skip to main content
Gastronomie

Díky pandemii se potkali na ulici. Teď v restauraci na kolech mění tvář street foodu

„Dám si ta líčka a knedlík, prosím.“ K mrazivě modrému food trucku, který parkuje za obchodním centrem Forum v Liberci, přichází mladá žena. Jde na jistotu. Tuhle restauraci na kolech už zná, pro jídlo si do ní chodí pravidelně. A není jediná. Ve stotisícovém městě už je auto s výrazným nápisem North Taste zavedený podnik a přitom k tomu stačilo devět měsíců, dobrý nápad, nadšení a odhodlání.

Cherchez la femme. Jestliže v knize Alexandra Dumase Pařížští Mohykáni mohla za vše žena, pak v příběhu Roberta Sklenáře a Petra Šimona je potřeba hledat za vším pandemii. Přesně ta je totiž k food trucku přivedla. Když na jaře roku 2020 poprvé ochromila celý svět a i v zemi střídavě zavírala a otevírala restaurace a přinášela v gastronomii jen nejistotu, tihle dva se spolu potkali.

„Bylo to loni v létě v Liberci na food parku, který pořádám. Líbilo se mi, jak Petr přemýšlí, jaké má nápady, a když se pak na podzim zase začalo všechno zavírat, sešli jsme se znovu a řekli si, že když nemůžeme do kamenné restaurace, tak zkusíme tu na kolech,“ přibližuje Robert Sklenář.

Jako zkušený šéfkuchař věděl přesně, jak bude street food v jejich podání vypadat. A sázka na originalitu, kvalitu, čerstvost a ruční výrobu vyšla. Ale nepředbíhejme. Nejdřív auto.

Food truck si nechali postavit v Hannoveru. Pomohla jim k tomu spolupráce s firmou Bodytruck, která má na německou fabriku, založenou před šedesáti lety, silné vazby. Možná i díky tomu byli jedni z mála, které nechali majitelé nahlédnout přímo do „střev“ své výroby.

„Měli jsme v hlavě koncept a věděli jsme přesně, co kde potřebujeme mít. Protože každý centimetr navíc vás může při práci zbrzdit. Chtěli jsme mít vše v nerezu, abychom to mohli dobře vyčistit. Na malém prostoru se totiž mastnota mnohem víc soustředí a základem dobré kuchyně je, že musí být čistá. Ze špinavé nemůže odcházet kvalitní jídlo,“ vysvětluje Sklenář.

Food truck vyšel zhruba na tři miliony korun. Design a grafiku vymyslel Martin Štoček a o polepy se postarala chrastavská firma Redline Custom. A aby bylo město původu ještě jasnější, je do názvu zakomponovaná i špička Ještědu. „Lidé už naše auto poznávají, když jedeme po dálnici, tak nám mávají. Z toho máme radost,“ dodává Petr Šimon.

Svou filozofii zakládají na tom, že jídlo nepřipravují z polotovarů. Vše si vyrábějí sami. Od masa, barbecue omáček pro hamburgery až po sladké dezerty. Jejich větrník do skla už se stal téměř legendou. Většinou nezbyde jediný.

„Dnes jsme jich tu měli sto. A vidíte? Už tu není nic,“ ukazuje mi Robert Sklenář na prázdnou vitrínu. „Byla to taková nutnost. Začali jsme ho dělat v době, kdy muselo být všechno jídlo v uzavřených obalech. A lidem chutná, nejsou v něm žádné ztužovače, ale jen poctivý žloutkový krém, karamelová šlehačka a odpalované těsto.“

Kromě sladké tečky si lidé zhruba z osmdesáti procent dávají nejraději burger, připravený z hovězího masa z irského plemene. Ale není to jen o něm. Jejich street food v moderním pojetí uspokojí i náročného zákazníka. Dnes jsou třeba v nabídce hovězí líčka na červeném víně s karlovarským knedlíkem, a jindy zase uzené hovězí pastrami.

Maso připravují také metodou suis-vide, při řízené teplotě ve vodní lázni, rádi fermentují ovoce či zeleninu. „Hlavně po Vánocích jsme si říkali, že nabídneme třeba grilovanou zeleninu a halloumi sýr. Mysleli jsme si, že lidé budou přejedení, ale kdepak. Stejně chtěli zase maso, a nejlépe bůček,“ směje se Robert Sklenář.

