Druhého listopadu zemřel v Kalifornii Josef Mašín, člen protikomunistické odbojové skupiny, který se probil na Západ s cílem vrátit se do vlasti a podílet se na svržení totalitního režimu. Když pochopil, že mu to geopolitická situace neumožní, vystoupil z americké armády a udělal úžasnou byznysovou kariéru.
Mašínův kompletní životní příběh zpracoval redaktor Forbesu Filip Saiver v knize „Dokud není konec“. Materiál na knihu načerpal při dvou návštěvách v Santa Barbaře, kde měl Josef Mašín domov a odtud také knihu autorizoval.
Při příležitosti Mašínova úmrtí uvedeme postupně dvě ukázky z knihy, kterou si lze objednat na: https://predplatne.forbes.cz/products/shop.
Dvě ukázky rovná se dvě celé kapitoly. První kapitola je z úvodní části knihy, jež nese název „Josef“ a pojednává o událostech, které se staly před odbojářovým přechodem do svobodného světa. Druhá kapitola z části „Joseph“, kterou přinášíme nyní, představuje reálie z Josefova velmi barevného a bohatého amerického života.
U obou kapitol je nejprve pro orientaci potřeba načrtnout kontext, tedy to, do jakého děje čtenář vpadne. První kapitola již byla na tomto webu uveřejněna a najdete ji zde, s druhou kapitolou se posuneme do osmdesátých let minulého století.
Z Josefa Mašína je díky byznysu s letadly nesmírně zámožný muž – natolik zámožný, že už vydělávat nepotřebuje a ještě před padesátkou odchází do důchodu. Být na odpočinku ovšem nevydrží a do aktivního života ho vrací budování dechberoucího sídla na vrcholu Santa Barbary, v nejluxusnější tamější čtvrti Montecito.
Do doby před plus minus pětačtyřiceti lety se kapitola vlije po úvodu, který se odehrál v létě roku 2023, kdy Filip Saiver u Josefa Mašína pobýval. V tomto úvodu je zmíněna Barbara, jedna ze dvou Mašínových dcer.
Dále je v textu vzpomínán zahradní architekt Frederick Olmsted, tvůrce newyorského Central Parku a podoby rezervace u Niagarských vodopádů, který vtiskl tvář i obřímu pozemku, na němž si Josef Mašín vystavěl takzvaný California Ranch House.
Styl takového domu – který Mašín kvůli obrovským nárokům na jeho údržbu a provoz na „stará kolena“ opustil a přestěhoval se na místo kousek pod ním – předurčil architekt Cliff May, rovněž na jeho jméno v ukázce z knihy narazíte.
Název kapitoly si pohrává s tím, že Mašínův otec, Josef Mašín starší, byl členem legendární protinacistické odbojové skupiny Tři králové.
Palác králova syna
Barbara Santa Barbaru pochopitelně dobře zná, zpochybňovat její tvrzení, kde se co ve městě nachází a jak se tam dostat by, se podobalo radám chromého kuřete orlovi, kudy má letět do hnízda.
Ale přesto, přesto…
Od oceánu stoupá Barbara na úpatí Montecita lomenými uličkami. Míjí bránu, za níž má domov moderátorka Oprah Winfrey, míjí dům zpěvačky Ariany Grande i domy dalších celebrit, míjí hotel, v němž strávili líbánky Jack a Jackie Kennedyovi.
Když tohle všechno mine, zabrzdí.
„Toto je bývalý dům mého papá.“
„Ne, není.“
Barbara na tomhle místě prožila značnou část dětství, takže rozporovat její slova právě zde je ještě o několik stupňů hloupější než kdekoliv jinde. Prvotní záporná reakce je však i tak adekvátní, pochopitelná, správná. Neboť Mašínovo panství je prostě…
Ne – u – vě – ři – tel – né.
