Někdejší kandidát na prezidenta vidí vlastní život jako americký sen. Ve velkém rozhovoru pro český Forbes ekonom Jan Švejnar popisuje současnou Ameriku, své další politické ambice i to, proč mu nevadí další zadlužování Česka.
S velkým kelímkem latté ze Starbucksu a širokým úsměvem na tváři nemůže být jeho image američtější. Ekonom Jan Švejnar, profesor Kolumbijské univerzity v New Yorku a také spoluzakladatel Centra pro ekonomický výzkum a postgraduální studia CERGE-EI v Praze, vypadá ve svých třiasedmdesáti výborně. Štíhlá vysoká postava prozrazuje skvělou kondičku, živé oči zase svěží mysl.
Když spolu procházíme historickou budovou v pražské ulici Politických vězňů, kde za první republiky sídlila národní banka a dnes už zmíněné akademické pracoviště zaměřené na moderní ekonomickou vědu, vypráví o tom, že právě setkávání se studenty z celého světa ho udržují v kondici.
„Vždycky studentům říkám: Teď se ukažte, chceme vidět, kam se dokážete dostat. Zjistěte, kde je váš limit. Strašně to motivuje. Ať děláte cokoli, je důležité usilovat o excelenci. Žijeme ve světě, kde vítěz bere vše. Nebo skoro vše,“ říká někdejší dlouholetý ekonomický poradce Václava Havla a rovněž vyzyvatel Václava Klause v prezidentské volbě roku 2008.
Dodnes má českoamerický profesor svůj život rozdělený mezi starý a nový svět. Na Kolumbijské univerzitě v New Yorku obvykle tráví podzimní semestr, pak se přesouvá do Česka, kde učí a odkud vyráží za kolegy ze svých výzkumných skupin do Varšavy nebo Londýna.
Jeho CERGE-EI, což je společné akademické pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky, letos slaví 35 let a dělá mu radost. Podařilo se z něj vytvořit špičkové centrum, které sdružuje ekonomy působící na světových univerzitách a v mezinárodních hodnoceních získalo nejvyšší možné hodnocení.
Jan Švejnar mluví soustředěně, myšlenky přesně formuluje, je vidět, že diskuse nad ekonomickými, ale i společenskými tématy ho baví. Ačkoli přiznává, že v Česku teď pobývá víc než dřív a své vědecké poznatky rád sdílí i s politickými špičkami, inspirací mu zůstává Amerika.
„Každému mladému člověku, který tam vyrazí, dodá smysl odvážnosti. Ukáže, že se s námi život nemazlí, dá mu příležitost uspět i neuspět, což je důležité. Amerika je velmi dobrou průpravou.“
Jaká je v současném New Yorku nálada?
Na běžné úrovni stejná jako jindy. Lidé chodí do restaurací, jazz klubů, i když podniky od covidu zavírají výrazně dřív. Večer město, které nikdy nespí, už do velké míry spí. Samozřejmě existují místa, jež jsou otevřená, ale celkově je vše posunuté.
Dokonce i koncept happy hour, kdy se bary a restaurace snaží přilákat hosty ještě před večeří na drink za výhodnější cenu, už není od pěti do sedmi, ale klidně už od čtyř, nebo dokonce tří odpoledne. V devět už pak někdy odcházíte z restaurace po večeři jako poslední.
Jak se do života propisuje politika Donalda Trumpa?
Na univerzitách, i na Kolumbijské, kde působím, byl dopad velmi silný. Prezident Trump si vzal nejlepší univerzity na mušku a dal jim obrovské pokuty, Kolumbijské dostala zhruba čtyři sta milionů dolarů, a dočasně srazil výzkumné granty. Než se je podařilo na základě dohod zase obnovit, docházelo třeba k takovým situacím, že laboratoře nemohly pokusným zvířatům pořizovat jídlo.
Po dohodě s Trumpovou administrativou byl také na univerzity dosazen dozor, tedy člověk, který se dívá, co univerzita dělá, co se tam děje. Pokud by se mu zdálo, že se nějak porušuje dohoda o nediskriminaci, mohl by vyvolat arbitrážní řízení. To se ale, myslím, zatím nestalo.
