Forbes oslovil nejbohatší Čechy s otázkou, jak funkční je kapitalismus v současné době a jestli není třeba jej v kontextu současných událostí revidovat. A tady přinášíme jejich reakce.
Pohleďme budoucnosti do tváře
V našem miliardářském žebříčku ho sice nenajdete, ale ochudit vás o pohled významného českého diplomata, psychologa a spisovatele by byla chyba. Výstižně totiž popisuje, jak všechny krizové jevy, o nichž do této chvíle učeně debatovali převážně politologové, ekonomové a vědci, vtrhly do naší každodenní reality v momentě, kdy ve Wu-chanu snědli prvního nakaženého netopýra.
Evoluce, včetně té lidské, je nepřetržitým střetem mezi stabilitou a změnou, mezi tím, co je, a tím, co bude. Jsme tvorové adaptovaní na určité prostředí, což nám umožňuje účelně využívat jeho zdrojů a plánovat pro nejbližší budoucnost. Máme proto sklon ignorovat nebo podceňovat signály, že prostředí se mění a že současný stav je neudržitelný.
Teprve ve chvíli, kdy už je potřeba změny do očí bijící, přijmeme její nevyhnutelnost a v zájmu přežití se začneme přizpůsobovat nové situaci. Ve snaze vyzískat z adaptace co nejvíc co nejdřív pak uplatníme opačný sklon k popření a odmítnutí toho, co bylo, a k nekritickému zbožnění nového. Buď nedoceňujeme, anebo přeháníme.
První fáze tohoto procesu poznamenala poslední léta světového vývoje. Signály o krizi se množily v podobě ekonomické stagnace některých částí vyspělého světa, zvyšující se nerovnosti, vzrůstajících střetů mezi globalizovanou elitou a lokalizovanou většinou, ztráty důvěry v liberální demokracii, rostoucí nespokojenosti etnických a kulturních menšin a hrozivých dat o klimatických změnách.
Reakce na tyto signály, od bagatelizace jejich nositelů jako populistických štváčů přes snahu o jejich uchopení jako píárového problému až po polovičatá opatření a grandiózní deklarace, jejichž praktický efekt je přinejmenším pochybný, byly neúměrné jejich vážnosti a rozsahu. Převládalo přesvědčení, že jde o pomíjivou krizi, po jejímž překonání se vrátíme k „byznysu as usual“.
Současný okamžik v historii je však zřejmě právě oním momentem nespojité, převratné změny. Všechny krizové jevy, o nichž do této chvíle učeně debatovali převážně politologové, ekonomové a vědci, vtrhly do našeho života nedlouho poté, co ve Wu-chanu snědli prvního nakaženého netopýra. Velká část našich dosavadních
jistot se ukázala být spíše iluzemi.
Poprvé od konce studené války není jisté, že náš civilizační model přežije. Liberální demokracie překvapivě snadno ustoupila drakonickým omezením, jejichž efekt se často jeví jako přinejmenším sporný. Některé z opěrných pilířů ekonomického růstu a prosperity, jako jsou automobilový průmysl, turistika či obchod s nemovitostmi, se buď již nacházejí v hluboké krizi, nebo se k ní rychle blíží. Jiné, především odvětví zabývající se digitální komunikací, shromažďováním a přenosem dat, umělou inteligencí a biomedicínou, z ní spíše těží, ale současně ohrožují tradiční formy lidské vzájemnosti, osobního kontaktu a sdílených hodnot.
Informace, data a vědomosti dokážeme dnes přenášet rychleji, efektivněji a ve větším rozsahu než před pouhými šesti měsíci. Totéž ale neplatí o empatii, lásce a vzájemné důvěře, spíše naopak. Roušky nám odebírají mimiku, často podceňovaný, ale klíčový nástroj mezilidské komunikace.
Nezbytná distanční opatření nafukují náš osobní prostor, jehož regulací dáváme najevo blízkost či naopak odtažitost vůči druhým lidem. Do značné míry jsme obětovali podávání rukou, jeden z globálně nejrozšířenějších rituálů, jenž nahrazuje evolučně starší očichávání u zvířat. Podáním ruky získáváme nejen cenné informace o energii, vůli a vstřícnosti našeho partnera, ale zřejmě jím předáváme i chemické signály sociální, biologické a sexuální povahy. Šťoucháním lokty to nenahradíme.
Práce doma, kterou si koronakrize vynutila u mnohých povolání nemanuální povahy, má svoje příjemné stránky a v řadě případů může i zvyšovat produktivitu, ale sociálně nás izoluje. Může sice na jedné straně mírnit či odstraňovat konflikty na pracovišti, ale to je pro mnohé z nás příliš vysoká cena za týmový duch, kolegialitu a pracovní přátelství. Člověk je tvor společenský.
Nejpodstatnější změnu však zřejmě představuje přesun převážné části výměny informací, spolupráce, vyjednávání a řešení problémů do virtuální sféry. Právě v této oblasti nejvíce vynikají jak přednosti tohoto způsobu komunikace, tak jeho náklady. Přidaná hodnota globálního schůzování, konferenčního turismu a pochůzek letadlem kvůli ne zcela podstatným záležitostem je sporná a jejich vliv na životní prostředí je zcela jistě negativní. Přednášky přenášené průmyslovou televizí a přednášky online jsou součástí akademického života na velkých univerzitách již po léta. Koronavirus je pouze přenesl z univerzitních kampusů ke studentům
po celém světě.
Telemedicína a online diagnostika jsou hudbou budoucnosti lékařství, která uleví přetíženým nemocnicím a zdravotnickému personálu a bude čím dál víc využívat prostředků umělé inteligence.
Tak jako v jiných případech lze očekávat, že nejhouževnatěji se nástupu inovací v podobě virtuální komunikace a umělé inteligence bude bránit státní sféra. Ale právě tam by mohly být zisky v podobě one-stop shoppingu, větší efektivity, standardizace a průhlednosti nejvyšší. Přinejmenším stejně jako chytrou karanténu potřebujeme chytrý stát.
Rizika, která taková změna skýtá, jsou však souměřitelná s jejími výhodami. Vedle odlidštění pracovního procesu a postupného nahrazování pracovních sil pro většinu rutinních úkolů umělou inteligencí znamená tento posun také explozivní růst již tak rychle rostoucího objemu dat v globální společnosti a ekonomice. Jejich kontrola, ochrana identity, osobních dat a možnosti jejich zneužití k politickým či hospodářským účelům se stanou násobně složitějšími. Z velkých dat se stanou obrovská data a z velkých problémů obrovské problémy.
Máme-li si v budoucím hybridním světě zachovat svou identitu, budeme se ji muset naučit používat systematičtěji, důsledněji a zodpovědněji.
Již v nynějším virtuálním světě je obtížné rozlišovat mezi skutečnými lidmi, jejich imitátory, skupinami vydávajícími se za jednotlivce a jednotlivci vydávajícími se za skupiny, trolly, hominoidy, avatary a umělou inteligencí.
