Na celý život. Navždy. Na slibu, který si při svatebním obřadu vyměňují snoubenci, si můžete postavit i byznys. Nevěříte? Jaroslav Tomášek z Liberce je toho důkazem. A i když manželství nemusí pokaždé vydržet, tak jeho výrobky nesoucí značku Floracast jsou pevné jako skála.
Jeho nápad vznikl před necelými dvěma lety jak jinak než právě na svatbách, kde pracoval jako fotograf. Prostředí ho uchvátilo, líbilo se mu, jak je vše nazdobené a dokonalé a jak důležitou roli v jednotlivých doplňcích hraje pro nevěstu třeba kytice.
„Věděl jsem, že si je pak nevěsty většinou suší a nechávají na památku. Jenže to nevydrží věčně, navíc na to sedá prach a kytice časem zoškliví,“ vzpomíná teprve dvacetiletý student marketingu na Technické univerzitě v Liberci. A protože vždy rád na YouTube pozoroval, jak se zalévají stoly pryskyřicí, řekl si, že by v ní mohl zkusit uchovat i kytici.
„Myšlenku jsem začal rozvíjet někdy v říjnu roku 2020 a nejdříve to ani nebyly celé kytice, ale třeba jen kousek výzdoby. Jenže nakonec právě ta kytice vypadá nejlépe a kromě fotografií je to další vzpomínka na důležitý den, která vydrží padesát, sto let let a nebude hnít někde v koutě nebo ve skříni,“ dodává student.
A tak vzal veškeré své úspory a klíče od garáže svého dědečka, který už ji k parkování vozu nepotřeboval, a na začátku loňského roku se do ní zavřel, aby po čtyřech měsících, po cestě plné pokusů a omylů, vytvořil první použitelný výrobek.
Učil se sám, podle videí a návodů na internetu, a musel u toho ještě dávat pozor, aby nepřišel k úrazu. Práce s pryskyřicí totiž není úplně jednoduchá. Tím, že jde o epoxidovanou pryskyřici smíchanou s tvrdidlem, musí se dát velký pozor na výpary i poleptání.
„Ze začátku jsem se toho bál. Víte, že se toho nesmíte nadýchat, jinak máte po sliznici a po plicích, že se toho nemůžete dotknout, jinak máte po kůži. Tak jsem pracoval v takovém speciálním obleku, podobném jaký nosí v nemocnici zdravotníci na covidových odděleních,“ přibližuje Jaroslav Tomášek.
S výrobou mu pomáhá maminka. Coby kadeřnice neměla během pandemie tolik možností věnovat se své profesi, a tak začala vymýšlet nejrůznější designy a aranžmá.
Když své výrobky poprvé ukázal světu, ani netušil, jak velký zájem o ně bude. „Píšou nám lidé z celé republiky. Máme smlouvu s přepravní službou, takže když si u nás zboží objednají, kurýr od nich kytici vyzvedne, doveze k nám a pak zase hotovou odveze k zákazníkovi.“
Jako první se totiž musí kytice usušit, proto je ideální, aby se do studia v Liberci dostala co nejrychleji. Dva, tři dny ještě žádnou roli nehrají, čím déle ale bude novomanželka kytici sušit po svém, tím těžší pak bude zachovat u květů přirozenost.
„Na způsob sušení jsem také přišel díky internetu a rozhodně to není o tom, že kytku někde zavěsíme a čekáme dva měsíce. Ne, máme na to svůj vlastní mix chemikálií, které zaručí, že si květy udrží svůj tvar a barvu. Vypadá to v podstatě pak jako papír, neobsahuje žádnou vlhkost a díky tomu se pak pryskyřice do samotného květu vpije a zakonzervuje ho,“ přibližuje.
I přesto proces sušení trvá až tři týdny a než se celá kytice zalije do pryskyřice, mohou uběhnout i dva měsíce. Proto pracuje Jaroslav Tomášek na více zakázkách najednou. Zákazníkům nabízí několik velikostí a různé formy – buď mohou kytku uchovat ve tvaru srdce, čtverce nebo kruhu. Zařadit chce ale i šestiúhelník.