Cítíte omezování akademických svobod?
Přímo nic necítíme, diskuse ve třídách jsou stále velmi otevřené. Ale třeba Harvard se výrazně postavil proti tomu, že by chtěla vláda ovlivňovat to, jak tato univerzita funguje, jaké profesory najímá, že musí nahlašovat přestupky studentů na kampusu a podobně. Na celý víkend se na Harvardu sešlo nejen vedení, ale také absolventi, často z řad vlivných miliardářů, a společně se rozhodli, že tak velké zásahy nebudou tolerovat a budou se soudit.
Cítím, že všichni teď hledí k podzimním midterm volbám. Kdyby se opozičním demokratům podařilo získat většinu ve Sněmovně reprezentantů, možná s menší pravděpodobností dokonce i v Senátu, pak by to omezilo možnost Donalda Trumpa dělat tak obrovské kroky.
Proč s nimi mají univerzity takový problém?
Z hlediska vědy a výzkumu mají velice negativní dopad, protože právě americké univerzity jako nejlepší výzkumné instituce dlouhodobě ženou Ameriku kupředu. Pokud se najednou omezí příliv vládních peněz, je to problém.
Základní věda se musí financovat z peněz vlády, protože žádný soukromý podnik nebude financovat něco, co může mít návratnost třeba až sto nebo více let. To by před svými akcionáři neospravedlnil. Podniky jsou schopné a ochotné financovat aplikovaný výzkum, který s velkou pravděpodobností bude mít dopad během příštích pěti let.
Americký historik Timothy Snyder nedávno během návštěvy Prahy českému Forbesu řekl, že Spojené státy páchají sebevraždu. Použil byste také tak ostrá slova?
Timothy Snyder je jedním z akademiků, kteří z Ameriky odešli do Kanady. Pamatuji si, že když Kolumbijská univerzita začala jednat s Trumpem, Snyder to nazval kapitulací. Já sám pocházím ze země, kde byla cenzura a komunistická strana kontrolovala všechno, ale nemyslím si, že by Trump mohl instituce, svobodu myšlení, vyjadřování nebo soudní systém rozbít na dlouhou dobu. Tak černě to nevidím.
Trumpovy politické a ekonomické kroky sleduje se zatajeným dechem celý svět. Které podle vás mohou být nevratné?
Myslím, že většina z nich jsou vratné. Chod země Trump může ovlivňovat během svého volebního období, ale pak politické instituce a ekonomika mají šanci se z toho vzchopit. Nevratná bude tedy zcela jistě válka, tu nikdy neodčiníte ani nevrátíte zpátky. Destrukce a ztráta zůstanou, i když postavíte nové budovy.
Také příležitosti zůstanou nevyužité. Pozoruji, že z amerických univerzit odcházejí špičkoví mladí vědci do Evropy, do Kanady, ti už se pravděpodobně nevrátí. Ameriku to dlouhodobě nebude stát reputaci, ale zpomalí to technologický pokrok a růst úrovně.
Je Silicon Valley pořád tím, čím bývalo?
Je, a dokonce ještě víc než dřív. Teď jsem mluvil s Richardem Pivničkou, honorárním generálním konzulem České republiky v Kalifornii, který mi říkal, že se do oblasti kolem San Franciska stěhují noví lidé a univerzity, jež tam dosud nepůsobily, stavějí kampusy. A to všechno se stejným jmenovatelem – AI, AI, AI.
Silicon Valley je stále „place to be“ (to místo, kde být – pozn. red.), jede na špičce vlny umělé inteligence a bude zajímavé pozorovat, kam až to půjde. Přispívají k tomu i tamější špičkové univerzity Stanford a Berkeley, kde se prolíná čistá věda s aplikací a vývojem. Pochopitelně jsou tu ale také další centra jako New York, okolí Bostonu či Austin v Texasu.
Foto David Bernard
Která Trumpova ekonomická nařízení mají největší vliv na Evropu?
