skip to main content
Jak být lepší

Když nedokážeme říct ne, tělo to udělá za nás. Co způsobuje skrytý stres?

Když se necítíme dobře nebo jsme unavení, vezmeme si prášek, případně si dáme kávu. Ale když budeme ignorovat své tělo, které signalizuje, že něco není v pořádku, problémy se jednoho dne někde ukážou, říká slovenský psycholog Matúš Bakyta.


V tomto rozhovoru budeme hovořit o skrytém stresu a o tom, jak se prolíná nejen s naším duševním, ale i fyzickým zdravím. Jak jste se k tomuto tématu dostal?

Mezi duševním a fyzickým zdravím existuje jasná souvislost. Existuje také nauka, která popisuje spojení mezi tělesnými a duševními procesy – psychosomatika. Jako psycholog se zabývám syndromem vyhoření, který je důsledkem dlouhodobého stresu.

Mám zkušenosti s mnoha klienty, kteří za mnou přišli s tím, že mají různé fyzické potíže, absolvovali různá lékařská vyšetření, která ukázala, že jsou formálně zdraví a neměli by mít kvůli něčemu tak vysoký krevní tlak, velké bolesti hlavy nebo jiné potíže.

Lékaři, kteří je vyšetřovali, však byli „osvícení“ a řekli jim, že to může být psychického původu a doporučili jim psychologa. Tak skončili u mě. Společně jsme se začali zabývat příznaky a důvody, proč se jim takové věci dějí.


Renomovaný lékař Gábor Maté ve své knize Když tělo říká ne podrobně popisuje dopad chronického stresu na naše fyzické zdraví. „Nemoci nejsou jen důsledkem vnějšího útoku na naše tělo, ale často vznikají u zranitelných osob, jejichž tělo už nemá sílu se nemoci bránit.“ Jak se na tomto oslabení může podílet stres?

Mám dvě vysvětlení. První z nich je, jak to nazývám, fyzické. V dnešní době je zcela běžné, že když se necítíme dobře nebo jsme unavení, vezmeme si pilulku nebo vypijeme další kávu. Ale já se ptám: Kam se pak ztrácí bolest nebo únava? Pokud dlouhodobě potlačujeme signály těla, které nás mají upozornit, že něco není v pořádku, jednoho dne se to někde ukáže.

Když se na věc podívám z biologického hlediska, mechanismus spočívá v tom, že když zjistíme hrozbu, náš hypothalamus uvolní hormon, který se dostane do hypofýzy. Ta uvolní další hormon, jenž se krevním řečištěm dostane do nadledvinek.

Nadledvinky začnou vylučovat kortizol, uvolňující téměř všechny tkáně v těle — od mozku přes imunitní systém a střeva až po kosti. Tímto způsobem se naše tělo připravuje na tzv. útok nebo útěk.

Hrozba nemusí být nijak zvlášť velká. Rád používám metaforu, že „tisíckrát nic umořilo slona“. Nemusí to být velká zátěž, ale když dlouhodobě čelíme stresu a dostatečně se s ním nevyrovnáváme, musí se to někde projevit i po fyzické stránce.

Rád bych dodal, že každý z nás zažívá do určité míry stres. Důležitá je však míra, intenzita, délka trvání a naše schopnost stres zmírnit a nějakým způsobem se s ním vypořádat.

Mnoho lidí je však vychováváno tak, že stres vůbec nevnímají, nebo jsou natolik odtrženi od svých pocitů a vnímání svého těla, že jemnější signály stresu neregistrují. Tělo pak musí vyslat silnější signál, který člověkem skutečně otřese.


Jaké mohou být tyto jemnější signály stresu?

Uvedu příklad z vlastní zkušenosti. Jednou se na mě obrátil klient s tím, že začíná pociťovat první známky vyhoření. Když jsem se ho zeptal, co to je a jak dlouho to trvá, řekl mi, že ho už dva týdny bolí hlava. Tehdy jsem si řekl, jak je skvělé, že někdo rozpozná příznak takhle brzy a chce ho řešit. A opravdu, v té době stačilo udělat pár změn v jeho životě, aby se nějak zlepšil.

Na druhou stranu jsem se setkal s klienty, kteří takové signály léta ignorovali nebo potlačovali, protože si říkali, že to ještě není tak zlé nebo že je to jen nějaké období. A to je to nejhorší, co si člověk může říct. Většinou se totiž příznaky zhoršují.

Je to podobné, jako když se u vašeho auta rozsvítí kontrolka motoru. Měl jsem kamaráda, který si světlo oleje přelepil černou páskou, aby ho nerušilo. Samozřejmě že mu auto po čase vypovědělo službu. A oprava byla drahá. Stejně tak je to s naším tělem.

