skip to main content
Rozhovor

Kudy z krize? Potřebujeme data, ne dojmy, nabádá ekonom Navrátil

Při stále se rozšiřujícím výčtu špatných zpráv se ty dobré nehledají snadno. A pokud je najdete, nechybí jistá ironie. „Je pravda, že zažíváme spoustu krizí rychle za sebou. Ale když se člověk podívá na seznam globálních rizik, můžeme aspoň optimisticky říct, že už jsme za polovinou věcí, co by se mohly pokazit,“ usmívá se David Navrátil.

Hlavní ekonom České spořitelny, tedy největší tuzemské banky se zhruba třemi a půl miliony klientů, v podobně odlehčeném duchu dodává, že přežít tu první polovinu je „fajn“ – ale ta druhá, ať bude jakkoli dlouhá, neslibuje snadné časy.

Podle dat jeho zaměstnavatele už nyní v Česku klesá spotřeba zboží domácností. Vyhnout se recesi se tak jeví jako nadlidský úkol i pro toho nejlepšího ekonomického akrobata, k němuž má český stát bohužel aktuálně daleko.

Což je zásadní téma následujícího velkého rozhovoru: jeho obsah se od popisu situace a nepříliš radostného výhledu postupně stočil k možným řešením. Jak například usnadnit zaměstnávání žen po mateřské, jak se metaforicky zbavit komínů ve prospěch technologií a proč by nás místo amerického snu měl nejvíc lákat sen dánský?

Jaké máte faktické signály o stavu české ekonomiky?

V prvním kvartále vidíme z vývoje HDP, že u domácností poklesla spotřeba zboží. Meziročně to ještě vypadá super, jenže srovnáváme s obdobím, kdy jsme všichni seděli na území svého katastru v tvrdém lockdownu – mezičtvrtletně je to jiné, důvěra se mění. Čísla klesají u zboží dlouhodobé i krátkodobé spotřeby.

Další věc jsou karetní transakce, které sledujeme od začátku covidu a vždy velmi dobře ukazovaly situaci. Češi ani za pandemie nepropadali depresi, jakmile se cokoli otevřelo, vrhli jsme se do toho nazpátek, ale pokaždé tam bylo ostré V: nezvládli jsme další vlnu, šlo to dolů, pak zase nahoru.

David Navrátil, hlavní ekonom České spořitelny

A nyní?

Aktuálně vidíme, že karetní transakce v červnu meziročně sice rostou nominálně o zhruba dvanáct procent, ale když odečteme šestnáct procent inflace, je jasné, že Češi reálně snižují svoji spotřebu. Růst mezd logicky nestačí na pokrytí inflace, a tím pádem udržení životní úrovně.

Jaké jsou další faktory?

Částečně to pokrýváme úsporami z lockdownů, činily přibližně 250 miliard korun. Ale tyto dodatečné rezervy prudce klesají a na konci roku už nebudou žádné, nemluvě o tom, že jsou nerovnoměrně rozloženy mezi vysokopříjmové a nízkopříjmové skupiny obyvatel.

V mém spotřebním koši je logicky větší podíl věcí, které jsem během lockdownu nemohl spotřebovávat, zato chudší rodiny, které dají většinu peněz za bydlení, energie, jídlo, moc neuspořily. Pak nezbývá nic jiného než snižovat spotřebu, což čísla kartových transakcí potvrzují. V datech ohledně spotřebitelské důvěry jsme zase poklesli na úroveň roku 2012.

Jak moc důležitá zpráva je tohle?

V roce 2012 jsme si prošli recesí způsobenou z velké části naší blbou náladou a mírou deprese. Gallupův institut dělal průzkum mezi všemi národy na světě a Češi byli druzí nejvíce pesimističtí; řekl bych, že míru deprese umocnilo to, že ani tohle jsme nevyhráli a předběhlo nás Řecko…

Pokud mám reálně méně a zároveň jsem v depresi, můžu přestat utrácet o to víc.