Určitě cla, ale rovněž tlak od velkých technologických korporací, jež chtějí, aby je Evropa příliš neregulovala a nevystupovala proti nim kriticky. Na to měla Evropa doposud obrovský vliv, když řekla ne, tak to bylo ne. Teď se víc prolínají politické a byznysové aspekty, technologické giganty požadují po americké vládě, aby pro ně protlačila cíle, které jako soukromé filmy samy vůči evropským regulátorům prosadit nedokážou.
Co vás osobně na Trumpově počínání nejvíc překvapilo?
Evropa, ale ani sami Američané nevěřili, že Trump půjde tak daleko, kam svými nařízeními a akcemi typu cla zašel. A s jakou rychlostí svá rozhodnutí mění. Jeho nejvýraznější charakteristikou je nepředvídatelnost. Nedá se na něj spolehnout jako na partnera, nevíme, jak bude jednat dnes, zítra, pozítří.
Dřív jsme mohli počítat s tím, že se něco s určitou pravděpodobností stane, a považovali jsme to za předvídatelné, teď je těžké odhadnout tu pravděpodobnost, že to půjde tím nebo jiným směrem. Tento typ nejistoty činí celkovou situaci, rozhodování na úrovni států, ale i firem a jednotlivců složitější.
Firmy potřebují predikovatelnost, aby se mohly rozhodovat například ohledně investic. Dobrým příkladem je i NATO, kdy v obranné aplikaci vyvstaly obavy, že by Trump nebyl úplně ochoten dodat sílu, která je potřebná a na níž NATO vlastně závisí.
Sám Jan Švejnar popisuje svůj životní příběh jako americký sen. Klukovi se Smíchova se krátce před maturitou na Gymnáziu Na Zatlance změnil život. Jeho tatínek se jako ekonom před rokem 1968 účastnil ekonomických diskusí, jak zavést tržní hospodářství do systému centrálního plánování. Tušil, že se po pražském jaru začne situace přiostřovat, a ještě před invazí a nástupem normalizace si začal hledat místo v zahraničí.
Naskytla se příležitost na univerzitě v nigerijském městě Ibadan a celá rodina tak získala výjezdní doložku na dva roky do této africké země. Jan i jeho mladší sestra se naučili v Nigérii anglicky, posléze se vrátili do Prahy, aby mohl Jan dokončit střední školu. Život ale karty zamíchal ještě jinak.
Janova cesta vedla v roce 1970 do Švýcarska, kam narychlo sám se svou sestrou utíkal vlakem za rodiči, a poté za velkou louži. Špičkové ekonomické vzdělání získal na Cornellově a Princetonské univerzitě ve Spojených státech, poté působil jako profesor na Cornellově, Pittsburské a Michiganské a dnes na Kolumbijské univerzitě v New Yorku.
Jak jste se z komunistické Prahy dostal do Ženevy?
Tatínek byl v roce 1970 z Nigérie pozvaný, aby pracoval na projektu v OSN v Ženevě, a tím se dostal do zorného pole československých úřadů. Normalizační situace v Československu se přiostřovala, moje mladší sestra a já jsme zrovna chodili do školy v Praze a s rodiči jsme měli domluvené tajné kódy pro případ krize, všechny telefonáty byly odposlouchávané.
Když otce požádali, aby se vrátil do Prahy, protože mu musejí vydat nový pas, věděl, že to je léčka, nebyl totiž prověřený prosovětskými institucemi. Pas mu přece mohli vydat ve Švýcarsku na velvyslanectví. Sestře a mně v telefonu jen řekl: Okamžitě jeďte navštívit strýčka. To byl náš kód a my jsme věděli, že musíme opustit Prahu a vyrazit do Ženevy za rodiči.
Uvažoval jsem, že když poletíme, musíme dopředu uvést jména na letenku, kdežto v půlnočním vlaku nebudeme budit takovou pozornost. Ve tři ráno jsme se objevili na hranicích a čekali, jestli nás budou mít na seznamu lidí, kteří sice mají platné výjezdní doložky, ale nemají být vypuštěni ven.
Skutečně si seznam procházeli, položili nám pár otázek, ale viděli, že jedeme nalehko, takže to vypadalo, že míříme na velikonoční prázdniny. Vlak se pohnul směrem do Německa a to určilo další vývoj.