Jedině pokud budeme ochotni jít se svou fyzickou kůží na virtuální trh, a převzít tak nezpochybnitelnou individuální zodpovědnost za své činy, můžeme vytvořit čitelnou přehradu mezi lidmi, kteří svět vytvářejí, a stroji, které ho budou řídit. Technické nástroje k prokazování své identity máme; je otázka, máme-li k tomu i vůli a odvahu.
Proces, který koronavirus s veškerou naléhavostí zpřítomnil, je nevratný. Historie lidstva je jasným důkazem, že každá změna, která přináší růst efektivity a produktivity, se dříve nebo později prosadí. Tvořivá destrukce, jak kapitalismus slavně charakterizoval třešťský rodák Josef Schumpeter, se kvůli koronaviru nezastaví, ale urychlí. Podle některých to znamená, že nakonec zasáhne i lidstvo samotné a učiní ho zbytečným.
To je doufejme příliš pesimistické. Vývoj umělé inteligence nás sice přibližuje ke stavu, kdy se světová ekonomika může obejít bez lidí jako výrobců, ale neobejde se bez nich jako uživatelů a konzumentů. Bez lidí jako spotřebitelů, tvůrců a občanů to prostě nejde. Naším úkolem bude uchovávat, prohlubovat, nacházet a vytvářet oblasti života, kam přemístíme svou potřebu empatie, spolupráce a sounáležitosti.
Pokud by lidé po celodenním pobytu mezi stroji trávili více času s rodinami, s přáteli, s knihami a v přírodě a méně u televize, v autech a u obrazovek počítačů, kvalita života by výrazně nepoklesla. Získaný čas a nové technické prostředky by nás též mohly dovést zpět k antické agoře ve fyzickém i virtuálním smyslu a vrátit otevřenost a sounáležitost veřejné diskusi a naší zle sužované demokracii.
Pokud se změnám postavíme, skončíme nejspíše pod koly dějin. Zvítězí ti, kdo je pochopí, kdo si je osvojí a kdo je využijí.
Budeme-li to my, dočkáme se konce pandemie a nejspíš i pandemií příštích. Život půjde dál.
Jestli má přijít změna? Vždyť už je tady
Pan Kofola, který vzkřísil tradiční československou ikonu a udělal z ní rozsáhlé byznysové impérium, přemítá nad tím, zda by světu nemohl vládnout kapitalismus s morální integritou.
Ptáte se, jestli je načase nějak revidovat kapitalismus? Je to systém starý více než 200 let, jistě že ho čeká nějaká změna. Kdyby se systémy neměnily, žijeme pořád ještě v otrokářské společnosti.
Zajímavější podle mě proto je sledovat, proč se teď systém mění. Co je příčinou nebo spouštěčem těch změn? Technologie? Vnější prostředí? Společnost jako taková a její kolektivní vědomí? Výjimeční jedinci, kteří ovlivňují masy?
Zároveň bychom se měli ptát, jakým způsobem se systém změní. Podívejte se na Francouzskou revoluci, kde proběhla změna zespoda, se všemi drastickými důsledky. V Rakousku-Uhersku oproti tomu proběhla změna seshora, Josef II. se snažil zavádět reformy a ušetřit stát nepokojů a násilí, ale na druhou stranu nebyl schopný demontovat feudální systém od základů. Trvalo to dlouho, než se rozložil, a kvůli tomu společnost na dlouhé období reálně zaostala.
Změny, kterých jsme svědky nyní, nakonec budou taky hodnotit až dějiny. Na Ameriku se díváme naším středoevropským pohledem – já osobně ani nedokážu říct, jak hluboce je tam zakořeněný rasismus, jak odůvodněné jsou protesty, kterých jsme svědky, a proč jsou tak násilné. Myslím si, že mnoho věcí, které se teď v Americe dějí, se nepotkává se zdravým selským rozumem. Ale pořád je to jen můj pohled, odtržený od kontextu a tamní reality. Osobně to vnímám jako syndrom kyvadla, které mělo teď nějakou dobu momentum – kývlo silněji doprava, společnost to vykompenzovala a kyvadlo zase míří víc doleva. Amerika je navíc specifická tím, že tam jsou jakékoli změny elitami seshora méně tlumené a jejich dopady na společnost a systém jsou prudší.
Ve střední Evropě je zatím situace jiná. Zatímco Amerika se potýká s nezaměstnaností, která se blíží ke 20 procentům, my stále řešíme nedostatek pracovních sil. A takových rozdílů je mnohem víc.
Obecně se dá říci, že kapitalismus se už mění. Nemyslím si, že by nás koronakrize přímo vykolejila. Ale urychlila některé trendy a poukázala na problémy, o kterých se už dlouho mluvilo. Akcentovala nesoběstačnost celých regionů, závislost na zdrojích, surovinách i potravinách a v celé své nahotě demonstrovala, jak je systém závislý na globalizaci ve skutečnosti zranitelný. Akcentovala potřebu, aby každý z nás převzal zodpovědnost sám za sebe, zejména za péči o své vlastní zdraví. Urychlila přesun celých byznysů do online reality. A ještě více zrelativnila váhu všech běžně dostupných informací.
Kapitalismus se ale musí měnit i jinak. Kromě fyziky, matematiky a chemie, které popisují přírodní zákony a jsou při tom velmi exaktní, je snad jediná člověkem uměle vymyšlená globální metrika účetnictví. Počítá, jak jsme úspěšní v multiplikaci zisků, což je dnes základem kapitalismu. My se v Kofole už nějakou dobu zabýváme tím, jak tuhle metriku smysluplně rozšířit. Přidáváme parametry udržitelnosti, prospěšnosti toho, co děláme. Ale setkáváme se s tím, jak špatně měřitelné tyto snahy jsou. Když třeba dodavatel deklaruje, že zasadili tisíc stromů, skutečně je zasadili? A pokud ano, má to pozitivní dopad, zasadili je hodnotně, nebo je to jen plantáž? Nebo když firma investuje do nadace či pomáhá charitě, přemýšlíte, co je to za nadaci? Dělá svou práci zodpovědně? Má to celé nějaký dopad, nebo je to jen dobré PR? Všechny tyto aktivity je obtížné kvantifikovat, když se chcete posunout z multiplikace peněz někam dál.
V plošném posunu od zisků k hodnotám by mohly pomoct zvláště korporace, které mají velkou sílu a velký dopad. Jsou to ale právě ony, které jsou často pod tlakem kritiky za to, co dělají. Když se podíváte, na jak špičkových technologiích své produkty vyrábějí, jaké mají možnosti, jak mají nainvestováno, je z mého pohledu obrovská škoda, že nedávají ve svém rozvoji důsledný důraz i na kvalitu a udržitelnost.
Korporace mají na to, aby své produkty vyrobily ze základních, kvalitních surovin, bez vysoce průmyslově zpracovaných komponent a zbytečné chemie. Díky automatizaci zvládnou i v masovém měřítku udělat všechny produkty poctivě, a přitom levněji než vy doma.
