Druhého listopadu zemřel v Kalifornii Josef Mašín, člen protikomunistické odbojové skupiny, který se probil na Západ s cílem vrátit se do vlasti a podílet se na svržení totalitního režimu. Když pochopil, že mu to geopolitická situace neumožní, vystoupil z americké armády a udělal úžasnou byznysovou kariéru.
Mašínův kompletní životní příběh zpracoval redaktor Forbesu Filip Saiver v knize Dokud není konec. Materiál na knihu načerpal při dvou návštěvách v Santa Barbaře, kde měl Josef Mašín domov a odkud také knihu autorizoval.
Při příležitosti Mašínova úmrtí uvedeme postupně dvě ukázky z knihy, kterou lze objednat zde: https://predplatne.forbes.cz/products/shop.
Dvě ukázky rovná se dvě celé kapitoly. První kapitola je z úvodní části knihy, jež nese název Josef a pojednává o událostech, které se staly před odbojářovým přechodem do svobodného světa. Druhá kapitola z části Joseph představí reálie z Josefova velmi barevného a bohatého amerického života.
U obou kapitol je nejprve potřeba pro orientaci načrtnout kontext, tedy to, do jakého děje čtenář vpadne.
S kapitolou, kterou budete číst nyní, se ocitáme na nádraží v Uckru v tehdejším Východním Německu. Přes tuto zemi, jež byla stejně jako jejich vlast satelitem Kremlu, se Josef, jeho bratr Ctirad, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata snažili dostat do Západního Berlína, který byl pod správou mocností zpoza železné opony.
Právě v Uckru se odehrálo drama, jež definitivně odstartovalo štvanici na Mašíny a spol., na níž se podílelo 24 tisíc příslušníků ozbrojených složek. Skupinka Čechů vystoupila na východoněmeckém nádraží v brzkém ránu 10. října 1953 a co přesně se stalo dál? To popisuje Saiver v knižní kapitole pojmenované s odkazem na Řecko, což není samoúčelné.
Věc Mašínopulos
Než se z rekruta stane právoplatný příslušník Volkspolizei, Německé lidové policie zvané Vopo, musí mít správný kádrový posudek a musí být pečlivě politicky vyškolen, sovětští poradci jsou k tomu ochotně k ruce. Aby se rekrut stal právoplatným příslušníkem Vopo, musí též složit slavnostní slib a v něm přísahat, že „budu bez výhrad s nasazením života chránit socialistický, společenský, státní a právní řád, socialistický majetek, soukromí, právo a osobní majetek občanů před zločinnými útoky“.
Teď je právě jeden „zločinný útok“ třeba zabrzdit v Uckru, se skřípěním tam brzdí noční vlak a mezi vystupujícím davem jsou i „zločinní útočníci“. Jak je Vopo poznají? Lehce, jsou to ti nejzuboženější ze všech, ztrhaní a špinaví, však my už se o vás postaráme, chlapci, pojďte pěkně s námi.
Chlapci jsou lustrováni, Václav Švéda lustrujícím sdělí, že on a jeho čtyři druzi jsou v Německu pracující Řekové, legitimace si všichni bohužel zapomněli a čtyři druzi, soudruzi, bohužel neumějí německy, nemohou vám povyprávět, jak se jim stýská po olivách a ouzu, jenže soudruzi tohle ani slyšet nechtějí. „Řečtí dělníci“ jsou natlačeni do postranní chodby uvnitř nádraží, nyní si procvičíme německá slovíčka, co takhle „Hände hoch“, tomu byste snad mohli rozumět i vy, páni Sokratové!
Foto David Turecký
Lekce němčiny však selže, ne že by tihle mladíci byli tak natvrdlí, místo natvrdlosti je v nich vzpurnost, odmítají se učit, odmítají poslouchat. Odmítají to hlavně dva z nich, kdo by to býval do Řeků řek, jejich ruce se dají do pohybu, ale zastaví se někde na úrovni pasu, nad hlavu rozhodně zvednuty nebudou a nebudou ani prázdné, v těch rukou jsou pistole.
Zbraně tasí sourozenci; nenarodili se v řecké Spartě, nejsou žádní Mašínopulosové, narodili se do rodiny československého důstojníka, který si to rozdal s nacistickým Německem, to je víc než Sparta, teď si to potomci důstojníka s Německem rozdávají též. Rozdávají si to s Německem, které z hnědé barvy přešlo na rudou, Hitlera vyměnilo za stalinismus, Řekové Neřekové by neřekli, že je v tom nějaký rozdíl.
Pro Hermanna Grumminiho v tom rozdíl také není, plynule přešel ze služeb jednoho režimu do služeb druhého, hákový kříž nebo hvězda upír, co na tom sejde. Pro Hermanna Grumminiho v tom žádný rozdíl není až do brzké soboty 10. října 1953, kdy coby šéf celé akce pořádá „hon na Řeky“.