Kudy vedla potom cesta do Ameriky?
Utekl jsem měsíc před maturitou a bez ní mě v Evropě nechtěli vzít na žádnou univerzitu. Říkali mi: Chápeme, že jste speciální případ, ale musíte si dodělat maturitu. Jenže ono to nebylo tak lehké, protože ve Švýcarsku například chtěli kromě matematiky nebo francouzštiny i švýcarský zeměpis či dějepis, zkrátka ekvivalent několika let studia.
Nechtělo se mi ztrácet čas a napadla mě taková startupová myšlenka. Věděl jsem, že v různých organizacích OSN působí profesoři z amerických univerzit, tak jsem za několika z nich zašel a zeptal se, jestli bych náhodou na některé nemohl studovat.
Odvážnému štěstí přeje, napsali dopisy svým univerzitám a já dostal odpověď ze dvou dobrých škol, Cornellovy a Dukeovy univerzity. Psali, že sice nechápou detaily mého případu, ale ať přijedu jako speciální student, a když se osvědčím, bude to pro ně největší vysvědčení, které jim mohu dát, a přehodí mě do statusu normálního studenta. V sedmnácti jsem si tedy vzal kytaru, lyže a kufr a odjel na Cornell.
Foto David Bernard
Jaký to byl pro vás svět?
Když je mladý člověk cílevědomý a dá se do práce, ve světě, a v Americe především, se dá prorazit. Chce to velké nasazení, já jsem tehdy na Cornellu pracoval velmi tvrdě. Anglicky jsem uměl, ale četl jsem samozřejmě o hodně pomaleji než rodilí Američané, takže stovky stránek týdně a eseje byly pro mě šílený záhul.
I dnes rozhodně mladým lidem Ameriku doporučuji. Dodá člověku smysl odvážnosti, ukáže mu, že se život s člověkem nemazlí, ale dává mu příležitosti uspět i neuspět. Amerika je strašně dobrou průpravou, i když tam pak nezůstanete.
Co vás tahle tvrdá škola naučila?
Kromě toho, že jsem se stal specialistou na pracovní trhy, mzdy, nezaměstnanost a vyjednávání kontaktů, dalo mi to po lidské stránce i jisté zadostiučinění. Po doktorátu na Princetonské univerzitě jsem byl najatý znovu na Cornell jako asistent profesora. Začal jsem jezdit přednášet do Evropy a svoji přednášku jsem vždycky začal slovy: Před osmi lety jsem se snažil být vaším studentem, ale tehdy jste mě nevzali. Jsem rád, že jste dnes přišli na můj seminář.
Oni se smáli a říkali: Kdyby se to stalo dneska, tak bychom vás stále nemohli přijmout. Ukazuje to, jak je Evropa prkenná, jak není schopna využít talent. Naopak Amerika řekne: Tak se ukaž! Jestli po semestru odejdeš, získáš dobrou zkušenost, pokud zůstaneš, je to fantastické. Chceme tady mít nejlepší studenty.
Platí to i dnes?
Ano a musíme se z toho poučit. Svět je nyní ve všem velmi konkurenční. Sport je v tom dlouhodobě dobrým příkladem. Jako země máme spoustu sportovců v první dvacítce nebo třicítce, což je výborné, ale jen první tři dostanou medaile. Platí to i v byznysu, státní správě či vědě.
Dělat průměrný výzkum, který nemá velkou hodnotu, znamená utrácet peníze za nic. V Česku se léta říkalo: Hlavně nevyčuhuj, prosazovala se průměrnost, zlatá střední cesta. Svět je v tomhle úplně jiný. Mám spoluautory výzkumu v Polsku, často tam jezdím a vidím, že Poláci jsou všeobecně mnohem průraznější, požadují například svoje místo v Evropě i mezinárodních institucích.
Podobně třeba Portugalsko, které má deset milionů obyvatel jako my, není to žádná superekonomická velmoc, ale má generálního tajemníka OSN, měli předsedu Evropské rady, mají vysoce postavené lidi ve Světové bance, Mezinárodním měnovém fondu. A člověk si říká: Kde je Česko?