Jde jenom o to, jak si samy nastaví hranice. Jenže vysoká konkurence a zákazník senzitivní na cenu tlačí firmy k tomu, aby místo kvalitních surovin hledaly náhražky – jen díky nim je totiž možné to, aby jejich produkt stál už 20 let pořád stejně. Chybou mnohých korporací je to, že rozehrály tuto hru o cenu a tím se dopracovaly ke špičkově vyráběným „náhražkám“ toho, co kdysi byla třeba oplatka nebo kuře.
Jsme v situaci, kdy je potřeba se zastavit, najít v sobě dostatek morálky a invence na to, ten začarovaný kruh opustit.
Morální integrita je zásadní pro udržení kvality produktu. Následovat ji samozřejmě musí invence, abyste byli schopni konkurovat a měli stále prostředky na chod firmy.
Byl bych rád, kdyby se novým světovým řádem stal právě kapitalismus s morální integritou. Ten se ale nedá nařídit shůry, musí přijít zespodu a z přesvědčení.
Ani pro nás v Kofole nebyly ty rozhodovací hranice vždycky stejně nastavené – na začátku jsme se řídili podle hesla nebát se a nekrást, být poctiví, platit zaměstnancům. A teprve postupně jsme sami pro sebe přidávali další kritéria, jako třeba práci s lokálními surovinami. Ještě před 15 lety jsme neřešili, odkud surovina je. Dokonce i já sám jsem věřil tomu, že pokud někde ve světě umí někdo levněji vyrobit to, co potřebujeme, tak to tam máme nakupovat, i když to pak popluje přes půl zeměkoule. Ale postupně jsme se vrátili ke kořenům, začali jsme mnohem více využívat selský rozum a chtěli podnikat co nejvíce v souladu s přírodou. Díky tomu jsme došli například k závěru, že si bylinky pro naše nápoje budeme pěstovat a zpracovávat sami, místo abychom nakupovali hotové extrakty ze Švýcarska nebo z Japonska.
Nepoháněla nás nějaká vnější regulace, ale naše přesvědčení.
Největší hlas v celém tom kapitalistickém systému má ale nakonec spotřebitel, tedy každý z nás… Máme jenom jedny peníze a záleží na nás, jak je utratíme. Máme jen určitý čas a pozornost a zase je jen na nás, do čeho je investujeme. Je to v důsledku mnohem mocnější hlas než lístek ve volbách. Když budeme vybírat dobře, můžeme doslova změnit svět.
Já věřím v osobní svobodu. A budu doufat, že lidé a jejich firmy se svobodně rozhodnou, jaký směr měnícímu se světu určí. Protože když to tak nebude, společnost asi ten nápor ze všech stran neunese a rozpadne se. A kdo ví, možná už jsme svědky lehké eroze… Každý systém se evolvuje. Otázkou zůstává, jestli se u toho budeme topit v krvi jako naši předkové za Francouzské revoluce, nebo ne. Ale to nám ukážou až ty dějiny.
Systém dobrý, ale Evropa leniví
Majitel společnosti Carbounion Holding a 58. nejbohatší Čech uvažuje o tom, proč chybí pracovní síla a některé obory, které by bez státních peněz nebyly konkurenceschopné, se uměle udržují při životě.
Kapitalismus funguje dobře. Mám v živé paměti socialismus, který se historicky – hlavně ekonomicky – znemožnil a ukázal se jako nefunkční.
Současný kapitalismus je úplně jiný než podoba, v jaké fungoval v 19. a v první polovině 20. století. Výrazně se klade důraz na sociální hledisko (takzvané sociální tržní hospodářství).
Na druhou stranu nutí tento systém člověka, který je od přírody většinou líný a není zvyklý starat se sám o sebe, být iniciativnější a aktivnější. Bohužel spousta lidí i u nás by si přála, aby se stát o vše postaral, a chybí vlastní iniciativa i zodpovědnost sama za sebe.
Domnívám se, že v současné podobě kapitalismus výrazně snižuje sociální nerovnost. Pokud lidé pracují a chtějí pracovat, mají šanci slušně žít. Musí to však být jejich přání a záměr, ať už to jsou řemeslníci, podnikatelé, či manažeři. Když se podívám do historie a srovnám ji se současností, dnešní doba mi trochu připomíná pád Říma. Evropa se může taky zničit sama, protože permanentně leniví. Sílí v ní názor, že není podstatné pracovat, ale je podstatné mít se dobře. Proč chodit do práce pět dní, když stačí čtyři? Mnoho mladých lidí, kteří se ucházejí o zaměstnání, se jako první ptá, kolik budou mít dovolené a sick days. Spíš než zvýšení platů je zajímá volný čas. Politici na to slyší a chtějí této životní filozofii vyhovět. Populisté vrážejí do ekonomiky peníze jen tak za nic a my je projídáme a žijeme na úkor příštích generací. Žití na dluh je třeba pro mě osobně naprosto nepřijatelné. O tom svědčí i to, že své podnikání financuji z vlastních zdrojů, nemám dlouhodobé úvěry.
To vše ještě prohlubuje pandemie. Z důvodů populistických i pokryteckých politici donekonečna dopují řadu oborů, které by musely být za normálního fungování kapitalistické ekonomiky restrukturalizovány a nepřežily by. Čím déle budou politici držet ekonomiky na této umělé výživě, tím větší budou způsobené škody. Připadá mi silně socialistické dávat podnikům státní podporu pro udržení zaměstnanosti za každou cenu, a to i těm, kde musí dojít k zásadním strukturálním změnám, aby mohla vzniknout nová perspektivní odvětví.
Pokud bude tento trend pokračovat, nebude mít Evropa ani dobré řemeslníky, ani perspektivní průmyslová odvětví. Protože velká nouze o zaměstnance je už teď. To je výrazný fenomén například v Německu. Mimochodem, probíhá tu zajímavý experiment, tisícovce lidí stát vyplácí v rámci sociologického průzkumu 1500 eur měsíčně s tím, že nemusí chodit do práce – pozorují je, co to s nimi udělá a zda nemůže být tato cesta lepší než armáda nezaměstnaných. Jenže! Když se člověk nenaučí ráno vstávat a mít povinnosti… Platí staré známé „bez práce nejsou koláče“. Jsem v tomto ohledu znepokojený, pro mladou generaci je to špatně.
Pandemie zasahuje nejen do ekonomiky, státy, které mají chránit zdraví, zasahují i do lidské svobody. Některým lidem to vyhovuje, jiným ne. A proto je společnost často rozdělená. Domnívám se, že takové situace, jako je ta dnešní, byly, jsou a budou. A bude záležet na lidské společnosti, jak se s nimi vyrovná. Zaráží mne však, jak obrovský vliv mají média a šíření atmosféry strachu na lidské chování.
Můžeme rozpoznat znamení doby?
Pražský developer a 33. nejbohatší Čech se místo nad stavem kapitalismu zamýšlí rovnou nad stavem společnosti. A jako pravověrný kazatel si myslí, že zná lék na bolesti dnešní doby.
