Jiří Burian prožívá rok nabitý prací. Dokončuje nové album svého alter ega Kapitána Dema, ale zároveň je uprostřed koncertního turné s obnoveným projektem Republic Of Two. Ve velkém rozhovoru pro Forbes mluví nejen o životě v hudebním byznysu, ale i dětství na Hradčanech, drilu v britské škole na Maltě a výchově tří synů.
Kdysi barokní viniční usedlost jménem Mazanka stojí na svahu nad Střížkovským údolím v pražské Libni a obklopuje ji rozlehlý park plný stromů. V jejím přízemí má nahrávací studio muzikant a skladatel Jiří Burian. Na monitorech tu v různých stopách svítí právě dokončované album nazvané Milionářský ezo, kterým se letos s novými songy vrací Kapitán Demo.
Stěny jeho studia zdobí výrazná temně petrolejově modrá tapeta se zlatým vzorem a lebkami krav z Bali. Burian tu skládá hudbu k filmům a seriálům, naposledy třeba pro Novu k projektu Sex O’Clock či komedii Dream Team nebo taneční hudbu pro svůj projekt Kairos Kid, ale i niternější skladby pro indie-popový projekt Republic Of Two, který tvoří společně s Mikolášem Růžičkou a za nějž už v roce 2011 získali Cenu Anděl.
Jenže zdaleka největší popularitu mu přinesl Kapitán Demo, satira a rap v jednom, z něhož se stal tahák festivalů i soukromých miliardářských večírků. A pro Jiřího Buriana je Demo důležitý i proto, že představoval zlom v jeho kariéře, protože se díky tomu mohl živit už jen hudbou.
Demův zřejmě nejslavnější song Zlatíčka má 21 milionů zhlédnutí, dohromady ale Burian produkoval přes třicet alb, nejen vlastních, ale také pro svého otce, písničkáře a básníka Jana Buriana, i pro další zpěváky jako třeba Tomáše Kluse nebo Evu Burešovou.
A stejně pestře vypadá celé jeho studio, různé hudební nástroje doplňuje soška Buddhy a vonné tyčinky, slavná fotka The Beatles pořízená k albu Abbey Road, obrázky od dětí, klíče od Mercedesu a několik brýlí.
Jiří Burian střídá hudební identity s lehkostí. Při focení mluví o lásce svých synů k fotbalu, ale když si nasadí výrazné brýle s fialovými skly, se zlatým logem KD, během vteřiny je jeho alter ego zpět.
Kolik času teď trávíte tady ve studiu?
V průměru dejme tomu šest sedm hodin denně, někdy i víc. Ráno buď já, nebo žena odvezeme děti, protože si střídáme rána i večery, aby se ten druhý mohl vyspat, a pak jedu sem. Domů chodím kolem šesté sedmé. Ale u mě není v životě nic pravidelného. Nemám moc rád pevný řád.
Vaše žena má taky uměleckou profesi?
Žena je vystudovaná herečka z JAMU, ale hraje jenom občas. Věnuje se režii, produkci, managementu, eventům, reklamám. Ona je taková multitalentovaná.
Na čem teď pracujete?
Právě teď tam mám track, který se jmenuje Bohyně a bude o ženách. Je z dokončovaného alba Kapitána Dema, které se jmenuje Milionářský ezo. Bude to koncepční album, které jsme vlastně doteď nedělali, o problémech bohatších lidí, kteří už mají vyděláno z korporátů nebo z byznysu a teď žijí na Bali nebo podobně a věnují se seberozvoji.
První klip Polyamory jsme natočili na Filipínách. V albu bude celkem třináct songů a singly budou vycházet postupně doplněné o minutové animované klipy. Celé to pak vydáme někdy během léta. Nebo jak vždycky říkám, až řekne vědma.
Co přesně znamená, až řekne vědma?
No, že vědma rozhoduje úplně o všem, co se kolem alba děje. Od názvu, kdy má vyjít, to je podle hvězd, podle planet. Kdy je dobré co vydávat nebo kdy je dobré počkat. Ona je takový náš boss.
Jak důležitou roli má Kapitán Demo ve vašem životě?
Je mojí součástí a mám velký tým, který na tom se mnou už dlouhou dobu pracuje. Jednak je to zábava, ale zároveň beru Dema jako důležitou misi. Aby se lidi osvobodili od svých stereotypů a programů, aby se na sebe i společnost podívali z jiné strany. Aby se vlastně taky zasmáli tomu, jak žijeme.