Proč to tak podle vás je?
Mladým Čechům chybějí vzory, že je možné, aby byl náš hlas ve světě slyšet. Nebavím se o soukromém sektoru, ale o veřejné správě. Pokud někdo získá špičkové vzdělání na zahraniční univerzitě, mělo by být v zájmu politicko-ekonomického managementu dostat takový talent do svých služeb a umožnit mu rychlý postup. Ale bývá to bohužel často naopak.
Měli bychom mít zájem o co nejschopnější státní správu, abychom měli co nejschopnější centrální banku, co nejschopnější univerzity, abychom jeli na té špici. Jeden z nejcitovanějších ekonomů světa Joseph Stiglitz byl v Clintonově vládě hlavním ekonomickým poradcem, Obama si zase vybral Alana Kruegera.
Mimochodem, oba byli v řídícím a dozorčím výboru CERGE-EI. Vliv špičkových vědců na myšlení hlavních policy makerů, tedy těch, kdo vytvářejí hospodářskou a sociální politiku, je strašně důležitý.
Na dnešní mladé lidi se ale valí inspirace a vzory z celého světa, jsou to světoobčané…
Máte pravdu, vidím to i na našem pracovišti a jiných špičkových univerzitách. Studenti pracují v týmech, konkurují si v rámci zemí, vidí, jestli jsou lepší než student z Argentiny nebo Indie. Setkávají se s těmi, kdo budou v budoucnu v oboru působit ve firmách, v institucích, na univerzitách. Globalizace je obrovská a není dobré se jí vyhýbat, nesnažit se uzavřít.
Pamatuji si, jak se před několika lety po nepříliš zdárných výsledcích českých žáků v testech PISA, které srovnávají úroveň v zemích OECD, na ministerstvu školství debatovalo o tom, že bychom se možná těchto testů neměli účastnit. To není konstruktivní přístup, měli bychom se k neúspěšným věcem postavit čelem a asi změnit něco, co děláme.
Foto David Bernard
S jakou vizí jste začátkem devadesátých let zakládali CERGE-EI?
Už koncem osmdesátých let jsme s kolegy ekonomy viděli, že pravděpodobně dojde k převratu a vytvoří se tržní podmínky. Chyběli nám ale ekonomové vzdělaní v moderní západní ekonomické vědě a schopní sdílet ji s lidmi, kteří tvořili hospodářskou a sociální politiku.
S Josefem Zielencem jsme se po pádu berlínské zdi rozhodli, že se pokusíme vytvořit pro bývalý sovětský blok špičkové ekonomické centrum, které by fungovalo přesně jako nejlepší americké univerzity. Požádali jsme řadu věhlasných ekonomů, třeba Philippa Aghiona, mimochodem laureáta Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2025, aby s námi na tom konceptu začali pracovat.
Jak jste ho financovali?
Pracoval jsem ve Spojených státech a snažil se získat peníze, během devadesátých let se nám podařilo dostat asi dvacet milionů dolarů od různých nadací a vědecké zahraniční pomoci, později i od Evropské unie. Přesvědčili jsme prvního polistopadového rektora Univerzity Karlovy Radima Palouše, že bychom ekonomické pracoviště vytvořili v rámci univerzity pro postgraduální výuku.
V roce 1992 jsem byl požádán Akademií věd, abych vytvořil ekonomický ústav, takže jsme k CERGE připojili ještě dovětek EI. Jsme malé pracoviště, ale kvalita tu je. V mezinárodním hodnocení Univerzity Karlovy mělo CERGE-EI jako jediné pracoviště nejvyšší hodnocení A a Ekonomický ústav je obdobně špičkový v rámci Akademie věd. Problém je příznačně v tom, že CERGE-EI, ačkoli excelentní, není dostatečně financováno.
Proč je dobré v Praze takové pracoviště mít?
Během studia na Princetonu jsem viděl, že země, které mají dobrou hospodářskou politiku, jako třeba Spojené státy, fungují mnohem lépe, je tam vyšší míra blahobytu. Bylo jasné, že v bývalém sovětském bloku půjdou země buď nahoru, nebo dolů podle toho, jak se bude dělat hospodářská politika.