Pán Ježíš Kristus řekl: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.“ Jak dnes vychováváme své děti, taková bude příští generace. Vedeme své děti k důvěrnému vztahu ke Kristu a k jeho zákonu lásky, k desateru? Pokud ne, jakým právem očekáváme, že se morální stav společnosti bude zlepšovat? Tento svět potřebuje muže a ženy, kteří budou svým životem ukazovat na Krista tak, jako střelka kompasu ukazuje k severu. Udržitelná prosperita nezávisí pouze na akceptovatelném IRR. Životní postoje, charaktery a hodnotové žebříčky mladých lidí vydávají svědectví o předchozí generaci.
Každý z nás má tu přednost, že si může svobodně vybrat, jestli bude ve svém životě důvěřovat milujícímu Bohu. Neexistuje „demokratičtější“ osoba v celém vesmíru nežli živý a láskyplný Bůh. Všechny stvořené světy měly obývat svobodné bytosti, které by žily v souladu s Božími zákony. Nic nemělo tuto harmonii narušit.
Avšak svoboda je vždy zneužitelná. Jeden z nejvýše stvořených andělů, Lucifer, se rozhodl vydat cestou rebelie proti Bohu. Nabídl svůj model vládnutí všem andělům a Bible vydává svědectví, že se přibližně třetina k němu přidala. Stvoření se chtělo měřit se svým Stvořitelem. Padlí andělé usilovali o nadvládu u všech stvořených světů, nikde však neuspěli – s jedinou výjimkou.
Ano, mluvíme o naší planetě. Adam s Evou neodolali svodům lstivého nepřítele. Pádem do hříchu se stali smrtelnými lidmi. Naše planeta se tak dostala do vesmírné „karantény“. Jsme jediným místem, kde zakořenily hřích, zlo, nemoci a smrt. Milující Bůh nás však neponechal bez naděje. Již první rodiče se dozvěděli evangelium, že přijde zaslíbený Mesiáš, Bůh v lidském těle, který jako bezhříšný zástupce lidského pokolení vezme na sebe odplatu za naše hříchy. A to se stalo tou nejkrásnější nadějí pro každého člověka. Svoboda však znamená, že se můžeme naděje chopit, nebo ji odmítnout.
Již první dlouhověké generace lidí před celosvětovou potopou vydávaly svědectví o tomto boji mezi dobrem a zlem. S populační explozí předpotopního světa začala dominovat bezbožnost. Láskyplný Bůh ve snaze uchovat život na zemi musel konat. Bible říká: „I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý.“ I když nabídku záchrany dostali všichni, této svobody využilo pouze osm lidí. Hned po potopě dává Bůh pokyny lidem, aby opět naplnili zemi bezprecedentně poznamenanou přírodní katastrofou. Žel, lidé opět zneužívají svobodu, a tak přichází z milosti Boží „zmatení jazyků“. Tato doba patriarchů, první dva tisíce let života na naší planetě, dochází svého naplnění. Noe žil jako desátá generace lidí a byl tu ještě přes 50 let současníkem dvacáté generace, jejímž představitelem se stal Abrahám. Nastupují tak druhé dva tisíce let, které Boží slovo popisuje jako dobu zraelského národa. Bůh s láskou pečuje o svůj vyvolený národ a přeje si, aby byl dobrým příkladem pro všechny národy světa. Ďábel se snaží o pravý opak. A Izraelci mají svobodu, koho budou poslouchat. Přicházejí pády i vzestupy Božího lidu. Abrahámovi potomci zarmucují svého milujícího Otce a zvolí si monarchii místo Boží vlády. Naplňují se proroctví a zbytek národa končí v babylonském zajetí. Jejich nebeský Otec je však neopouští. Mohou se vrátit zpět a dle prorockého času očekávat příchod zaslíbeného Krista. Vládce nebe i země zahajuje ve stanovený čas křtem na podzim roku 27 svou veřejnou službu – nejdůležitějších tři a půl roku historie této planety. Svým životem ukazuje, jaký je opravdový charakter nebeského Otce. Odolává všem satanovým útokům a pokušením a vítězně umírá na kříži Golgoty. Pán Ježíš Kristus tak přináší jistotu spasení a věčného života všem, kdo vírou tento dar Boží milosti přijmou. Ďábel se stal poraženým nepřítelem a ví, že čas jeho existence se krátí. Proto zuří a zákeřně napadá Boží děti. Už jen tak může ubližovat jejich milujícímu Otci. A to se děje po celé novozákonní dějiny, třetí dva tisíce let.
Opravdoví křesťané představovali vždy požehnání pro své okolí i pro celý svět. Díky těmto laskavým a nesobeckým Božím dětem stále existuje život na zemi. Nepřítel Boha i člověka však vůči nim vždy obracel „světské“ pronásledování. Skrze koho působí ďábel? Pochopitelně skrze lidi náchylné ke zlu a skrze podobně orientované lidské instituce. Kdo s největší zběsilostí usiloval o zabití Božího Syna v lidském těle? Pohanští Římané? Ne, náboženská elita tehdejšího židovského národa. Kdo s největší krutostí pronásledoval po mnoho století věrné křesťany? Židé, muslimové či pohané? Ne, náboženská elita papežského Říma. V době rozmachu reformace ustanovil papežský Řím svoji tajnou policii – jezuitský řád. Jeho hlavním cílem bylo infiltrovat a zevnitř rozložit opravdovou křesťanskou zbožnost v protestantských církvích. Pronásledovaní evropští křesťané, toužící po svobodném vyznávání své víry, se přesně dle proroctví Božího slova vydali na nově objevený severoamerický kontinent hledat náboženskou a občanskou svobodu. A tito věrní křesťané položili základ úžasného vzestupu a prosperity USA, národa bez krále a bez papeže. Na konci 18. století se Evropa vymanila z papežského útlaku a jezuitská instituce ztratila načas svůj vliv. Těžiště opravdového biblického křesťanství se přesunulo na severoamerický kontinent. V roce 1844 se naplňuje poslední biblické časové proroctví. Pán Ježíš zahajuje závěrečnou část služby lidstvu před svým návratem na naši zemi. V době opětovné populační exploze tak vrcholí souboj mezi dobrem a zlem o věčné úděly jednotlivců. Proto ďábel a padlí andělé mobilizují své síly k závěrečným svodům. V období papežské inkvizice se jim podařilo do značné míry zdiskreditovat Boží charakter, neboť satan světu nabídl obrázek krutého a nemilosrdného boha s ďábelskými vlastnostmi. Těm, kteří takového boha odmítli, pak satan nabídl vítaný únik skrze ideologii evoluce. Jezuité sice krátce přišli o část své moci, nepřišli však o své obrovské majetky. Tento řád se dovedně transformoval i do mnoha jiných tajných spolků. Od 19. století se o to více soustřeďoval se svým heslem „účel světí prostředky“ na školství, média a finanční sektor. Zajisté i proto jsme se dočkali schizofrenních výroků papežství o tom, že evoluce a křesťanství si neprotiřečí. Římské papežství nikdy neuznávalo demokracii. Avšak v těch nejvyspělejších zemích světa se s ní muselo na nějaký čas nedobrovolně smířit. Naopak Bůh ve své nepodmíněné lásce dává vždy člověku svobodu a demokracii se všemi právy, povinnostmi i důsledky. Moje rodina má židovské a katolické kořeny. Mám mezi katolíky řadu přátel, kterých si vážím. Boží slovo nás však na mnoha místech varuje před institucí římského papežství jako klíčového nástroje nepřítele Boha i člověka.