Spousta lidí říká, že jsme pořád v depresi, ale máme spíš maniodepresivní stavy, protože pak přišla manická fáze, která se nás držela dokonce i během covidu. Ale teď padáme na úroveň 2012 a to může způsobit obrat – pokud mám reálně méně a zároveň budu u toho v depresi, můžu přestat utrácet o to víc. Trošku to naráží na důvod deprese, což je inflace.

Působí to jako bludný kruh…

Pokud jsem v depresi a vidím takovou inflaci, řeknu si, že radši těch svých deset tisíc na účtu utratím, protože bůhví, jakou kupní sílu bude mít deset tisíc za rok, a koupím si třeba novou televizi, i když ji nepotřebuju, tím se spirála se roztáčí.

Tyhle úspory ale vyschnou. Peníze ušetřené za covidu recesi jen oddalují. Velkou část našich recesí jsme výrazně podpořili tou naší blbou náladou, měli jsme ji v roce 2012, na chvilku v roce 2008 a v roce 1997.

Tolik domácnosti, co vaše data říkají o firmách?

Zajímavé je, že tam zatím úplná deprese vidět není. Optimismus je relativně vysoký navzdory všem problémům. Jedním z možných vysvětlení je, že mezi důvody rostoucí inflace patří i zvyšování marží firem. ČNB to komentovala slovy, že firmy se trochu utrhly z řetězu a začínají zvyšovat ceny ve snaze si trochu vykompenzovat ty dva roky covidu a zároveň nenarážejí na to, že by spotřebitelská poptávka nějak prudce klesala.

Je to pěkně vidět na inflačním očekávání firem měřeným ČNB: v tříletém horizontu čekají průměrnou inflaci kolem šesti procent, a když ji čekají takto vysoko, jedou v módu, že kdo nezvyšuje ceny, okrádá sám sebe. Ve finále to od nich v tržním prostředí dává smysl. Jenže zároveň inflace roste a potom klesá kupní síla. Zastaví to právě pád reálné spotřeby, kdy začnou znovu bojovat o zákazníky, mimo jiné i korekcí marží.

Vidíte možnosti, jak by mohla inflace zpomalit?

Naše situace vypadá optimističtěji než v sedmdesátých a osmdesátých letech v Americe, kdy velkou část inflace hnaly mzdy, inflační doložky a kolektivní dohody, kde byl mzdový růst zafixovaný. Jediný způsob, jak to řešit, bylo vás vyhodit, aby se tato smlouva zrušila, proto musela nezaměstnanost v USA stoupnout nad deset procent.

Takže může nastat obrat?

My neměříme inflační očekávání domácností, v USA ale ano a to je dobrá zpráva: vidí inflaci někde na 3,5 procenta, což je pořád nízká hodnota v porovnání s reálnou inflací i s inflačními očekáváními z oněch osmdesátek. Možnost srazit inflaci dolů je výrazně větší.

Zároveň pořád zůstává spousta nejistoty…

U cen energií nečekejme, že poklesnou, spíš nebudou už růst takovým tempem. U potravin panuje obrovská nejistota ohledně úrody, až na podzim budeme vědět, jestli obilí bude, nebo ne, jestli ho Ukrajina vyveze a uskladní místo něj to letošní…

Už ta nejistota stačí, aby byly ceny vyhnány strašně nahoru. Také u arabského jara se také mluvilo o nedostatku potravin a jen to riziko nedostatku stačilo k růstu cen, rozpoutání nepokojů a obrovskému utrpení chudších lidí.

A další faktory?

Dejme tomu, že ekonomika reálně poklesne, nejen u nás, ale i v eurozóně, v USA. První kvartály meziročně ještě žijí ze srovnání s tvrdými lockdowny, ale postupně bude ekonomika velmi rychle zpomalovat, bude se blížit nule nebo dokonce spadne pod ni.

Nad tím stojí obrovská nejistota ohledně ruského plynu, jestli ho bude dostatek, jestli je Evropská unie schopná se namotivovat k tomu, dělat opatření na mnoha frontách, která by nám to pomohla vykompenzovat.

Co třeba?

