Výjimečný talent v něm rozpoznali takoví mistři jako Václav Cigler, René Roubíček nebo Bořek Šípek. Sklář a výtvarník Jan Frydrych umí se sklem skutečně kouzlit. A jeho plastiky si oblíbil Elton John i monacký kníže.
„Tak jste to našla,“ vítá mě Jan Frydrych na příjezdové cestě k bývalé Weberově vile, dnešní Ville Art ve Šluknově. V duchu se musím smát. I kdyby selhala navigace, minutí tohoto domu by mohla omluvit jen náhlá slepota. Honosná vila, která vypadá spíš jako zámek, svou bílou omítkou svítí do širokého okolí.
Obklopuje ji jedenapůlhektarová upravená zahrada, v jejíž spodní části stojí kotec pro staršího německého ovčáka. Spolu s bratrem ho postavil můj hostitel. „Je to taková skoro až garsonka. A s břidlicovou střechou,“ chlubí se. „Když jsme to tady rekonstruovali, tak mi trochu břidlice zbylo. Přece bych ji nevyhodil,“ dodává, když zahlédne můj lehce udivený výraz.
A ten už z tváře po celé tři hodiny, jež spolu strávíme, nevymizí. Na začátku se hodí Jana Frydrycha trochu představit. Sklářské vzdělání získal ve škole v Novém Boru, poté vystudoval liberecké gymnázium a pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. Na sklářské škole nakonec i učil, a když z ní v osmdesátých letech odešel s tím, že bude na volné noze, dostal stopku snad ve všech sklárnách.
„Řekli mi, kdo nejde s námi, nepůjde nikam,“ vzpomíná na dobu, která svobodnému povolání nepřála. Dnes patří k nemnoha umělcům, jejichž díla mají ve svých sbírkách prestižní muzea, třeba dvě newyorská, The Corning Museum of Glass a Guggenheim Museum, či londýnské Victoria and Albert Museum. Najdeme je i ve všech českých sklářských muzeích.
Jeho neotřelé skleněné plastiky si ale oblíbily i některé celebrity, od monackého prince Alberta přes manžele Clintonovy až po Eltona Johna. Ostatně o něm ještě bude řeč. Jan Frydrych pracuje s optickým sklem, dokonale broušeným. S ním začal v sedmdesátých letech dvacátého století úspěšně experimentovat výtvarník Václav Cigler.
A právě on v Janu Frydrychovi objevil umělce, který jeho představy dokázal realizovat. Vedle této spolupráce se však šluknovský sklář začal pouštět do vlastních věcí a dokázal v nich využít optických klamů, jež toto sklo nabízí. „Pojďte dál. Nejdříve vám ukážu dílny a pak vás provedu domem,“ říká, když vcházíme do přízemních prostor.
Vilu nechal pro své syny Rudolfa a Roberta postavit v roce 1897 Wilhelm Weber, významný magnát, který na Šluknovsku zakládal textilní průmysl. Rudolf v ní žil až do konce druhé světové války i se svými dcerami – dvojčaty. Po válce byli coby Němci z pohraničí odsunuti. Když Jan Frydrych po revoluci vilu kupoval, byla její někdejší sláva už dávno pryč.
Dům chátral, a zatímco kupní cena zase tak vysoká nebyla, protože města se podobných vil zbavovala v devadesátých letech ráda, oprava spolykala miliony korun. Původní plány byly udělat v ní výtvarnou školu pro umělce ze zahraničí i z Česka.
„Jezdil jsem po světě a učil na letních školách, hodně v Pilchucku v americkém státě Washington, pak ve francouzské Marseilli nebo v Japonsku. A moje představa byla, že studenti budou jezdit za mnou. Že tady budou bydlet, mít zázemí, studia, místo na vystavování, na kreslení, přednášky. A také pracovní zázemí, jako jsou pece a stroje, na nichž se dají všechny ty techniky učit,“ svěřuje se, když procházíme jednotlivými místnostmi.