Pouze v biblickém kontextu můžeme bezpečně rozpoznávat znamení doby. Lidé našich generací nebudou mít na této zemi nikdy svobodnější uspořádání než demokracii. A k té neodmyslitelně patří nástroj její prosperity – svobodné podnikání. Podnikatelská etika by ovšem neměla být založena pouze na ziskových ukazatelích, ale rovněž na morální integritě jako přirozené součásti podnikatelské činnosti. Jinak budou opět sílit pro lidskou svobodu nebezpečné touhy po státním přerozdělování soukromého majetku. Příkladem je opět Ježíš. On, jemuž patří v celém vesmíru opravdu všechno, je nám vzorem pokory, nesobeckosti a lásky. I satan nabízí produkty svého charakteru: nadutost, sobectví a chamtivost. Naší svobodou i v tomto případě zůstává, kudy se vydáme. Různé ďábelské ideologie, mimo jiné komunismus a fašismus, mají klíčový cíl: připravit nás o svobodu. Současný trendy mix těchto ideologií, takzvaná „zelená agenda“, je novým satanovým trikem na cestě k nesvobodě. Dokonce mnohépřední světové univerzity, ke kterým jsme ještě v nedávné době vzhlíželi, se snaží své studenty infikovat tímto maskovaným učením lstivého nepřítele. Bible jasně říká, že to nejtěžší období dějin padlého lidstva je teprve před námi. Máme se tedy obávat? Aktuální pandemie může být ponaučením. Padlí andělé v čele s ďáblem a se svými lidskými nástroji se nás budou snažit nejdříve pořádně vystrašit (dnes například pandemií), aby nám následně nabídli jakýsi způsob ochrany vykompenzovaný ztrátou našich svobod. Je to tedy důvod ke strachu? Ježíš říká o dnešní době toto: „Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět.“ Přesto nikdo z nás nemusí prožívat úzkost a strach ani v mnohem těžších dobách, které jsou teprve před námi. Proč? Bůh slíbil všem, kdo mu důvěřují: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“ Pandemie odezní a my se budeme moci opět volněji nadechnout a svobodněji podnikat. A až přijde doba ztráty našich svobod? Ježíš povzbuzuje znovu všechny, kdo mu důvěřují: „Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“
Změňme systém. Což takhle diktatura?
Investor, bývalý majitel společnosti Hamé a 52. nejbohatší Čech provokuje myšlenkou, že bychom teď v čele republiky potřebovali moudrého a osvíceného diktátora. Protože mimořádná doba prý vyžaduje mimořádná řešení.
Lidský život není jen o HDP, ale i o štěstí, které nám kazí obrovská pavučina byrokracie a vládních slibů. Ztratil se středověký pohled na svět související s vírou, lidé se přestali dívat dopředu, co bude po smrti, naopak věří jen v tento okamžik, aby se teď měli dobře a užili si. Carpe diem. Všechno je dostupné a novým náboženstvím se vedle ekologie stal konzum, který vytvořil také novou mantru. A tou je právě HDP. Já bych navrhoval měřit státní úspěchy indexem štěstí. Mladá generace, ve kterou věřím, může do světa přinést jiný pohled, který půjde tímto směrem. Vše vnímá jinak než starší generace a vzájemné konflikty jsou přirozené. Mladí lidé jdou ale dál v tom, čemu my už nerozumíme, a jsou tak budoucím motorem. Když se podíváme na věci, které hýbou světem, téměř všechno vymysleli mladí lidé, od Jobse po Zuckerberga.
Ale úspěch se musí odpracovat a my bychom tomu měli jít naproti a nevychovávat ve školství k průměrnosti, ale naopak podporovat jen ty nejlepší. Dobrým příkladem je neustálá diskuse o matematice jako povinném předmětu maturity. Ano, měla by být, právě aby se dál protlačili jen ti nejlepší. Je nutné ve společnosti vychovávat elity. Devalvace vzdělání, kvůli které dnes téměř každý studuje vysokou školu, způsobuje, že máme málo řemesel, a stejně téměř 30 procent vysokoškoláků nakonec nezůstává v oboru. I tak je ale současný společenský systém a demokracie nejlepší z forem, které tu historicky byly. Ale možná by se měly trošku změnit, buď evolučně, nebo revolučně. Možná začínající revoluce, kterou nikdy dopředu neodhadneme, je právě to, co se děje v Americe. Bourání soch, nespokojenost, jiný výklad historie. Díky Facebooku a ostatním sítím je celý svět skrznaskrz propojený, díky čemuž můžou všichni všechno ovlivňovat a komunikovat spolu. To svět změnilo a má to dopad na kapitalismus, kdy se informovanost mezi lidmi blíží k levičácké filozofii a každé volby se rovnají více či méně populismu, který zhoršuje náš kapitalismus ve smyslu něco dělat. Každá civilizace obecně skončila nějakým vnějším tlakem a jedním z hlavních vlivů byla nabubřelost byrokracie. A ta teď působí i na nás. Stejně jako velmi levicová demokracie, která hlásá, že by lidé měli mít práva a nároky úplně na všechno.
Menšina tak přikazuje většině a populisté jim slíbí z Panenky Marie vlňák, jen aby byly zvoleni. Výsledek je zamořování systému kvůli dřívějším slibům. V mimořádné době, jako je teď ta covidová, si dokážu utopicky představit, že by se po dohodě rady moudrých postavila do čela republiky jedna osoba s časově ohraničeným mandátem, která bude všechno řešit. Vím, že to je v rozporu s EU, ale představte si moudrého a osvíceného „diktátora“ na 10 let, který by mohl ořezávat byrokracii, neslibovat populistické věci, ale cílit na priority a pořádně zemi vést dopředu. Současný stav dostává podnikání do režimu, kdy nám každý říká, co máme dělat, každý zaměstnanec chce do všeho mluvit, málem vznikají rady pracujících a stát lidi buzeruje. V mimořádné době by se ale měly dělat mimořádné věci. Já vím, kde to většinou historicky skončilo, ale toho efektu se dá dosáhnout jedině přísností a jasným rozhodnutím. V konečném důsledku by se životní úroveň zvedla. Změňme systém také v tom, aby právo volit měli pouze lidé, kteří aktivně odvádějí daně, jen ti totiž dávají peníze do systému a jen oni by měli mít právo o něm rozhodovat. Žádný Chanov, žádní nezaměstnaní a důchodci, kteří systém negativně ovlivňují sociálními potřebami a ten je pak roztříštěný v ústupcích a prioritách. Naopak my sami se musíme o tyto lidi starat, děti o rodiče, rodiče o prarodiče… Kapitalismus se z toho vždycky dostane, ale ta asociálnost je teď už potřeba. Minimálně na přechodnou dobu.
