanční krizi došlo k výraznému zpomalení dohánění ekonomického výkonu Německa, na rozdíl například od pobaltských států, Rumunska nebo Maďarska.
Ekonomická úroveň Česka je nejvyšší ze všech zemí střední a východní Evropy. Ze zemí západní Evropy jsme předstihli Španělsko, Portugalsko nebo Řecko, mimo jiné proto, že tyto ekonomiky nebyly schopny vyřešit své strukturální problémy.
I naši ekonomiku ale od roku 2019 zasáhla série negativních šoků: pandemie, problémy v dodavatelských řetězcích, válka, energetická a inflační krize. Tuzemský HDP je stále pod úrovní z konce roku 2019, což je nejhorší výsledek ze všech zemí unie.
Tento vývoj není přitom ovlivněn fiskální restrikcí – naopak tempo růstu zadlužení českého veřejného sektoru bylo nadprůměrné.
Jsme tedy ve stavu, kdy česká ekonomika dlouhodobě ztratila schopnost rychle dohánět ekonomický výkon a životní úroveň Německa a ve střednědobém ekonomickém růstu zcela selhává. Česko se dostalo do pasti ekonomiky středních příjmů.
Ekonomický růst je nejefektivnější cesta k prosperitě
Analýza politických programů v zemích OECD ukazuje, že výrazně roste protirůstový sentiment, který prorůstový převyšuje více než třikrát. Politika se tak čím dál více přiklání k tomu, jak „koláč“ příjmů/HDP přerozdělit, nikoli jak jej zvětšit.
Ekonomický výzkum přitom ukazuje, že v zemích, kde růst výrazně zpomalil, existuje vysoká náchylnost k pádu vlády. Hospodářský růst a politická stabilita spolu hluboce souvisejí.
Ekonomický růst je dále naprosto klíčový pro zvyšování životní úrovně a prosperity. Neexistuje žádná jiná politika, která by byla schopna zdvojnásobit životní úroveň během jediné generace.
Analýzy dlouhodobého růstu jednoznačně ukazují, že téměř polovina je ovlivněna inovacemi, čtvrtina vzděláváním a patnáct procent správnou alokací talentů. Výzkum Světové banky potom dokládá, že desetiprocentní nárůst regulační zátěže je spojen se snížením celkového tempa hospodářského růstu o 0,5 procentního bodu ročně.
Spolupráce mezi veřejným a soukromým sektorem
Americká konzultační firma Edelman ve svém globálním reportu Edelman Trust Barometer ukazuje, že důvěra lidí („moje rodina a já se budeme mít lépe za pět let“) je nejnižší za dvacet let v pětaosmdesáti procentech sledovaných zemí.
Zvyšuje se i rozdělení společnosti: lidé mají tendenci vnímat vládu a média jako zdroj zavádějících informací. Naopak byznys a neziskové organizace jsou vnímané spíše jako zdroj důvěryhodných informací, který rozdělení ve společnosti snižuje.
Vlády berou lidé za nekompetentní a neetické, podobně média. Neziskovky jako etické, ale mírně nekompetentní. Byznys je nyní jediná „instituce“, která je vnímána za kompetentní a zároveň roste důvěra (a tím i odpovědnost), že se chová eticky.
Velká jména
Před konferencí se bavíme s největšími mozky Česka, politickou elitou i nejúspěšnějšími byznysmeny v zemi. Sami sepsali inspirativní texty s konkrétními radami, jak nakopnout Česko.
Najdete mezi nimi třeba texty šéfredaktora Forbesu Petra Šimůnka, investora a filantropa Martin Romana, ekonomického poradce prezidenta Davida Marka, developera Dušana Kunovského, majitelky firmy Petrof Zuzany Ceralové Petrofové, ministra dopravy Martina Kupky, miliardáře Zbyňka Frolíka, mecenáše Nadace Neuron Jaroslava Řasy, miliardáře Michala Strnada, bývalého ředitele České pojišťovny Pavla Řeháka nebo třeba místopředsedkyně Evropské komise Věry Jourové.