Jasně, styl a vizuální stránka jsou pořád podobné, ale mám pocit, že texty jdou teď hlouběji, k těžším tématům…
Jo, to máte asi pravdu.
Témata, která zpracováváte pro nové album, jsou tím, co vás zajímá i osobně?
Je to inspirace, něco, co i já žiju. Původně jsme chtěli udělat fitness album, jako komedie fitness, ale nebylo to tak zajímavé a tematicky košaté jako ezo a spiritualita.
A protože sám jsem hodně spirituální člověk, tak se mi to píše dobře. Stačí se jen podívat občas na Instagram. Máme tam už asi dva roky skupinu nazvanou Milionářský ezo a posíláme si videa, který jsou přepálený, motivační, totální ezo, prostě všechno, co se tohoto tématu týká.
Foto Michael Tomeš
Jak se tohle všechno tematicky propsalo do alba?
Když to vezmu postupně, je tam Lifestyle Coach, což byl vlastně úplně první singl teď v nové éře Dema. Je tam téma polyamorie. Jsou tam šamani, ženy jako bohyně nebo ženské kruhy. Palo Santo, ceremoniální kakao, jóga, různé rituály.
Prakticky to znamená, že budete teď hlavně ponořený do Dema?
Ne, ne. Já to mám pořád všechno jako full package.
Není to těžké, přepínat hlavu na tolik rolí, které máte? Jste hudební producent, děláte svoje věci, produkujete jiným zpěvákům, jezdíte koncerty a pak obléknete obří kostým a je z vás Demo.
Chápu, na co se ptáte, ale já to mám přesně naopak. Já to takhle potřebuju. To široké spektrum je nejdůležitější. A tak přistupuju i k hudbě a k práci, nemám limity v žánrech, musí mě to zajímat a bavit, musí to být nějakým způsobem kvalitní, nebo i chytlavý, aby to s vámi něco udělalo. Myslím si, že to souvisí i s mým vztahem, to nejcennější na vztahu je pestrost. Aby chlap a žena měli úplně všechno, co je potřeba. Protože jinak to hledají jinde.
Změníte teď nějak Demovu vizáž?
Lehká úprava outfitu přichází skoro s každým albem. Pořád ale zůstane tlustej a má dlouhé copánky, protože pojedeme víc do etna. V minulosti jsme zkoušeli už i svalnatýho, s velkýma ramenama, hubenýho, to ale moc nefungovalo a ani mě to tak nebavilo. On ten objem je hrozně důležitý pro tu postavu.
Ale vás baví si s tím hrát, že?
Baví, vždycky zkoušíme, co ke konkrétnímu projektu bude vypadat nejlíp. Máme tým lidí, kteří se starají o kostýmy, celkovou image, včetně obalů, ale i merche.
V klipu Polyamory pijete Demo shot. Opravde je na trhu?
Demo shot existuje, je to limitka, která se normálně prodává třeba v síti Moje Kredenc nebo online a vznikla ve spolupráci se značkou Zázvoruj. Ale byznysově je to spíš jen takové zpestření.
A co je extrakt ztraceného mládí, který v něm je obsažený?
To už jsme zase zpátky v klipu a zmínka o něm souvisela s tím příběhem. Nás obecně dost baví parodovat reklamy. Což je společné pro celý merch, Demo má čepice, mikiny, trička a na nich různé hlášky.
Kolik procent příjmů tvoří merch?
Je to úplné minimum. Nebereme to jako výdělečnou věc, je to spíš pro fanoušky, aby měli nějakou věc. Největší výdělek z Dema jsou live shows.
Foto Michael Tomeš
Kdo si vás objednává?
Děláme všechno. Od festivalů po kluby, soukromé oslavy a party, svatby. Už jsem i oddával jako Demo.
Fakt?
Nás privátní akce dost baví. Máme teď nového dýdžeje a ten je pořád v šoku, na jaká místa se s námi dostane a jaké lidi potkává. Určitě někam, kam se normální smrtelník nedostane, protože hodně si nás najímají třeba miliardáři na svoje akce. Mě strašně baví festivaly, ale to, kam se dostaneme skrze soukromé objednávky, je kolikrát ještě daleko dobrodružnější.
A baví je to, že si děláte někdy legraci i z nich?