Kapitalismus je občas nemilosrdný
36. nejbohatší Čech a majitel textilky Juta je známý tím, že pracuje od rána do večera, od pondělí do neděle. A tak teď hodně přemýšlí nad tím, co nová doba dělá s podnikavostí a pracovitostí lidí.
Nejsem sociolog ani politolog, ale podnikatel, který si myslí, že bez ohledu na to, ve kterém režimu žijeme, všude platí, že bez práce není šance na kvalitní slušný život.
Kapitalismus by měl fungovat dobře pro všechny, kteří chtějí tvrdě pracovat a spoléhají se jenom na sebe. Hodnocení, jestli funguje dobře, je ovlivněno tím, zda jste primář chirurgie, nebo prodavač v obchodě, učitel, nebo podnikatel, pracovník na ministerstvu, nebo hasič, policista, či bezdomovec.
Postoje mohou být také odlišné podle data narození.
Každý může mít jiný úhel pohledu.
Prostě člověk posuzuje dobu podle toho, jak se cítí on sám. Někdo chce zpátky rekreaci ROH za stovku i s polopenzí, bydlení v paneláku a volno odpoledne, aby dělal melouchy a měl čas jít na pivo.
Hnacím motorem kapitalismu je zisk jako důsledek podnikání. Ten zisk by měl nejlépe neustále růst, ale nikoli na úkor kvality života lidí a životního prostředí, což v poslední době zažíváme. Proto je tady stát a jeho rozhodující a nezastupitelná úloha ve správné regulaci. Jenže dnes, v době pandemie, některá na první pohled rozumná opatření nakonec podporují nezájem o práci a upřednostňují u lidí volna i za cenu nižších peněz na život.
Mít práci už tak moc neznamená. Takovou situaci nepamatuji.
Podnikavý člověk se v kapitalismu zorientuje a dává mu šanci. Jde však o tvrdou práci v neustálém střehu, spěchu a stresu, výzvu pro schopného, který chce něco dokázat. A nabízí taky obrovské možnosti poznat svět a lidi.
Moje generace prožila v socialismu nejlepší období svého života. Tím myslím mládí, které je krásné v jakémkoli režimu. Vůbec si nepamatuji, že bychom vedli politické diskuse, žili jsme ve skromných podmínkách, vše bylo dané a ani rodiče se neangažovali. Pak vysokoškolské studium, všude spousta legrace, přátel, lásky, málo peněz, ale stejně jsme je neměli za co utratit, nedalo se ani cestovat. I tak bylo obvyklé si k platu přivydělávat.
Kapitalismus mě zasáhl na vrcholu profesní kariéry. Naprosto jsem podlehl tomu nadšení změnit firmu s obratem 500 milionů korun na dnes respektovanou společnost s obratem téměř osm miliard.
Platím ale tu nejvyšší daň: zodpovědnost za každého zaměstnance (tedy lépe řečeno spolupracovníka), probdělé noci s nepřetržitě pracujícím mozkem, žádná dovolená, ukradené chvilky s rodinou, obavy, co zase přinese zítřek a zda budeme mít na výplaty pro 2500 lidí.
Prostě neúprosný byznys, ve kterém nedostáváme nic zadarmo. To je také kapitalismus. Ale je to můj život, který se mi stal zároveň koníčkem, mám ho rád. Povzbuzující pro mě je, že máme v republice jedny z nejpracovitějších podnikatelů a manažerů v Evropě.
Mám sociální cítění a v tom mi přijde kapitalismus občas nemilosrdný. Vždycky jde o nějaký kompromis, který by zaručil důstojný život i sociálně slabým. Pánbůh to tak zařídil, že silnější by se měl postarat o slabšího. Na druhou stranu má kapitál díky konkurenci určitě pozitivní vliv na rozvoj i inovace.
Vadí mi, že jediné platidlo jsou peníze a moc, opomíjena je slušnost, ohleduplnost a čestné slovo. To je to, co společnost kazí. Málo se ptáme sami sebe, jak naše chování ovlivňuje ostatní. Máme demokracii a svobodu. Zapomněli jsme však, že bez odpovědnosti za své chování nemůže ani kapitalismus dobře fungovat.
K demokracii pak patří práva, povinnosti a samozřejmě i dialog. Nevážíme si a zneužíváme svobody slova, svobody projevu. Nejenom sociálními sítěmi se šíří lži, dezinformace. Také jsem na vlastní kůži poznal nenávistné útoky plné lží a pomluv. Je dnes proto lepší neukazovat se a nebýt společensky aktivní?
Přál bych si, aby v každém režimu vyrůstala vzdělaná generace s respektem k řemeslu, práci, sociálně slabým, starší generaci, vědě, umění a k zodpovědnému přístupu k přírodě. Bez autority státu je to vše jen těžko dosažitelné. Ale při dnešním omezování svobody vlivem pandemie si o to více važme svobody, kterou nám kapitalismus přinesl.
Unavený kapitalismus. Co s ním?
Majitel společnosti Eurowag a 31. nejbohatší Čech se zamýšlí nad tím, že mantrou 21. století by neměl být růst, ale sociální férovost a udržitelný rozvoj.
Již dnes můžeme hovořit o druhé a třetí dekádě 21. století jako o transformační. Celá řada dříve nedoceňovaných fenoménů se projevila v plné síle a naráz, přičemž každý z nich má potenciál vyvolat ve společnosti zásadní změny. Co ale chceme? O jaké hodnoty a nové přístupy stojíme? Jak vyhovět emancipovanému člověku 21. století a současně efektivně řešit nastalé globální problémy?
Má první poznámka k věci je metodická. Nelze navrhovat řešení s dlouhodobým dopadem na základě krátkodobých jevů a potřeb, byť sebepalčivějších. Zejména my Češi jsme si několikrát ve 20. století ověřili, že takový přístup může být tragicky kontraproduktivní. Rozpad první republiky, vyhnání Němců a následný komunistický puč a morální deficit prvních desetiletí české demokracie jsou myslím výmluvnými důkazy takových chyb. Vyvozuji proto, že nikoli překotná revoluce, ale evoluce, a tedy postupná změna a adaptace, je tou správnou cestou vývoje společenského uspořádání.
Důkladná revize současného stavu se neobejde bez výčtu zjevných alternativ. Bolševický socialismus, i přes důmyslný systém represí a fabulací, sám sebe úspěšně zdiskreditoval ekonomickým rozvratem, ekologickou katastrofou, morálním úpadkem a společenskou dezintegrací. Není proto myslitelnou variantou. Ve světle ekonomického růstu a geopolitických ambicí Číny se jako jedna z dalších možností ukazuje nesvobodná společnost s tržními principy. Nevěřím však ani v tento záblesk úspěchu, neboť takové systémy konzervují či zcela ignorují celou řadu problémů a příležitostí a potlačují legitimní zájmy nemalé části společnosti, přičemž neumožňují o těchto tématech společenskou diskusi a korekci. V čase se tyto faktory neúprosně promítají do výkonnosti státní správy a ekonomiky a po odeznění pozitivního efektu prvotní sady částečných reforem systém degraduje a buď se stává agresivnějším vůči domnělým vnitřním i vnějším nepřátelům, anebo
se rozpadá.
