Jeho seriál Ztraceni přesvědčil spoustu lidí, že i televize může nabídnout špičkovou podívanou. Podepsaný je také pod dalším hitem Pozůstalí, fantasticky převedl do seriálové podoby komiks Watchmen a teď je zpět s další adaptací. Lanterns na HBO Max mají ambici být televizní událostí léta; aby ne, když je jedním z jejich tvůrců Damon Lindelof.
Byla to schůzka scenáristické smetánky, kde chtěli James Gunn a Peter Safran, šéfové DC Studios, nastartovat slavnou, ale v posledních letech trochu upadající komiksovou značku. Gunn postavil doprostřed tabuli a vyzval přítomné: „Nemáte žádné limity. Co byste chtěli vidět?“
Dlouholetý komiksový autor Tom King tehdy vykřikl: „Chtěl bych mix Training Day a True Detective.“ Tedy, zjednodušeně řečeno, příběh dvou parťáků s komplikovaným a místy toxickým vztahem. „To zní dobře,“ odvětil Gunn a nápad si zapsal.
O pár let později se jeho idea stala realitou. Nazývá se Lanterns, vychází z komiksu Green Lantern a King ji vytvořil spolu s Chrisem Mundym a Damonem Lindelofem, americkou scenáristickou legendou.
Na jeho Ztracené nedá dodnes spousta diváků dopustit, Lindelof ale nemusí žít jen z minulosti. Před sedmi lety s Watchmen ukázal, že i na základě komiksu se dá postavit špičkový seriál, který skvěle vypadá, je napínavý, chytrý a plný zvratů. Zkrátka kvalita, kterou je HBO proslulé.
Ke sci-fi má Lindelof blízko, podílel se jako scenárista i na filmech Prometheus nebo Star Trek: Do temnoty. A tak když přišla šance natočit další ambiciózní komiksový seriál, Lindelof neváhal. Spolu s kolegy pojal Lanterns jako temnou detektivní kriminálku zasazenou do světa superhrdinů.
Dvojice Green Lanternů tu vyšetřuje záhadný případ na americkém Středozápadě, přičemž seriál staví stejně tak na atmosféře, postavách a postupném odhalování případu jako na samotné komiksové mytologii. Na své si tak mohou přijít i diváci, jimž jinak superhrdinské příběhy příliš nevoní.
„Klíčové k úspěchu jsou postavy. Pokud vám na nich nezáleží, seriál nebude fungovat,“ řekl muž v černé košili a výrazných černých brýlích v rozhovoru s novináři, kterého se Forbes účastnil jako jediné české médium.
Když převádíte takový komiks do seriálové podoby, co jste chtěli udělat jinak, aby seriál vyčníval, ale zároveň zůstal blízký lidem, kteří komiksy znají?
Jako někdo, kdo od dětství vyrůstal na komiksech a celý život je miluje, si myslím, že věta „je to komiksový seriál“ může fungovat oběma směry. Pro lidi, kteří komiksy milují, je velmi lákavá. Ale pro ty, kdo neměli stejné dětství jako já nebo k nim nemají stejný vztah, může být naopak odrazující. Může jim to připadat dětinské nebo směšné.
Naším úkolem proto bylo přijmout všechno, díky čemu tyhle postavy přežily desítky let a fungovaly v nejrůznějších podobách, a zároveň z toho vytvořit něco přístupného a zajímavého.
Často se dnes používá slovo „grounded“, tedy ukotvené v realitě. Zní to skoro jako klišé, ale nakonec je to opravdu jen o postavách. Právě kvůli nim si k seriálům vytváříme vztah.
Je jedno, jestli jde o čaroděje v Bradavicích, lidi bojující o Železný trůn ve Západozemí nebo někoho, kdo má kouzelný prsten schopný zhmotnit jeho představivost. Pokud vám nezáleží na lidech, seriál nebude fungovat.
Takže začínáme otázkami: Kdo je Hal a co chce? Kdo je John (Hal Jordan a John Stewart v podání Kylea Chandlera a Aarona Pierra jsou hlavními postavami seriálu, pozn. red.) a co chce? A všechny věci kolem toho, že jsou vesmírní policisté, se potom vystaví kolem nich a slouží jejich příběhu.
Dělal jste Watchmen, Star Trek nebo Promethea, což jsou všechno díla zasazená do existujících světů. Je podle vás práce s existujícím materiálem jednodušší, nebo těžší než tvorba něčeho původního?
Těžší. Nechci kolem toho chodit. V mém případě byly třeba Watchmen i Prometheus věci, které jsem v mládí naprosto zbožňoval. Já jsem nechodil po světě a neříkal: „Chci udělat adaptaci Watchmen.“ Ani jsem nepožadoval schůzku s Ridleym Scottem, protože bych chtěl natočit film ze světa Vetřelce. Fungovalo to obráceně.
A v obou případech na mě strašně doléhala váha mého vlastního fanouškovství. Nechtěl jsem to pokazit a chtěl jsem tomu původnímu dílu sloužit.
Zároveň cítím určitý dluh také u původních věcí, které jsem dělal, třeba u Ztracených. Dlužím něco všem příběhům, jež jsem vstřebával během dětství a dospívání.
Když za vámi někdo přijde a řekne: „Chceš dělat Green Lanterny? Chceš zkusit Watchmen? Co bys udělal s původní posádkou Enterprise, s Kirkem a Spockem?“, okamžitě vás zaplaví obrovské nadšení. Říkáte si: „O těchhle příbězích jsem přemýšlel jako dítě. Snil jsem o tom, co bych s těmi postavami udělal, kdybych někdy dostal příležitost.“ A najednou vám ji někdo skutečně nabídne.