Právě že jo. I ti nejvýše postavení lidé, miliardáři, CEO, různí šéfové, tak my jsme ve vteřině kámoši. Na soukromých akcích hodně improvizuju, takže jim třeba řeknu, kolik mi dluží milionů, a že jim to odpouštím a tak. Oni mají rádi, že se s nima někdo baví normálně, že se z nich nepodělá a jsou uvolnění. Mně se i stalo, že miliardář na oslavě dostal ferrari a neměl z něj ani takovou radost jako z našeho vystoupení.
Hudba je kreativní práce. Kdy je pro vás hodně křehké jít do hloubky?
Právě proto, že to dělám skrze humor nebo skrze Dema, tak tu tíhu najednou zlehčuju. Najednou to osvobodím od smutku. A když dělám jiné projekty, hodně vztahové, jako třeba Republic of Two, tak už to není primárně ta emoce, nebo smutek, ale snažím se dávat do prostoru pozitivitu, světlo nebo humor.
Nechci éter špinit temnýma věcma a doufat, že si tím ulevím. Hodně s tím mám problém třeba ve filmech, v seriálech, v divadle, že spousta lidí to ještě takhle má a dává do éteru věci, které jsou temné, a přijde mi to vůči umění nefér. To první, co si má člověk z umění vzít, je pocit. Energie. Myšlenka přichází až pak.
Když spolupracujete s jinými zpěváky, jste díky tomu sám tolerantnější?
Ano, výhoda je, že mám tu zkušenost. Ten tvůrčí proces, když nejde, tak je to většinou jenom tím, že člověk není otevřený a nastavený správně. Moc přemýšlí. Většinou to nejlepší vzniká, když se otevře.
Tohle jim v tu chvíli říkáte? Že moc přemýšlejí?
Někomu jo, ale někomu ne. Mám klienty, spolupracovníky, interprety, kteří jsou hodně hlavoví a hodně přemýšlející. Beru to jako výzvu, tak se o tom bavíme, měníme, stokrát předěláváme. Ale už Michael Jackson říkal, nepleťte se té hudbě do toho. Prostě ji nechte hrát skrz vás a jenom to zachyťte, a pak si s tím trochu hrajte.
Ale váš táta, s nímž spolupracujete, je přece taky nesmírně přemýšlivý …
Brutálně.
A stejně vám to funguje?
On to totiž má jenom v těch textech. On je mistr slova a podle mě jeden z největších současných básníků… Ale mně dává téměř úplně volnou ruku a respektuje, že já jsem spíš přes melodie a tóny a rytmy a to atmo, a on je přes poezii. Takže se krásně doplňujeme. To se dělá úplně samo.
Jak těžká disciplína je dělat hudbu na zakázku?
To je velká škola pokory nebo ega. Musím respektovat zadání a není to tolik o mně, ale o celku. Například když dělám filmy nebo seriály, tak je to většinou trojúhelník producent, skladatel, režisér, a všechno spolu propojit.
Ale samozřejmě nejpříjemnější je, když vám někdo dá plnou důvěru, jako třeba v seriálu Sex O’Clock, tam všechno plynulo hladce. A pak jsou výzvy. Třeba teď mám dělat jeden seriál, v němž bude vážná, temná hudba. Věci na zakázku jsou pro peníze, ale zároveň se do toho snažím dát všechno. Když jsem jako DJ hrál na akcích, taky jsem se to snažil dělat kvalitně, dát tam něco nového, zajímavého, abych nebyl jenom dělník.
Váš nejstarší syn Alvin vystupoval už před dvěma lety na festivalu Colours of Ostrava v rámci dětského programu. V kolika jste vy sám věděl, že se chcete věnovat hudbě?
S tátou jsem dělal od dětství, doprovázel jsem ho jako bubeník od osmi let a potom jsme mu s bráchou začali produkovat alba a pak i každý sám. Stejně tak pracuju se syny, nahrávám je v různém věku, baví mě pracovat s dětma.
Foto Michael Tomeš
Na co jste měl talent, když vám bylo pět jako vašemu nejmladšímu?
Mě vždycky strašně fascinovaly vztahy mezi lidmi, humor a hudba. Divadlo a filmy. A vlastně už nic moc jiného.
Takže klasická škola vás asi moc nebavila, že?