Nejsem si proto vědom jiného systému, který by dlouhodobě lépe zhodnocoval dar lidské tvořivosti, než je kapitalismus na liberálnědemokratických základech. Platí zde však o to víc, že se změnou kontextu doby a společenských potřeb je nezbytné stejným tempem měnit jeho nastavení.
Vážných důvodů pro takovou rekalibraci již nyní existuje celá řada. Prvním je stagnující střední třída a množství lidí žijících na hranici chudoby, které minuly benefity technologického pokroku, globalizace a ekonomického růstu posledních desetiletí. S tím přímo souvisí jejich následný sklon k radikalizaci a sentiment k „jistotám“ autoritářských způsobů vládnutí. Na druhé straně spektra stojí nepočetná světová elita, těžící z nízkých úrokových sazeb, tištění peněz, daňových rájů a nebývalé škálovatelnosti technologií.
To vše vyúsťuje v akcelerující podíl na světovém bohatství a moci, jenž vyvolává závažné obavy. Takové měřítko koncentrace moci a zdrojů totiž představuje reálný potenciál korumpovat kohokoli, vytvářet vlastní legislativu, paralyzovat dozorové orgány, justici a policii, a tak uchvacovat celé státy a narušovat základní principy dělby moci. Některé technologické giganty a jejich sociální média navíc ve jménu ekonomických zájmů a komfortu uživatelů přetvářejí naši realitu, a připravují tak uživatele o svobodu a společnost dále tříští a radikalizují.
Dalším závažným nedostatkem je zpomalující sociální prostupnost, v Česku obzvlášť závažná, která znemožňuje dětem ze sociálně slabých či méně vzdělaných rodin naději na lepší vyhlídky, než měli jejich rodiče. Tento stav způsobuje nevalná kvalita veřejných služeb. Zastaralý a podinvestovaný vzdělávací systém ignoruje hodnotovou výchovu, společnost dále štěpí na ty s dobrými šancemi a ostatní, případně koketuje s představou Česka jako země učilišť, a tedy montoven Západu.
Systém sociálních služeb a pomoci v čase zakrněl. Drahé sociální ústavy vyčerpávají systém, přičemž na efektivnější prevenci nezbývají zdroje. Absence schémat okamžité sociální pomoci nikterak nepomáhá v minimalizaci nejhorších dopadů na well-being obyvatel, typicky způsobených náhlou ztrátou příjmů či bydlení. A konečně mizerné vyhlídky na udržitelnost důchodového systému jsou dalším ze závažných strukturálních nedostatků našeho sociálního státu.
Jistě takový seznam není kompletní, je však dle mého soudu dostatečný na to, abychom si uvědomili, že čas pro přenastavení pravidel hry již nastal. V první řadě se jedná o radikální zjednodušení daňového systému a současně zalepení černých děr daňových rájů prostřednictvím koordinace mezinárodních institucí.
Současně je nezbytné přesunout těžiště zdanění z práce směrem k majetkovým a spotřebním daním. Výsledných efektů by bylo hned několik. Odlehčení nejchudším částem obyvatelstva. Obnovení motivace k opuštění šedé zóny švarcsystémů. Vytvoření finančních kapacit k ozdravení systémů sociálních a vzdělávacích služeb, a tím zvýšení šancí širších skupin obyvatel na důstojný život, zvýšení jejich vzdělanosti a společenské kontribuce a obecně zajištění sociálního smíru a akceptace. A nepochybně také aktivnější zapojení rentiérských kapitalistů a jejich zdrojů do tvorby hodnot.
Chytře nastavené spotřební daně spolu s posíleným systémem emisních povolenek pak mohou efektivně zajistit financování přechodu průmyslu a dopravy na čisté technologie, přičemž je nezbytné, aby byl opět omezen dopad na sociálně nejslabší.
Podtrženo a sečteno, mantrou 21. století by neměl být růst, ale sociální férovost a udržitelný rozvoj. Současně nesmíme zavřít dveře inovacím a osobní iniciativě a odpovědnosti.
S rostoucím očekáváním na transformační funkci regulace se však musí ruku v ruce zvyšovat rozsah odpovědnosti firem a investorů.
Již dávno neplatí: akcionář, případně zákazník, na prvním místě. Odpovědnost firem 21. století je závazkem k vytváření dlouhodobého pozitivního efektu směrem k podstatně širšímu počtu účastníků, nebo jak se říká stakeholderů.
Ten zahrnuje rozvoj místních komunit, od péče o životní prostředí, které dosud sloužilo jako bezedný pohlcovač nákladů průmyslové a intenzivní zemědělské výroby, až po aktivní podporu sociálně či kulturně prospěšných iniciativ. Dobrou zprávou v tomto smyslu je, že v západním světě v posledních letech rapidně sílí poptávka po takto smýšlejících organizacích, zatímco byznysy na opačné straně spektra budou zažívat nepříjemný a někdy až fatální odliv zájmu investorů.
Chtěl bych zakončit s nadějí. Už jsem zmínil, že jedinečnou silou západní civilizace je možnost otevřené diskuse, reflexe a schopnost nápravy. Věřím, že vypjatá doba, v níž žijeme, změny prostředí a krize, kterým čelíme, mohou posloužit jako účinný katalyzátor jinak neproveditelných změn.
Přál bych si proto, abychom tuto energii využili řízeným způsobem a ve společenské shodě o zásadních principech a k řešení jednotlivých problémů přistoupili nepředpojatě a s odvahou vykročit do neznámého, avšak věřím lepšího světa.
Kapitalismus a morálka nerovnosti
Developer, který rád filozofuje a je členem akademického sboru Oxfordské univerzity, se zamýšlí nad distributivní spravedlností a egalitarismem štěstí.
Podstatou kapitalismu, jak plyne z jeho názvu, je tvorba a nakládání s kapitálem, který je produktem soukromého vlastnictví a jehož efektivní správa produkuje zisky akumulující se v kapitál. Ekonomická stránka kapitalismu je exaktně popsatelná a nebudí vášně. To, co je předmětem nelítostného veřejného diskurzu, je jeho sociální dimenze, důsledky pro společnost. Kapitalismus vytváří nejen vrstvu držitelů kapitálu, vlastníků, ale i nezanedbatelné rozdíly mezi účastníky tržních vztahů – tedy nerovnost.
Kapitalismus je však nejen původcem nerovnosti, ale i zdrojem ekonomického růstu a blahobytu podstatné části společnosti, mnoho důležitých požadavků marxistů a socialistů se podařilo uskutečnit „kapitalistickou cestou“. Tržní prostředí v kombinaci se soukromým vlastnictvím umožnilo vznik liberální demokracie, v níž autonomní jedinci mohou neomezeně vstupovat do politického prostoru jako svébytné a nezávislé subjekty. Již Georg Simmel ve svém klasickém díle Filozofie peněz postřehl, že peníze nám v jistém smyslu poskytují svobodu a vnášejí do naší „duševní energie“ racionalitu díky svému univerzálnímu charakteru a alkulovatelnosti. Je však třeba připomenout, že primárním obsahem svobody by neměla být materiální hodnota, ale schopnost morálního jednání.