Proto je důležité všímat si toho, jak se cítíme, například i v tomto okamžiku. Můžeme si prohlédnout své tělo, zjistit, zda necítíme napětí, zeptat se sami sebe, co bychom v tuto chvíli potřebovali.

A pokud to nemůžeme naplánovat hned, tak se třeba zamyslete nad tím, co mi pomůže o víkendu. Jak mohu vyrovnat nebo zmírnit stres, který se ve mně tento týden nahromadil?


Pravděpodobně existuje rozdíl mezi akutním a chronickým stresem, který nazýváme skrytý stres. Můžete ho vysvětlit?

Akutní stres vzniká náhle a my víme, že bude trvat možná jen chvíli. Například když mi zavolají, že můj blízký je v nemocnici, ale po hodině zjistím, že to vlastně není nic vážného.

Na druhou stranu vlna chronického stresu nebo jeho intenzita není tak velká, ale trvá dlouho. V tom je to nebezpečné, že se obvykle jedná o dlouhodobě kumulovaný stres. Člověk si toho nemusí být ani vědom. Stává se to například tehdy, když jsme pod vlivem nevědomých emocí nebo když nejsme v kontaktu s reakcemi svého těla.


Může se projevit i stres z minulosti?

Určitě ano. Opět to spojím se syndromem vyhoření, o kterém se mluví zejména v souvislosti s prací. Měl jsem však řadu klientek, které mě vyhledaly po odchodu na mateřskou dovolenou.

Stres, který v tomto období zažívaly, byl samozřejmě jiný než v práci, ale velmi silně jsem cítil, že se v nich z dřívějších let nahromadilo něco jiného. Když se k tomu přidalo nevyspání, konflikty v domácnosti a další zátěž, vše se zhroutilo.

Tak tomu bylo i během pandemie, která byla jakýmsi zrcadlem. U mnoha z nich to vyneslo na povrch nevyřešená traumata nebo psychické potíže. Když jsme vystaveni nějakému stresu nebo ohrožení, evolučně nejstarší část mozku má tři způsoby zvládání.

Pokud jsme neměli mechanismy na zvládání stresu, jako je dostatek cvičení nebo jiné techniky na odbourání napětí, docházelo k přetížení.
Reklama

Jedná se o známé „útok, útěk, nebo zamrznutí“. Ale například během pandemie jsme tuto hrozbu neviděli. Obranný mechanismus stále běžel, byli jsme vzrušení a mozek vyhodnocoval — mám utéct, zaútočit, nebo zmrznout? Vyžadovalo to trochu energie.

Pokud jsme neměli mechanismy na zvládání stresu, jako je dostatek cvičení nebo jiné techniky na odbourání napětí, docházelo k přetížení. Je to, jako bychom na parkovišti nechávali motor neustále běžet na volnoběh. Benzin po chvíli dojde.


Mohou být projevy stresu způsobeny také tím, že ačkoli tělo spouští stresovou reakci, naše mysl si to neuvědomuje a neví, jak reagovat?

Přesně tak. Když jste zmínila knihu Gábora Matého, zaujalo mě v ní tvrzení, že mnoho lidí, kteří zažili chronický stres například v dětství, ho dnes považuje za normální způsob fungování. Mohou si dokonce vypěstovat závislost na stresových hormonech. Když se stres u těchto lidí zmírní, mohou vnímat jakýsi pocit prázdnoty, nudy nebo zoufalství.

Stres je na jednu stranu dobrý a nutí nás k výkonu a aktivitě, ale pokud nemáme nějaký způsob, jak se ho zbavit, a jen sedíme někde v kanceláři pod tlakem, může se projevit i fyzicky.


Maté se také dlouhodobě zajímá o traumata a o to, jak nás ovlivňuje naše dětství. Říká, že spousta lidí si neuvědomuje, jak moc se něco z jejich minulosti může podílet na tom, jak dnes fungují a jak jsou vystresovaní. Všímáte si toho také?

Ano. Často se setkávám s tématem rozostřených hranic, které do značné míry souvisejí se stresem. Už v dětství se mnozí z nás učili, že se musíme neustále všem líbit, nenechat se odradit, být hodnou holčičkou nebo klukem, který nepláče. Je to jeden z důvodů, proč někteří lidé nemají jasně vymezené hranice a nevědí, kolik je vlastně dost.

Lidé s nejasnými hranicemi však dlouhodobě žijí ve stresu, i když se ho naučili blokovat mimo své vědomé vnímání. Stres je trvalou součástí jejich každodenního života, protože do něj neustále zasahují ostatní. To je také důvod, proč jsem kdysi syndrom vyhoření přejmenoval na „syndrom vyhovení“.