Ne, to mě vůbec nezajímalo. Já jsem prošel hodně škol, žili jsme nějakou dobu na Maltě, kde jsem chodil do britské školy, což pro mě byla velká lekce z pohledu zvládání autority, tam byly uniformy, modlení a tak. Zpětně ji cením za tu angličtinu, ale jinak pro mě škola byla a je absolutní omyl. Jak upřednostňuje hlavu před srdcem nebo intuicí a sází na dril.
A nebyli bychom bez faktů, třeba konkrétně znalosti historie, ztracení?
Důležitá je pro mě přítomnost. To neznamená, že to takhle musejí cítit všichni, ale já to tak mám. Co mě ovšem fascinuje, jsou příběhy. Pohádky. Jako dítě jsem miloval řecké báje a pověsti, pro to tajemno v nich.
Jak moc vás formovaly rodinné vazby? Otec básník a písničkář Jan Burian, dědeček Emil František Burian, prvorepublikový divadelník a režisér, jméno z učebnic.
Beru to tak, že jsem měl štěstí a dostal tyto geny a talent a taky totální odhodlání ho rozvíjet. S Emilem bych myslím v lecčem nesouhlasil, ale netrápím se tím.
A když vznikal Kapitán Demo, nebyla v tom přece jenom i touha proslavit se něčím, v čem nebudou lidi hledat, že to je ten Burian?
Dobrá otázka, to se mě ještě nikdo nezeptal. Ale Demo jsem pořád já, i když v tu chvíli můžu být ten cizí šašek a dělat si, co chci, osvobodit se od stereotypního konceptu myšlení. Slavný jsem chtěl být snad v dětství, když jsem ještě nevěděl, co to přesně je.
A pak vám velmi rychle dojde, co to vlastně znamená, že to je chyták. Že peníze i sláva jsou chyták. Že mnohem víc jde o to, sdílet. Sdílet hudbu s lidma, to mě nabíjí.
Jenže pak hrajete s Mikolášem Růžičkou v místech s nádhernou architekturou, jako jsou Arnoldova nebo Volmanova vila. To je vaše civilní tvář?
Nevím, jestli je to moje civilní tvář, spíš je to prostě jen jiný projekt, jiný žánr. Jde tam hlavně o propojení s Mikolášem Růžičkou, jsme oba songwritteři a zpěváci. Ta dualita je zajímavá stejně tak jako klid, ticho a silné emoce, které s tím jsou spojené.
Jaké bylo vyrůstat v osmdesátých letech na Hradčanech?
Bydleli jsme u Lorety v krásném bytě po Alici Masarykové. Nejdřív v něm žil Emil, můj děda, a pak my. Pamatuju si, že v předsíni jsme měli obrovskou hlavu Einsteina, a nádherný výhled na Prahu. Strávil jsem tam pětadvacet let. A i pak jsem pracoval na Hradě.
Na Hradě?
Ano, ve Zlaté uličce jsem prodával vltavíny a fosílie, já jsem dělal strašně moc různých prací. Taky jsem měl jednu dobu nedaleko zkušebnu, Hradčany jsou pro mě posvátné místo, plné energie, inspirativní.
Kdy jste se dokázal uživit jenom hudbou?
Až před čtyřicítkou, když nastal boom Dema. Moderoval jsem na Óčku, patnáct let jsem pracoval jako DJ v Radiu 1. Postupně jsem začal dělat na akcích, pro velké firmy, na festivalech. A tam se to pak začalo lámat. Hodně jsem se naučil o publiku, o taneční hudbě.
Je nějaká zakázka, kterou byste nevzal z principu?
Neděláme nic politického a nic spojeného s hazardem a sex byznysem.
Je lehčí se dnes uživit hudbou?
Nebylo to lehké kolem roku 2000 a není ani teď. Pro mladé spíš ještě těžší. Každý den vychází na světě tisíce písniček, trh je přeplněný. Přemýšlel jsem o tom, proč například Jennifer Lopez a Justin Bieber jsou tam, kde jsou, a klíč je tým kolem nich. Protože oni jsou geniální interpreti, ale stejně geniální musejí být lidé, kteří pro ně píšou, dělají kostýmy nebo PR.
Co je pro vás největší luxus?
Dobrá otázka. Největší luxus je pro mě funkční vztah s mojí ženou, já chci být pořád zamilovaný, takový jako máchovský typ. Luxus je rodina. Zdraví, hm, to zní asi blbě jako klišé, ale zdraví je svoboda, že když se probudím, můžu jít tvořit, živit se hudbou, uživit celou pětičlennou rodinu hudbou. To je pro mě zásadní.