Německé studie ukazují, že v nejhorším případě poklesne německá ekonomika o tři procenta – pokud nebudou nic dělat. Pokud budou dělat úsporná opatření, investovat do tepelných čerpadel či fotovoltaických panelů, budou dopady mírnější.

Pak je tu LNG, kde bych já zvažoval například domluvu s Japonskem: má obrovské kapacity jaderných elektráren, které nevyužívá, ale jsou provozuschopné. Kdybychom jim dokázali nabídnout určitou cenovou kompenzaci, ať je znovu spustí, nebudou potřebovat LNG, které by nám vykompenzovalo dvacet procent ruského plynu.

Na LNG trhu totiž narážíme nejen na to, že nemáme potřebnou infrastrukturu, spousta LNG je navíc dlouhodobě zakontraktována, proto není ani volné LNG, které bychom si mohli do Evropy přinést.

A další možnosti?

Úspory. Dělali jsme průzkum u několika set českých domácností, na kolik vytápí, a čtyřicet procent uvedlo třiadvacet až pětadvacet stupňů. To je strašně moc, i když moje manželka by nesouhlasila (úsměv). Jeden stupeň dolů snižuje náklady o pět až sedm procent, což je zvlášť při těchto cenách hodně. V Česku vydáváme šestatřicet procent za budovy, možnost úspor v budovách je ohromná – je to zase o investicích.

Reklama

Ty ale nejsou pro každého, ani s dotacemi.

Václav Smil říká, že první a nejdůležitější věc jsou okna a zateplení, zabránit únikům tepla. Když máte další peníze, kupte si tepelné čerpadlo, když máte ještě další, kupte si solární panely. Bohatší lidé to tak dělají, ale potřebujeme pomoci lidem s nízkými příjmy, kteří jedou na plyn nebo se od něj dokonce vrací k uhlí, což je na vesnicích problém.

Vláda populisticky zavedla pět tisíc na dítě, kdyby to podmínili ekologickými úsporami, které by pak lidem i reálně další peníze ušetřily, bylo by to mnohem lepší. Potřebujeme investovat a měnová a fiskální politika musí táhnout za jeden provaz. Když netáhne, centrální banka bude muset dál zvyšovat sazby a omezovat tím soukromý sektor, který by se z toho naopak potřeboval proinvestovat k lepší budoucnosti do robotizace, automatizace a digitalizace.

Kde vidíte řešení, i od státu?

Covid byl typická exogenní krize zvenčí, vedla k lockdownům a potom k inovacím, které covid vyřešily, poslaly ho snad na úroveň normální respirační choroby. Pokud by se nic dalšího nerozbilo, fungovaly by ekonomiky úplně parádně. Energetická a inflační krize, to je trochu jiný oříšek, to je spíš vnitřní problém.

V jakém smyslu?

Můžeme obviňovat Rusko z toho, že se to děje jen kvůli nesmyslné válce, ale to tak úplně není, ceny energií rostly už předtím. Především vyspělé ekonomiky velmi málo investovaly do energetického sektoru, což je typický cyklus: máte pocit, že je něco levné, do toho tím pádem moc neinvestuju, pak vznikne nedostatek, dojde k obrovskému zdražení a investice zase začnou. Jenže třeba u kuřat je cyklus na jeden dva roky, u energetiky může být mnohem delší. Proto s námi vysoké ceny energií můžou zůstat delší dobu.

Zároveň existují řešení, jak z toho ven. Zaprvé zkrachovat, vzdát to. Zadruhé bojovat, protože nadále platí, že z mnoha krizí se lze proinvestovat. No a zatřetí jsou tu strukturální změny – ty jsou pro nás strašně zajímavé. V 90. letech jsme vsadili na průmysl jako skoro všechny rozvíjející se státy, tím pádem ale klesala marže, to je první problém. Potřebujeme silnější české firmy, přechod ze subdodavatelské ekonomiky, inovace, technologie.

To je program druhé transformace státu, ve zkratce od montovny k mozkovně. Jak moc tomu má pomoci stát?