Říká se také, že pokud jsme se z nějakého důvodu nenaučili říkat ne, může to za nás nakonec udělat naše tělo.

Setkávám se s tím často. Může to znít šamansky nebo ezotericky, ale když za mnou někdo přijde s takovými tělesnými projevy, nejprve se ho zeptám: Kdyby ta bolest byla osobou nebo postavou, snaží se vám něco sdělit?

Když se nad tím déle zamyslíme, většinou se objeví zpráva, kdy si klient sám řekne, že by se například do tohoto projektu neměl pouštět nebo že by měl ukončit vztah, zpomalit a podobně.

Pokud je náš imunitní systém dlouhodobě vystaven stresu, ztrácí svou obranyschopnost.

Je pochopitelné, že tyto signály přicházejí i přes tělo. Pokud je náš imunitní systém dlouhodobě vystaven stresu, ztrácí svou obranyschopnost. To znamená, že v případě nějakého viru nebo zranění má tělo mnohem méně zdrojů na boj, protože je spotřebovalo na zvládání stresu.

Velkou roli hraje také potlačování emocí, které vnášejí chaos i do našich fyziologických mechanismů a naše obranné mechanismy přestávají fungovat. Místo aby zdraví chránily, začnou ho ničit.


Proč lidé potlačují emoce?

Mnohým lidem toto uzavření se nebo odříznutí od emocí pomohlo přežít některé obtížné situace, například v dětství. Částečně se může jednat o zdravý obranný mechanismus. Je však důležité s ním pracovat a uvědomovat si ho. Jinak to může dopadnout velmi špatně.

Jako příklad rád uvádím příběh o slonovi. Vypráví se, že jeden cestovatel při putování Indií přišel do vesnice, kde uviděl slona přivázaného k zemi velmi tenkým provázkem za malý kolík. Takže v podstatě stačilo udělat velmi malý pohyb a provázek by praskl. Ale přivázaný slon tam nadále stál.

Cestovatel se tedy zeptal vesničanů, jak je možné, že se slon nepohne? Odpověděli mu, že je to přirozené, protože je tam uvázaný odmalička a za ta léta se naučil, že to tak prostě je a že to nemá smysl. Takže tam jen stojí a nehýbe se. Říká se tomu také koncept naučené bezmocnosti.

Obraťme to na náš život. Kolikrát v životě jsme slyšeli „neplač“, „to tolik nebolí“, „nepřeháněj to“? Často tam nebyl nikdo, kdo by vnímal naše pocity. Kdo nás v dětství naučil pracovat s vlastními emocemi? Bylo to téma u nás doma nebo ve škole? Pro velkou část lidí vůbec ne.

Často pracuji s lidmi na tom, aby začali rozeznávat, co vlastně vůbec cítí – ať už jde o sebe, svého šéfa, manžela nebo partnera.


Pokud si nejsme vědomi, co cítíme a co konkrétně v nás vyvolává stres nebo úzkost, nemůžeme se proti tomu ani účinně bránit. Nebo se mýlím?

Když ke mně klient přijde, v první fázi řeším příčiny. Většinou se jedná o soubor více zatěžujících faktorů, které působí v našem soukromém životě nebo v dávné minulosti. Je to taková inventura toho, co všechno v nás vyvolává stres. Lidé často cítí nějakou zátěž, ale nedokážou ani říct, z čeho pramení.

Mně osobně například v takových situacích pomáhá zapsat si, co mohlo úzkost způsobit. Většinou na mě pár věcí vyskočí, ale když je vidím napsané, nepřipadají mi tak děsivé, jako když je mám jen v hlavě.

Také mi pomáhá zapsat si datum, když vím, že se to nějakým způsobem zlomí. Nebo si napíšu jména lidí, kteří by mi s tím mohli pomoci, se kterými bych si o tom mohl promluvit. Často se mi pak uleví.


Existují nějaké další techniky, které nám mohou pomoci změnit například mechanismus potlačování v nás samých?

Prvním krokem je uvědomit si, že takto funguji. Protože ve společnosti panuje mýtus, že trauma musí být něco velkého, nějaká obrovská životní rána. Existují však i traumata s malým „t“. Například když se o nás rodiče dostatečně nestarali nebo jsme zažili jiný druh osamělosti. Nemusí jít výslovně o život.

Velmi důležité je také naslouchat vlastnímu tělu. Zkuste se například i nyní na chvíli zamyslet nad tím, jak se cítíte, jak se cítíte ve svém těle, co by vašemu tělu pomohlo. Zamyslete se nad tím, jakou míru stresu prožíváte a co by vám mohlo pomoci jej odbourat nebo zmírnit. Ale hlavně si neříkejte, že to není tak zlé.