Vybrali jsme Prahu jako centrum pro celý bývalý východní blok, aby tu mohli studovat studenti z bývalého sovětského bloku, ale i Jugoslávie a Albánie, teď už máme studenty také z Mexika, Indonésie, Arménie nebo Afriky. Zhruba čtyřicet procent našich absolventů působí v soukromém sektoru, třetina má akademickou působnost, zbytek pracuje ve veřejné správě včetně mezinárodních institucí.
Své zkušenosti ze špičkových amerických univerzit Jan Švejnar uplatnil i v porevoluční transformaci rodné země. Koncem roku 1989 napsal Strategii ekonomické přeměny Československa, jejíž principy používala Světová banka a řada vlád ve střední a východní Evropě. V Praze byla přeložena do češtiny a částečně zakomponována do vládního programu, za kterým stál tehdejší ministr financí Václav Klaus.
Švejnar později působil jako ekonomický poradce prezidenta Václava Havla, v roce 2008 pak sám kandidoval v nepřímé volbě na post prezidenta, kde ho ve třetím kole druhé volby porazil právě Václav Klaus.
Během této doby souběžně pracoval na Michiganské univerzitě, kde do roku 2004 vedl Institut Williama Davidsona a v letech 2005 až 2012 byl ředitelem Centra pro mezinárodní politiku. V roce 2012 se stal profesorem na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a ustavujícím ředitelem tamějšího Center on Global Economic Governance.
V Česku za svoji expertizu získal v roce 2024 medaili Za zásluhy I. stupně v oblasti vědy nebo Cenu Neuron na přínos světové vědě. Jako mezinárodně uznávaný profesor ekonomie je také oslovován, aby navrhoval nominace na Nobelovu cenu za ekonomii.
Udělala se spousta práce. Máme hodně výborných firem, řadu jednotlivců, kteří ukázali, že je možné stát se bohatými a uspět v podnikání, řadu velice schopných mladých lidí a startupy, které začínají. Na druhou stranu bych očekával, že česká ekonomika půjde dopředu mnohem rychleji.
Před druhou světovou válkou i po ní jsme patřili mezi patnáct nejvyspělejších ekonomik světa, takže je na co navazovat. Oproti tomu třeba Polsko nikdy nebylo tak vyvinuté, ale tamější ekonomika si za posledních 36 let vede mnohem lépe než česká, roste životní úroveň i mzdy, které před 25 lety byly na polovině těch českých, a teď nás dostihují.
Foto David Bernard
Je tedy čas na druhou ekonomickou transformaci, což je i název iniciativy českých byznysmenů?
Myslím, že ano. Náš problém byl v tom, že jsme si přivodili tři recese, které jiné země do té samé míry nebo vůbec neměly. Ať jde o roky 1997 až 1998, nebo 2012 až 2013 a naposledy 2022 až 2023. Ani v jednom případě to nebyl externí šok pro celý region, vždycky jsme se sami střelili do nohy a oproti jiným ztratili pět až deset procent HDP, jež jsme nikdy nedostihli.
Po poklesu jsme jeli víceméně stejnou rychlostí jako okolní země, jen o několik procent níž. Ekonomický management včetně byrokracie, administrativy a regulace neumožňuje rozkvět, který by tu mohl být. Pro šikovné lidi, jež jsem zmínil, tady není tak pozitivní systém, jaký by mohl být. Částečně je to celoevropský fenomén, takže nejsme sami.
Jak náš potenciál naplnit?
Důrazem na kvalitu. Děláme spoustu věcí, které jsou dobré, ale ne excelentní. Když se podíváme na hodnocení světových univerzit, naše univerzity jsou obvykle někde mezi 400. a 600. příčkou, nejsou v první stovce. Máme řadu vynikajících firem, ale také spoustu těch, které jen tak tak přežívají, platí lidem nízké mzdy, jejich management není tak špičkový, jak by mohl být.
Dříve byla průměrnost o. k., ale teď už není, svět se změnil. Vítěz bere všechno jako na olympiádě. Být desátý je fantastické, ale není to na medaile. Ty dostanou jen první tři.