Samotný house přitom není z místa, kde Barbara zastavila, vidět. Masivní vrata brání vstupu na pozemek, který je tak rozlehlý, že rezidence je kdesi za horizontem. Avšak právě rozlehlost pozemku, jejž půlí silnice lemovaná mohutnými palmami, přírodními chrámovými sloupy od Olmsteda, vzbuzuje impozantní, dechberoucí dojem.
Pepův otec byl jedním ze Tří králů, královské sídlo si vybudoval jeho syn. Žádná z tamějších celebrit ani dnes nemá honosnější, což podtrhne tento letecký snímek, který je výmluvnější než kilometry slov, snímek usvědčuje slova z nedostatečnosti.
Foto Archiv
Skrz dům projde Pepa z důchodu zpět k životu nabitému prací. K tomuto životu ho též popostrčí lidé, kteří za ním chodí, aby se angažoval v různých projektech, a on se angažuje, až se dostane k projektu, který ho zaměstná nastálo. I my se k projektu dostaneme, ale teď je tu dům a ten Pepu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století vytahuje z nicnedělání nejvíc, budování takového domu je práce na plný úvazek.
Budování domu? Ten dělá to a ten zas tohle. Italští kameníci berou do rukou dláta, špice a pemrlice a opracovávají kámen, dbají nejen nákresů Cliffa Maye a připomínek majitele haciendy, v úvahu berou také zemětřesení, které v tomto koutě země nelze vyloučit.
Arrivederci, loučí se Italové a už je tu Grüss Gott, z Bavorska povolává Pepa řezbáře, aby ozdobil konce stropních trámů. Z Colorada si objednává speciální sklo na udržování teploty, v takové velikosti ho nikdo do té doby nedělal, trvá rok, než se ho dočká.
Frederick Olmsted by měl radost, jak jeho malování horami a oceánem využil Cliff May: dům otevřel na obě strany, takže v jednom rámu velkých dveří je obraz vztyčených hor a v druhém se třpytí oceán. U hlavního objektu je naskládáno dvanáct garáží, dvanáct „ložnic“ pro sbírku veteránů, dále šest stájí a v nich koně, velký bazén, velká kašna s mramorovým tácem z Itálie.
Vevnitř je naleštěná hala s ohromným krbem, kuchyň, breakfast room, jídelna a v ní další krb, ložnice pro dcery, ložnice pro manžele, Pepova pracovna, koupelny ze zeleného onyxu, místnost pro zaměstnance, kteří se o dům starají. Je tu i objemný dům pro hosty, domek pro zahradníky a ještě gate house u vstupní brány na kamenném mostě.
Foto David Turecký
Kremelští vládci se v ten čas stěhují do rakví, tříhlavé sani BrežněvAndropovČerněnko postupně a v rychlém sledu všechny hlavy skapou, v komunismu to vypadá na permanentní funus, zasloužilí soudruzi geronti už dokončili zlé čáry máry, už jim zbyly jen máry, na márách s očima v sloup leží, poslední bitva vzplála. Soudruzi geronti se stěhují pod zem, Pepa do nejvyšších pater Montecita.
Kdepak, nový dům rozhodně není pro důchodce; i kdyby jím Pepa chtěl být, smůla. „V tak velkém baráku a na tak velkém pozemku je pořád co dělat. Tady nefunguje pumpa, tady elektrika, támhle musíš koupit kytky, támhle se skácel strom, támhle někdo musí zajet s traktorem. Mít takhle velký barák, to je jako mít další firmu,“ svěřuje se Pepa známým, jen zahradníků zaměstnává šest a ti se nezastaví, jeden z nich je určen pouze na palmy, leze do korun a ořezává je a tak stále dokola, těch korun je sto dvacet devět, tolik korun patří synovi krále v královském paláci na vrchu Montecita.
„Jo, je to hezký,“ souhlasí Pepa se známými, „ale musíte se smířit, že v takovém domě nemáte žádný soukromí. Že je v něm pořád někdo cizí, že se v něm nikdy nemůžete producírovat jen tak v podvlíkačkách.“