Formy si nechává vyrábět na míru, jsou ze speciálního materiálu, musí být absolutně hladké, každá nerovnost se pak totiž do pryskyřice obtiskne. „A my si nemůžeme dovolit udělat chybu a kytici zničit,“ zdůrazňuje.
Nejdříve nanečisto naaranžují květiny na papír, kdy připraví tři až pět designů, které pak nabídnou zákazníkovi, aby vybral ten nejlepší. Až poté je vloží do formy a začnou zalévat pryskyřicí. Proces je pomalý, pryskyřice se přidává po vrstvách, většinou šesti až sedmi.
„Kdybychom to zalili najednou, může dojít k ezotermické reakci, pryskyřice začne vařit, udělá bubliny, a hlavně zničí kytky. My máme udělanou pryskyřici na míru, abychom se toho vyvarovali, ale stejně to musíme dělat po troškách a po každém zalití ji vymíchávat. Proto je ten proces tak dlouhý, třeba tahle malá kostka se vyráběla dva týdny,“ ukazuje na růži zalitou ve čtverci o velikosti deset krát deset centimetrů.
Epoxidovaná pryskyřice je polymerní materiál. Čirá vypadá jako sklo, ale nemá jeho vlastnosti. Neměla by se například rozbít. Ublížit jí ale může UV světlo. Nevadí, když bude na přímém slunci jeden, dva dny, pokud mu ale bude vystavená neustále, postupně zeželatí a celý výrobek se může vyhodit.
„Pryskyřici dovážíme od evropského dodavatele, vyzkoušeli jsme jich hodně, než jsem došli k tomu jednomu. Podívali jsme se i do výroby, abych viděl, jak vzniká a s čím pracuji. Důraz klademe i na to, aby byla ekologicky vyráběná.“
Zatím největší kytici, kterou do pryskyřice zalévali, bylo pětadvacet růží, které dostala od svého manžela k výročí svatby zákaznice z Hradce Králové. „Byla to úplně jiná zkušenost, protože u svatební kytice víme, že použijeme po domluvě se zákazníky jen třeba její část, ale tady jsme si nemohli dovolit ztratit jediný kvítek. Zalévali jsme ji do kostky o rozměrech třicet krát třicet centimetrů a myslím, že to množství růží bylo tak nejvíc, co jsme schopni vyrobit,“ upřesňuje.
Od září uplynulého roku pracoval dohromady asi na dvaceti zakázkách, teď od začátku roku má čtyři, ale začínají postupně zase přibývat. Největší nápor čeká během svatební sezony, překvapily ho ale i objednávky, u nichž si přáli zákazníci zachovat smuteční kytici.
„Naši kurýři svážejí kytky z celé republiky, objednávky máme z Ostravy, z Českých Budějovic, z České Kamenice. Až mě to samotného překvapilo, že je o to takový zájem,“ dodává student. Nenabízí totiž zrovna nic levného. Za produkt těch největších rozměrů, tedy třicet krát třicet centimetrů, zaplatí zákazníci třináct tisíc korun, nejmenší kytice je vyjde na tři tisíce.
Počáteční investice, kterou do podnikání Jaroslav Tomášek vložil, už se mu vrátila. Nově se tak přestěhoval z garáže do studia a je rád, že odolal nabídkám cizích investorů. „Chci to mít jako svůj vlastní projekt. Naučil jsem se hospodařit s penězi, přemýšlet, kam je investovat. A jsem rád, že se mi povedlo nemít žádné dluhy.“
A protože ví, že takové výrobky dělá v zemi opravdu jako jediný, nechal si svůj nápad patentovat. „Mým cílem je, aby se na mou práci dívalo podobně jako na dílo svatebního fotografa a kameramana. I já zachovávám okamžiky, na které chcete vzpomínat navždy.“