Pozoruji totéž, co v devadesátých letech, kdy Evropa zaspala digitální revoluci. Internet se vyvíjel souběžně v evropském CERN a na americkém ministerstvu obrany, ale zatímco z Americe se ve vývoji rychle přesunuli na výzkumné univerzity a pak do soukromého sektoru, evropské firmy na to nenaskočily. Ať už to bylo prostředím, nebo tím, že vrcholoví akademici a manažeři firem nepochopili, že je to něco, co umožní obrovský pokrok. Evropa se stala uživatelem moderních technologií, ale ne vývojářským centrem.
A to se dnes znovu opakuje?
Teď přichází stejná otázka s umělou inteligencí, která se vyvíjí ve Spojených státech a Číně, ale v Evropě tolik ne. Přirozeně nastává problém v tom, že evropské startupy potřebují kapitál, chtějí, aby je někdo koupil. Ale kdo koupí technologický startup? Velká technologická firma, ale ty jsou už většinou americké. Potom je těžké udržet v Evropě vývoj vlastních velkých moderních technologických firem, když chybí podhoubí. Dříve či později mladé talenty odejdou do Ameriky.
Ve kterém segmentu teď vidíte potenciál?
Nevybíral bych šampiony. Myslím, že to nejlepší, co může veřejný sektor udělat, je vytvořit podmínky pro podnikatele a podporovat startupy. Ve veřejných investicích by se vláda měla soustředit na rozvoj moderní infrastruktury. Česká republika je geograficky kompaktní, proto bychom měli mít síť rychlovlaků a dálnic, pak bychom nemuseli dělat komplikovanou regionální politiku, protože bychom byli jeden nebo dva protínající se regiony a ušetřili bychom spoustu peněz.
Dobrá infrastruktura by pro podnikatele znamenala možnost rychle se pohybovat, zvedla by se životní úroveň lidí, kteří by mohli žít na venkově a lehce se dostat do měst, nebo naopak. Zefektivnění ekonomické funkčnosti země pomůže podnikatelům, aby uspěli v mezinárodní konkurenci, protože vše, co je obchodovatelné, je vystaveno mezinárodní konkurenci. A vracím se zpět ke vzdělání, na něž by měl stát dávat důraz. Věda a výzkum jsou hybnou pákou, která posunuje země kupředu.
Opakovaně jste se vyjádřil, že by se Česko nemělo bránit dalšímu zadlužování. Proč deficit rozpočtu nevnímáte jako problém?
Už dlouhá léta zdůrazňuji, ze zadlužování může byt produktivní nebo neproduktivní, jak pro stát, tak pro firmy či domácnosti, podle toho, jak kredit použijí. Všeobecně platí, že když je kredit použit na investice s návratností, která převyšuje úrokovou sazbu, tak půjčka vede k bohatství, jež převyšuje výšku splátek dluhu. V tomto případě dává smysl si vypůjčit a kredit produktivně využít.
Česká republika má problém, protože má nízký ekonomický růst a jen pomalu se zvyšuje životní úroveň občanů, zvlášť například v porovnání se zmíněným Polskem. Zároveň máme velmi nízké zadlužení – méně než 45 procent HDP.
V tomto kontextu dává smysl, aby vláda použila dluh k produktivním investicím – do moderní infrastruktury a velmi kvalitního vzdělání a vědy. To jsou oblasti, kde mají investice vysokou návratnost a budoucí bohaté generace bez problému takto vytvořený dluh splatí. Tak se ekonomicky vyvinula a vyvíjí řada zemí. V tomto kontextu nevidím deficit rozpočtu jako problém.
Bude podle vás do budoucna funkční koncept globalizace?
Myslím, že bude, ale v jiné fázi než dříve. Během covidu byla největší slabina v tom, že všechno bylo vsazeno na rychlý a levný přesun zboží po zeměkouli, což se ukázalo jako bod zranitelnosti. Podniky a firmy se nyní zajišťují, aby byly i v případě dopravních omezení schopné pokračovat ve výrobě. Utvrdila je v tom také zmíněná Trumpova cla, která měla obrovský negativní dopad. Teď s umělou inteligencí to bude mít ještě další dimenzi.