Reklama

Na zapití nabízejí třeba vlastní vaječný likér s třtinovým rumem a vanilkou z Madagaskaru. Mají dokonce i své vlastní pivo, které jim vyrábějí v libereckém minipivovaru Reichenberg. Specialitou jsou i limonády z roibosu. Ty zase pocházejí z dílny Petra Šimona, který čaj dováží z Jižní Afriky.

K té má ostatně sám velmi blízko. Třináct let v zemi žil a v Kapském Městě založil i vlastní cateringovou službu.

„Byl to příběh lásky. V Anglii, kde jsem pracoval předtím, jsem poznal svou první ženu, která z Jižní Afriky pocházela. S ní jsem tam odjel a založil rodinu. Mám vystudovanou hotelovou školu a vždy mě bavil catering, a tak jsem si tam splnil sen a založil si tam agenturu. Takových je tam sice hodně, ale k mému štěstí mají Afričané problém s dochvilností, a protože ta byla jedna z mých zásad, firmy si často objednávaly právě nás,“ vzpomíná. Manželství sice nevydrželo, na Afriku ale nezanevřel.

Prvotní myšlenka restaurace na kolech byla, aby se mohli kuchaři s lidmi potkávat i v době, která k tomu nakloněná nebyla. A to se povedlo. Denně obslouží na ulici průměrně přes padesát zákazníků, kteří za nimi přijíždějí často z různých koutů republiky. Na Facebooku se vždy mohou dočíst, kde přesně ten který týden budou. A zákazníci se k nim často vrací. Během osmi měsíců je obrat firmy milion a půl. A dál roste.

„Stihli jsme toho dost a chceme to posunout ještě dál. Věnovat se velkým firmám, oslavám, svatbám. Už jednáme s některými korporátními společnostmi. A nevylučuji, že se North Taste objeví i v kamenné podobě,“ prozrazuje Robert Sklenář. Vyzkoušeli si ulici, ale teď si chtějí na chvíli odpočinout a soustředit se na další rozvoj. „Nás lidi baví, a rádi si s nimi povídáme. Hlavně jim vděčíme za to, že jsme.“

A ještě jedno se sluší na dvojici pojízdných restauratérů prozradit. Jejich kuchyni ochutnali i policisté, hasiči a vojáci, kteří pomáhali s odstraňováním škod po červnovém ničivém tornádu na Moravě. Právě tam Robert Sklenář s Petrem Šimonem odjeli, aby záchranářským týmům vařili snídaně a večeře.

„Oslovil nás tehdy krizový štáb, ale my bychom tam stejně jeli sami od sebe. Brali jsme to skoro jako naši povinnost. Když byly u nás v roce 2010 povodně, taky k nám přijeli Moraváci pomáhat, a nebylo jich málo,“ říkají.

Menší překážkou byly peníze, pro záchranáře totiž dvojice kuchařů vařila zdarma. „Ještě před odjezdem nás podpořili naši zákazníci, kteří přispěli do kasičky, a také hosté Lázní Libverda, kde jsme vybrali deset tisíc korun.“ Cílovou stanicí byly Mikulčice, které patřily mezi nejvíce postižené. Sice tam nebyl proud, ale díky tomu, že disponují elektrocentrálou, mohli na místě fungovat.

Podle Sklenáře nebyl problém, že by záchranáři neměli dostatek jídla, ale za teplou stravu byli vděční. Kuchyně z restaurace na kolech tak byla pro jejich žaludky nirvánou. Denně uvařili stovky jídel, oblíbené byly hlavně snídaně, především krémová vajíčka se slaninou, domácí podmáslový chléb, který sami pekli.

„A když už suroviny docházely, koordinátorka krizového štábu Zdenička dala výzvu a to jsme jen viděli, jak začaly přicházet ženský ze zahrad a nosily nám domácí vejce. Bylo to neuvěřitelné.“

„Na jednu stranu tam byl šílený zmar, bolest, beznaděj, na druhou stranu vznikala přátelství, která vydrží celý život. My jsme měli to štěstí, že nám střechu nad hlavou poskytlo vinařství Máláník-Osička. A velký díl patří také všem zasahujícím hasičům. Byla to ohromná zkušenost,“ dodávají shodně oba muži.

A i když svou pomoc za nic mimořádného nepovažují, přesto se jim za ni dostane řádné odměny. Z rukou hejtmana Jihomoravského kraje si převezmou pamětní bronzovou medaili.