Analýza ukazuje, že nejlepších společenských a ekonomických změn lze dosáhnout jen tehdy, když budou vláda a byznys spolupracovat. Je proto potřeba vybudovat konsenzus mezi veřejným a soukromým sektorem a spolupracovat na politikách a standardech, zajišťujících posun ke spravedlivější, bezpečnější a prosperující společnosti.
Dále je potřeba společně obnovit ekonomický optimismus, protože pochmurný ekonomický pohled je hnací silou i důsledkem polarizace. Češi navíc postrádají dlouhodobou vizi své země.
Index prosperity
Index prosperity v dlouhodobém horizontu měří a analyzuje prosperitu Česka a porovnává ji s ostatními evropskými zeměmi. Jde o společný výzkum České spořitelny a datového portálu Evropa v datech, pojímající prosperitu v širokém socioekonomickém rámci – nejen jako souhrn makroekonomických ukazatelů.
Skládá se proto z deseti tematických pilířů, každý pilíř má minimálně deset indikátorů z veřejných zdrojů. Aktuálně je Česko na třináctém místě ze sedmadvaceti zemí Evropské unie.
Za průměrným umístěním se skrývá mnoho zajímavých rozporů. Dobře to lze ukázat na pilíři ekonomika. Ta česká patří mezi nejvíce diverzifikované ekonomiky nejen v unii, ale i na světě. Jinými slovy, do pasti ekonomiky středních příjmů jsme se nedostali díky špatné sázce na úzké zaměření ekonomiky.
Naopak velmi podprůměrných výsledků dosahujeme v oblastech, které měří přidanou hodnotu vytvořenou v České republice. Například v oblasti produkce jsme dosáhli průměru německého zaměstnance, nicméně přidaná hodnota, tedy ziskovost produkce, je o pětinu nižší. A důchod, který zůstane Česku, je o další desetinu nižší.
Tato struktura odráží výraznější subdodavatelskou orientaci českých vývozů (zhruba třetina vývozů do Německa jsou subdodávky), průměrné výsledky v inovacích, a vysoký podíl zahraničních firem na přidané hodnotě v Česku.
Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond radí rozvíjejícím se ekonomikám v zásadě totéž, co nám na začátku devadesátých let: aby byly schopny konvergovat. To znamená vsadit na průmysl, vývozy a lákat zahraniční kapitál, což jsme splnili.
Dalším bodem byl ovšem přesun know-how a budování domácích firem s globálními ambicemi. Index prosperity ukazuje, že v podnikatelském prostředí jsme v Evropské unii jedenadvacátí.
Počet startupů na milion obyvatel u nás dosahuje sto třicet jedna. Nejlepší zemí unie je Estonsko (1107), ale i v sousedním Rakousku je to téměř dvojnásobek (241).
Podrobný pohled na českou ekonomiku odhalí tři faktory, které jí pomáhaly v minulosti růst, ale v posledních letech se naopak staly její brzdou.
Za prvé závislost na levné a dostupné pracovní síle. Pracovní příjmy českých domácností byly, po očištění o produktivitu, zhruba o dvacet procent nižší než v Německu.
Zhruba do roku 2010 rostla pracovní síla (populace ve věku 15—65 let) o 20—30 tisíc lidí ročně. Odchod silných poválečných ročníků do důchodu a snížení porodnosti na začátku devadesátých let tento trend otočily. Od roku 2010 poklesla pracovní síla o více než 700 tisíc a demografický pokles bude navíc pokračovat.
Česká ekonomika zároveň potřebuje zvyšovat vzdělanost Čechů a otevřít se zahraničním talentům. Například zkušenost Spojených států ukazuje, že schopnost přilákat špičkové talenty je hnacím motorem ekonomiky. Lidé, jejich vzdělání a dovednosti, jsou po inovacích dalším klíčovým zdrojem dlouhodobého růstu prosperity.