Policejní komisař Grummini se na chodbě vrhne na Ctirada, srazí ho na lavici, Radkovi selže pistole, napodruhé si naštěstí dá říct, Radek zasáhne muže za Grumminim, vzápětí se na něj velitel Vopo vrhne, do toho hvízdají kulky od Pepy, ale Radek vnímá pouze muže, který s ním zápasí, je hřmotnější než on a chce ho uškrtit, chce mu podle Gottwaldovy metody zakroutit krkem.
Zjevně to ovšem není nejlepší nápad, Gottwald Grumminimu ze záhrobí radí špatně: aby mohl Grummini kroutit Radkovi krkem, pustí pistoli, od škrceného dostane následně z pistole dávku a odebírá se do záhrobí za Gottwaldem. Než se tam ocitne, stihne si možná Hermann Grummini uvědomit zásadní rozdíl mezi službou hákovému kříži a hvězdě upírovi: ze služby hákovému kříži vyšel živý.
Nádraží ve Východním Německu se podobá saloonu na Divokém západě, prostupuje ho vůně střelného prachu. Josef trefí do ramene Helmutha Witkiwicze, a aby to jinému Helmuthovi nebylo líto, těžce zraněn je i Helmuth Strempel; z westernu na Východě nevyjdou dobře rudí, ale řeč není o indiánech.
Přestřelka způsobí zmatek a chaos, jedni Vopo se snaží uniknout kulkám, druzí Vopo tyhle kulky bezmyšlenkovitě nazdařbůh střílejí, klidně do vlastních. Vopo střílí do Vopo, pal, pal, pal, Helmuth Strempel to schytá šestkrát, z toho nejednou od soudruhů. Mašínové už na nic nečekají, proklouznou vřavou z budovy ven, skočí do tmy, její opona se za nimi zavře.
Z téhle opony vystupuje Milan, který vzal nohy na ramena před střelbou, vystupuje z ní i Václav, který v hale nevytáhl zbraň a teď se za to stydí, omlouvá se Mašínům, ti mu velkoryse dávají odpustek. Navíc na zpytování svědomí snad ještě bude čas, teď určitě není, teď je nutné běžet a běžet a běžet, dostat se z téhle louže, z mokrého Uckra.
Běžet, to je to, oč tu běží.
Běží Pepa, běží Radek, běží Václav, běží Milan, ale krucinál, proč neběží Zbyněk, kde Zbyněk je? Tmou se pohybují jen čtyři stíny, to je zatraceně málo.
Zbyněk Janata, muž bez pistole a se zvrtnutým kotníkem, se při útěku z Uckra vydá jiným směrem a Vopo ho po několika hodinách chytí v nedaleké vesnici.
Bylo jich pět, zbyli čtyři.
Ke všemu se tihle zbylí už klidně mohou vrátit ke své národnosti, ke svým jménům. Hra na Řeky skončila, z policejních tlampačů letí do říjnové NDR krajiny neřecká jména.
„Ctirad Mašín!“
„Josef Mašín!“
„Milan Paumer!“
„Václav Švéda!“
Ke každému jménu jsou přiřazeny věk, výška, barva vlasů i očí, popis oblečení, takže se ví, že jeden z těch čtyř pobíhá v podzimní slotě jen v šedé košili. Pepovi musí být chtě nechtě košile bližší než kabát, společně s ostatními odpočívá po mnohakilometrovém sprintu z Uckra, kvarteto nabírá síly, bude je potřebovat, nepochybuje, co nyní nastane: štvanice.
Bude to nerovný boj, velmi nerovný, ale nyní se hodí zacitovat řeckého filozofa Aristotela, když už se nám do příběhu připletli zástupci antického světa. „Protijedem proti padesáti nepřátelům je jeden přítel,“ údajně pronesl muž, který ovlivnil metafyziku, fyziku, poezii, politiku, biologii, divadlo a dalších tisíc oborů, teď se nám jeho výrok hodí do upršeného žhavého října v Braniborsku.
Jak že ten výrok zní? Jeden přítel na padesát nepřátel? No jo, drahý Aristotele, žáku Platonův, háček je v tom, že s tvými počty si Josef, Ctirad, Milan a Václav nevystačí. Nemohli bychom tu tvou rovnici upravit? Nemohli by být čtyři přátelé protijedem proti čtyřiadvaceti tisícům nepřátel?
Prosím? Proti kolika? Proti čtyřiadvaceti tisícům, nepřeslechli jste se, takové tsunami se proti skupině zvedá. Po zuby vyzbrojená armáda táhne na čtyři Čechy se třemi obstarožními pistolemi. Co ti čtyři na to? Pssst, unaveni z Uckra právě spí.