Stát to nezařídí tím, že by řekl: Budeme mozkovna – a my jí za pět let budeme, to se určitě nestane. Ale může udělat mnoho věcí. Například zjednodušovat podnikatelské prostředí. Když se bavím se studenty středních škol, říkají: My bychom chtěli podnikat, ale vůbec nevíme, jak začít. Vychováváme zaměstnance, ne podnikatele. Neví, jak založit firmu, jak vést účetnictví. Spousta věcí je velmi složitých.

A další příklady?

Mluví se často o e-governmentu, v němž jsme se po investování desítek miliard v mezinárodních srovnáních dostali na úroveň Běloruska, což asi není náš benchmark. Pro mě e-government není jen to, zda jsem schopen komunikovat jako občan se státem, daleko větší problém je vztah byznys–stát, byrokracie a složitost procesů. Firmy volají aspoň po jednotném místě, kde by se všechno řešilo.

Sociální žebřík u nás nefunguje.

Dále máme obrovský problém s nevyužitím talentů, čímž nemyslím ty mimořádné – pocházím z Orlové, kde skoro patnáct procent dětí nedokončí ani základní školu. To není normální. A není to tím, že by tam byly hloupější děti.

V České republice je velmi pravděpodobné, že zdědíte stejné vzdělání, jaké měli vaši rodiče, u nás ten sociální žebřík nefunguje. Na rozdíl od Dánska. Sice se mluví tradičně o splnění amerického snu, ale nejsnazší je tohle udělat v Dánsku! Na vzdělávání je potřeba začít pracovat.

Nejen na něm. Další problém co do mrhání talentů jsou ženy, které mateřská vyřadí z pracovního procesu.

To je obrovské téma. Pokaždé, když k nám přijedou z OECD, Mezinárodního měnového fondu či Evropské komise, řeknou: Zvyšte zaměstnanost žen. A je to naprostá pravda. Máme problém s nízkým podílem zkrácených pracovních úvazků. V Česku u žen činí jedenáct procent žen, v Rakousku a Německu skoro polovina, ale i průměr EU je třiatřicet procent, třikrát větší než u nás.

Přitom by to ekonomice výrazně pomohlo, ne?

Vyřeší se tím několik problémů najednou. V případě inflace by dodatečné příjmy mohly pomoci rodinám takové situace přežít, aniž by musely nějak dramaticky snižovat svoji úroveň. Za druhé jde o erozi lidského kapitálu a zároveň tím vzniká wage gap, rozdíl mezi platy mužů a žen.

Mezinárodní studie ukazují, že do rodičovské jsou platy zhruba stejné. Ale když jste na tři roky, nedejbože se dvěma dětmi na šest let doma, zatímco muži se mezitím pořád zvyšuje mzda, dejme tomu o šest procent ročně, máte ten vysoký rozdíl.

Co dalšího s tím souvisí?

Daňová sleva na nepracující manželku znamená, že když se vrátí do práce, rodina přijde o desítky tisíc, motivace tam není. Další věc jsou školky, což je pro mě nepochopitelné, z demografie jsme přece schopní predikovat vývoj, nechápu, proč je stát nestaví. I tady ztrácíme.

Ekonomické studie navíc ukazují, že pokud má žena možnost někam dítě dát a získat volný čas, mimo jiné i na pracovní kariéru, je výrazně ochotnější mít jak první, tak druhé dítě. U nás je vyšší podíl vysokoškolaček než vysokoškoláků, mladé ženy kariéru ztrácet přirozeně nechtějí.

Jsme dojmologický stát.

Přitom jde jen o pár parametrů, které pokud bychom upravili, pomůžeme si na trhu práce, v zaměstnanosti, demografickém vývoji, příjmové situaci domácností a vyřešíme i ten wage gap, nad kterým si všichni lámou hlavu, jestli bychom měli mít nějaké kvóty na zaměstnávání žen – ne! Potřebujeme jim jenom umožnit pracovat, pokud chtějí.

Proč to stát nedělá?