Ale mezinárodní dělba práce bude pokračovat, firmy pořád hledají, jak vyrábět či spoluvyrábět tam, kde jsou nižší náklady. I když můžeme zároveň pozorovat, že evropské firmy přesouvají výrobu do jistějšího evropského unijního prostoru, kde se cítí kulturněji doma. Příkladem budiž Francie, která výrobu přenáší z francouzsky mluvících zemí v Africe a Asii například do Rumunska.
Foto David Bernard
Zmiňoval jste vývoj české versus polské ekonomiky. Čím to je, že máme v Česku více dolarových miliardářů, ale Polsko roste rychleji?
V Česku jsme měli skoro sto procent majetku v rukou státu a v devadesátých letech jsme převedli do soukromých rukou obrovské hodnoty, čtyřikrát až šestkrát tolik, co vyrobíme za rok. Oproti tomu Poláci už měli soukromý sektor v zemědělství a dál privatizovali mnohem méně, dosud je hodně velkých firem ve státních rukou. To je jedno z vysvětlení.
V jednom ze svých výzkumů jste s kolegy zkoumali, jestli země, kde mají miliardáři v rukou více kapitálu na jednotku HDP, rostou rychleji, nebo pomaleji. K čemu jste došli?
Zjistili jsme, že ačkoli jsou miliardáři velmi schopní a speciální lidé, tak v zemích, kde drží více majetku, je růst pomalejší. Rozdělili jsme je na ty, kdo se dostali k penězům sami, třeba Bill Gates, a ty, kteří je získali přes politické konexe, třeba Jelcin nebo indonéský diktátor Suharto.
Zjistili jsme, že negativní efekt je přivozen těmi, kdo získali bohatství vlivem politických konexí. A ti, kteří je neměli, nevykazovali ani pozitivní, ani negativní efekt.
Nabízí se tak další otázka: Proč ti, kdo jsou tak schopní jako Bill Gates nebo Mark Zuckerberg, nemají pozitivní efekt na ekonomiku? Nemáme to ještě prověřené, ale domníváme se, že to je tím, že v našich ekonomických odhadech zprůměrujeme efekt jejich života. Zachycujeme je jak v rané fázi, kdy vytvářejí hodnotu, stávají se miliardáři a mohou mít pozitivní dopad, tak i v pozdější fázi, kdy se snaží zamezit ostatním firmám, aby jim konkurovaly.
Nakolik je dnešní ekonomika určovaná trhem a nakolik politikou a geopolitikou?
Trh je důležitý a samozřejmě ovlivňovaný politikou. Amerika je dobrým příkladem, kdy se velké firmy snaží ovlivňovat hospodářskou politiku a často jsou v tom úspěšné. Když jede Trump do Číny, doprovází ho velká skupina největších podnikatelů, takže dochází k mezihře mezi čistým trhem a hospodářskou politikou vlády.
A vraťme se k Evropě. V jednom z výzkumů, které právě dělám se spoluautory v Evropské investiční bance a na Univerzitě v Berkeley, ukazujeme, že evropské podniky nejsou tak efektivní jako americké, co se týče využití pracovních sil a kapitálu. Kdyby byl evropský systém tak efektivní jako americký, HDP by byl o čtyřicet nebo i více procent vyšší, což je obrovský rozdíl.
Takže ano, hospodářská politika je důležitá pro trhy a regulace je důležitá tam, kde trhy nejsou perfektní. Je dobré, aby se hospodářská politika snažila kompenzovat nedokonalost tím, že se snaží, aby monopolní síla nebyla příliš velká, protože to dělá deformace a snižuje životní úroveň.
A co vy a politika? Máte ještě do budoucna politické ambice?
Ne. Mám ambice dlouhodobě ovlivňovat diskurz ekonomické a hospodářské politiky. Sdílím svoje názory, jednak veřejně, jednak s lidmi, kteří tvoří nebo by mohli tvořit hospodářskou politiku. Jsem spíš neformální hlas, ani mu nechci říkat poradní. Chci podpořit rozhodování svými vědeckými znalostmi.
Foto David Bernard