Za druhé závislost na levné a dostupné energii. Energetická náročnost české ekonomiky patří mezi nejvyšší v Evropské unii. Důvodem není jen vysoký podíl průmyslu – ve srovnání s Německem spotřebováváme o padesát procent více energie na jednotku HDP a na vině je i nízká energetická efektivita.
Zároveň máme relativně nízkou energetickou soběstačnost, což činí českou ekonomiku náchylnou na energetické šoky, a v oblasti životního prostředí jsme se umístili na dvaadvacátém místě, což je nejhorší výsledek ze všech pilířů indexu prosperity.
Energetická krize přemalovala udržitelnost z dlouhodobých klimatických cílů na střednědobou udržitelnost ekonomického modelu České republiky.
Za třetí závislost na levných a dostupných dovozech. Dovozní náročnost české ekonomiky je relativně vysoká: například dovozní náročnost v případě automobilového průmyslu je zhruba padesát procent, v případě výroby chemických látek pak osmdesát procent.
Tato čísla jsou problematická v situaci zadření dodavatelských řetězců, ať už po covidu, nebo začátku války na Ukrajině. Vysoká dovozní náročnost se pak propisuje do nízkého podílu přidané hodnoty na vývozech. K tomu přidejme nízký podíl finálních výrobků – například třetina vývozů do Německa jsou pouze subdodávky.
Konference Lepší Česko
Tahle země nevzkvétá. Česko zažívá pesimistickou etapu. Důvěra ve vládu je nejníž za poslední dekády a spotřebitelské i podnikatelské indikátory jsou chmurnější než před čtyřmi, pěti lety.
Jak naši zemi rozhýbat, aby se v ní žilo lépe a obstála ve světové konkurenci? Jak vzdělávat děti, abychom je připravili na budoucnost? A kde se opřít o technologie, ve kterých jsme na špici, aby hrály v náš prospěch? Zkrátka a dobře – jak na lepší Česko?
Na tyto otázky budeme i letos hledat odpovědi na stejnojmenné konferenci. 19. října v prostorách Císařských lázní v Karlových Varech povedeme o budoucnosti Česka diskuzi spolu s mozky nejvýznamnějších osobností z byznysu, vědy, politiky i kultury.
Buďte u toho s námi. Registrujte se a přijeďte za námi do Karlových Varů.
Navzdory skutečnosti, že náš šestadvacetiprocentní podíl investic na HDP je čtvrtý nejvyšší v Evropské unii, na kvalitativních ukazatelích to není vidět. V míře robotizace průmyslu a investic do vědy a výzkumu jsme průměrní, poslední jsme v dostupnosti bydlení – nejen kvůli dlouhodobě nízké výstavbě bytů a domů, ale i nízkým příjmům domácností.
Podíl lidí do pětatřiceti let s terciárním vzděláním máme jeden z nejnižších v celé unii a podobných výsledků jsme dosáhli v e-governmentu. Naopak mezi špičku patříme v e-commerce.
Rozdílný výsledek veřejného a soukromého sektoru naznačuje, že rychlých pokroků lze dosáhnout úzkou spoluprací. Pokud se bude chtít česká ekonomika vymanit z pasti ekonomiky středních příjmů, bude si muset projít druhou ekonomickou transformací. Navíc budeme čelit procesu deglobalizace, která přemaluje budoucí investiční a obchodní vazby.
Pro českou ekonomiku je to ohrožení i příležitost. Snaha přesunout výrobu blíž k finálnímu zákazníkovi a zároveň ji diverzifikovat bude vyžadovat nové průmyslové a výrobní kapacity.
Z této změny pak budou těžit země s dostatečně silnými institucemi a vymahatelným právem, země s vybudovanou fyzickou a digitální infrastrukturou, země, které nabízejí vysokou kvalitu lidského kapitálu, a země, které jsou schopny transformaci financovat.