Jednou z teorií je, že se ten náš rozhoduje často na základě dojmů, jsme dojmologický stát. Věci neměříme, a když je neměříte, nemáte informace z dat a nejste schopní se kvalifikovaně rozhodovat ani vyhodnocovat, jestli vaše rozhodnutí bylo správné.

Dojem je, že ženy vlastně pracovat nemusí a odkládání dětí do školky je špatné, protože se pak nerozvíjí – a to jsou dojmy, studie ukazují něco jiného. Argumentuje se jednou studií, která říkala, že pro vývoj dítěte je to horší, jenže jen tehdy, pokud ho do šesti let dám do školky na sto procent. To nikdo nechce a skoro nikdo neudělá, navíc jde o starší studii, už jsme se posunuli.

Kdo tyto věci umí?

Zmíněné Dánsko je světová špička v e-governmentu. Chtějí znát informace, vědět, co se u nich děje. Během covidu proto měli testy zadarmo a obrovské sekvenování, věděli, jak jsou lidé promoření, pojila se s tím stoprocentní nemocenská, aby se lidé izolovali.

A výsledek?

Dánská ekonomika je šest procent nad covidem, chtěli se z toho proinvestovat a mají investice o patnáct procent nad rokem 2019. My jsme se chtěli proinvestovat, ale dopadlo to jako vždycky.

Máme jedno z nejpomalejších oživení v rámci unie, do toho jsme si zvýšili dluh o třináct procentních bodů během dvou let, zatímco Dánové o 0,1 procenta HDP! Když to dobře funguje, nemusíte se zadlužovat. Zachránili nejen ekonomiku, ale i lidské životy. My se propadali v obou žebříčcích.

A další strukturální problémy?

Jedním z největších je bydlení: v rámci našeho indexu prosperity jsme si porovnávali státy EU a z hlediska dostupnosti jsme úplně nejhorší, průměrný byt u nás vyjde na patnáctinásobek ročního platu! V USA mluví o krizi bydlení, protože v padesátých letech stačily dva roční platy, abyste si koupili průměrný barák, a teď zaplatíte čtyři…

Slováci dají za průměrný byt jedenáct platů, být na jejich úrovni, ceny bytů poklesnou o čtvrtinu – to je hodně. Nemluvě zase o Dánsku, tam je to sedm platů.

Nedostatek bydlení může být ochromující, jak ho řešit?

Délka stavebního řízení je u nás na úrovni Pobřeží slonoviny, což je neuvěřitelné, máme složité stavební předpisy, kdybychom se jich drželi, Vinohrady bychom dnes v životě nemohli postavit. Stavíme méně, než stačí na obnovu bytového fondu, nemluvě o tom, že nám roste populace, protože firmy potřebují levnou pracovní sílu a bez zahraničních pracovníků se neobejdou, do toho teď přišli Ukrajinci.

Krize bydlení je enormní a nebude se snižovat, naopak. Je to nepopulární názor, ale já bych řekl, že zase potřebujeme stavět sídliště, potřebujeme začít stavět výrazně rychleji a levněji, zjednodušit stavební předpisy.

Proč se stát montuje do toho, kolik dveří má být mezi záchodem a kuchyní? Neumíme to, strašně si tím ztěžujeme situaci a povede to k obrovským mezigeneračním třenicím, kdy budou děti čekat na to, až budou mít kde bydlet. To je hrozná situace. Přitom víme, jak z toho pryč.

V čem vidíte naději na zlepšení?

Tento pesimistický popis v sobě skrývá následující optimismus: máme tu kulturně velmi blízké země, od kterých se můžeme učit. Nemusíme vymýšlet naše specifika, jen to zkopírovat, aplikovat a jet. Dělejme to jako Dánové, jako Skandinávie.

Ono když se řekne úspěšný e-government, spousta Čechů se zalekne: Oni mluví o sociálním systému kreditů, o sledování. Ne! Dánsko, kde platí GDPR, má nejlepší e-government na světě a třetí je Finsko. Na špičce jsou zkrátka evropské země, kde jsou velmi přísní k ochraně soukromí jednotlivců.