A obavy přijdou teprve pak.
Jakmile se však dostanete dovnitř celého procesu, přichází obrovské množství strachu a obav, které u původní tvorby tolik nemáte.
Když pokazíte něco vlastního, můžete za to alespoň převzít plnou odpovědnost. U Ztracených mi lidé říkají: „Miluju, že jste ten seriál vytvořili, a zároveň jste mi zničili šest let života.“ Ale za to všechno nesu odpovědnost já.
Nevím však, jestli bych mohl v noci spát, kdyby mi lidé říkali: „Zničil jsi Watchmen. Vůbec jsi Watchmen nepochopil.“ Nebo: „Tenhle Star Trek je úplně mimo vizi Genea Roddenberryho.“
Necítíte tedy jen tlak očekávání fanoušků, ale také svých vlastních očekávání coby fanouška. Proto je podle mě práce s adaptacemi mnohem těžší. Nerad tomu říkám „duševní vlastnictví“, protože to zní příliš chladně.
Co pro vás bylo při práci na Lanterns nejnáročnější?
Nejtěžší na každém novém seriálu – a zvlášť u něčeho, co existovalo dávno před námi – je zjistit, kde má být rovnováha. Děláme seriál pro lidi, kteří k těmhle postavám mají dlouhodobý vztah, mají je rádi a dobře je znají? Nebo ho děláme pro lidi, kteří přicházejí úplně bez předchozích znalostí? Protože když si řeknete: „Uděláme to pro všechny“, někdy nakonec nepotěšíte nikoho.
Tu rovnováhu jsme hledali spíš pocitově. Neustále jsme si říkali: „Co kdybychom udělali tohle? A co tohle?“ A postupně jsme začali ty postavy poznávat. Řekl bych ale, že křivka učení byla u tohoto seriálu mnohem strmější, než kdokoli z nás očekával.
Naštěstí jsme pracovali pod vedením Chrise Mundyho, který mnoho let vedl Ozark a předtím dělal pro HBO Temný případ: Noční krajina. Zajímavé bylo, že on sám neměl ke Green Lanternům stejný vztah ani stejné znalosti jako my.
Ale celý koncept ho opravdu zaujal. A když nám začal vysvětlovat, co je na něm zajímavé právě pro něj, postupně nám docházelo, kudy se máme vydat. Všechno zapadalo na místo. Ty úplné začátky, kdy jsme řešili, jestli je seriál pro lidi, kteří Green Lanterny znají, nebo pro ty, kdo o nich nevědí vůbec nic, byly ale opravdu jako létání naslepo.
V Lanterns pracujete s různými časovými rovinami. Co mohou dvě časové linie ukázat o vztahu postav, co bychom v jediné časové linii pochopit nemohli?
Vždycky mě zajímalo nelineární vyprávění, protože mám pocit, že právě tak vlastně prožíváme svět. Když musíte příběh vměstnat do jednoho týdne místo toho, abyste ho mohli vyprávět přes celé desetiletí, omezuje to vaši schopnost vystavět vývoj postav.
Konkrétně u Lanterns jsme ještě před tím, než jsme první den vstoupili do scenáristické místnosti, zdědili jednu skutečnost: James Gunn už natáčel svého Supermana a v něm byl Guy Gardner Green Lanternem Země.
Museli jsme tedy vyřešit, jak do už existujícího světa představit Johna Stewarta a Hala Jordana. Ještě důležitější bylo, že nás opravdu hodně zajímal John jako postava. Kdybychom jeho příběh vyprávěli jen prostřednictvím jeho výcviku, příliš by nás to omezovalo vzhledem k tomu, kam jsme ho chtěli na konci příběhu dostat. Potřebovali jsme proto, aby uplynulo poměrně významné množství času.
Foto HBO Max
Hodně se mluví o únavě ze superhrdinských příběhů. Co je podle vás klíčem k tomu, aby publikum znovu zaujaly a lidem na těch postavách záleželo?
Kdybychom ten klíč znali, nikdy bychom nešlápli vedle. Superhrdinové jsou v podstatě mytologické postavy. Před tisíci lety lidé vkládali svoji víru do bohů a mýtů právě kvůli jejich výjimečnosti. Můžeme se tedy ptát, proč nás superhrdinové tolik zajímají.
Ale pořád se vracíme k tomu, že naše emocionální spojení s nimi vychází z jejich lidskosti. Platí to i pro někoho jako Superman, který pochází z jiné planety, nebo pro Green Lanterny a jejich mimozemský svět.
Když se dívám třeba na Spider-Man: Zbrusu nový den, věci, jež se mnou zůstávají, jsou Peterovy vztahy s MJ a Nedem nebo jeho emocionální vazby spojené s tetou May. Tyhle věci podle mě ulpí mnohem silněji než to, kdo je padouch, jestli zase zachránil Manhattan či jací mimozemšťané právě vylézají z nějakého portálu. Musíte chápat, že držíte v rukou něco obrovského, ale zároveň musíte přemýšlet v malém.
Musíte si položit otázku: „Proč mi na těchto lidech má záležet?“ A také: „Jak mohou být jejich životy, které jsou fantastické, plné superschopností a problémů globálního rozsahu, nějak blízké mně samotnému?“