Finanční nezávislost je sice předpokladem politické soutěže, nicméně přímý vliv peněz na politiku může mít devastující účinky. Dva velcí političtí filozofové moderní doby, John Rawls a Ronald Dworkin, považovali peníze za největší hrozbu pro demokratický proces. Gigantické náklady amerických volebních kampaní jsou toho dokladem.
Ostatně i v našem regionu dva ekonomicko-politické procesy zásadně ovlivnily podobu demokracie, a to privatizace a její postupné vyústění v oligarchizaci, situaci, kdy každý relevantní hráč hájí své ekonomické zájmy v mocenské sféře, ale nikdo nehájí veřejný prostor. V prostředí koncentrace ekonomických zdrojů si soukromé zájmy podmaňují stát prostřednictvím kolonizace veřejného prostoru. Již Jean-Jacques Rousseau poznamenal, že „nic není nebezpečnějšího než vliv soukromých zájmů na veřejné záležitosti“. Odklonu zemí od liberální demokracie a jejich příklonu k té neliberální, k hybridním režimům, které omezují dělbu moci či nezávislost soudů, napomohl nezřídka průnik bezohledných ekonomických zájmů do politického prostředí. Ekonomická nerovnost tak plodí politickou a naopak. I toto je jeden z možných úhlů pohledu, který zejména u mladé generace posiluje rovnostářské tendence a antisystémový étos. Naopak pro přívržence klasického liberalismu Friedricha Augusta von Hayeka či Roberta Nozicka je volání po rovnosti výrazem závisti těch méně schopných vůči těm úspěšnějším.
Jestliže kapitalismus a trh jsou vzájemně podmíněny a vyvolávají různé formy nerovnosti, pak morálkou kapitalismu je nerovnost. Ta není ze své podstaty nepřirozená, naopak, lidé se rodí s různými schopnostmi, talenty i v různém prostředí. A může být i motivační, zejména když sociální mobilita umožňuje, aby nadaní z méně movitých rodin měli přístup ke vzdělání a ke kariérnímu růstu. Problémem je, pokud se nerovnost stává společenským fenoménem, jádrem politického diskurzu štěpícím názorové spektrum. Tak jak tomu je momentálně ve Spojených státech či ve Velké Británii. Mám pocit, že spouštěcím impulzemje situace, kdy dochází ke stagnaci střední vrstvy. Ve Spojených státech podíl domácností se středními příjmy klesl mezi lety 1971 a 2019 z 61 procent na 51 procent, mezi lety 1989 a 2017 se rozdíly mezi pěti procenty nejbohatších a 20 procenty nejchudších zdvojnásobily a 0,1 procenta nejbohatších vlastní teď zhruba tolik jako 90 procent těch s nízkými příjmy. To je alarmující a nelze se divit, že mnozí jsou okouzleni levicovým odmítáním kapitalismu. Marx ve své působivé kritice označil za původ všeho zla soukromé vlastnictví vedoucí k odcizení a ke zvěcnění, ke zbožnímu fetišismu, tudíž ke komodifikaci lidských vztahů, jež jsou ovládány penězi a podřízeny kapitálu. Bohužel, pokusy uvést tyto líbivé myšlenky do praxe skončily vždy ekonomickou i politickou tragédií.
Kardinálním problémem zůstává, zda lze v rámci kapitalismu zabránit růstu nerovnosti a jak ji případně zmírnit. Otázka, která zaměstnává politiky i intelektuály různých názorových proudů zní: Komu, co, kdy a jak se má kompenzovat? V teorii a částečně i v praxi postupně vykrystalizovaly následující tři přístupy. Tím nejtradičnějším je distributivní spravedlnost, přerozdělování ve prospěch těch chudších či nejméně zvýhodněných. Druhým přístupem je egalitarismus štěstí, který si zakládá na tom, že navrhuje soustřeďovat se jen na ty nerovnosti, které nevznikly vlastním přičiněním. Je tedy možné poskytnout stipendium studentům z chudých poměrů, obětem přírodní katastrofy, ale ne tomu, kdo prohýřil dědictví či výhru v loterii. Tím posledním, nejradikálnějším modelem egalitarismu, který se čas od času testuje v praxi, je univerzální základní příjem. Jeho podstata spočívá v tom, že každý by měl nárok na pravidelnou finanční dávku, která by mu umožnila libovolně si zvolit své životní priority a rozvinout přirozený talent. Některá z těchto omezení se mohou zdát utopická, nicméně silně rezonují ve veřejné diskusi a připomínají nám naléhavost problému nerovnosti a složitost jeho řešení.
Fundamentální výtky na adresu kapitalismu zaznívají nejen z levicových a populistických kruhů, ale i z těch intelektuálních. Velký ohlas měla nedávná rozsáhlá kritika z pera ekonoma Thomase Pikettyho postavená na volání po regulaci, redistribuci a globálních formách zdanění. Za připomenutí stojí i varovná historická analýza Waltera Scheidela dospívající k názoru, že k výraznému zmírnění nerovnosti dochází prostřednictvím válek, revolucí či epidemií. I při respektu k některým z těchto argumentů, jež volají po větší rovnováze při distribuci bohatství, je třeba mít vždy na paměti, že tržní prostředí je nejen jednou z příčin ekonomické nerovnosti, ale i primárním zdrojem bohatství společnosti. Neopomenutelná je i skutečnost, že v demokratických zemích je důsledkem tržní soutěže svoboda. Ta ekonomická je pak podmínkou individuální autonomie v rovině názorové, morální i politické.
Kapitalismus čelí kritice od svého vzniku. Nicméně zřejmě je to systém nejlépe vyhovující přirozené lidské snaze zlepšit své materiální postavení. Ta sice plodí nerovnost, ale i blahobyt. Kapitalismus nelze marginalizovat, neboť alternativy nikdy nedosáhly jeho výkonnosti. I z vlastní zkušenosti jsme viděli, že byrokratické a socialistické řízení ekonomických procesů mělo zpravidla fatální důsledky pro všechny sféry lidského soužití.
Kapitalismus prokázal, že je adaptabilní i vůči novodobým jevům, jako je feministická revoluce 20. století, slučitelný s ukončením rasové segregace či s emancipací sexuálních menšin. Kapitalismus musí být vnímavý nejen k potřebám držitelů kapitálu, ale i k těm, kdo přispívají k jeho rozvoji, a nesmí opomíjet ani ty, kdo jsou na něm z jakýchkoli důvodů závislí. Přijatelný pro drtivou většinu bude pouze vnímavý, responzivní kapitalismus, který zajistí slušný život všem a současně rostoucí střední vrstvu jako oporu sociální soudržnosti. A já stále věřím v tuto cestu.
O kapitalismu a jeho nové podobě
Dolarový miliardář a majitel Penty vysvětluje, proč bychom neměli zapomínat na naši draze zaplacenou zkušenost s totalitními ideologiemi a sociálním inženýrstvím.
Ze západního, především angloamerického světa dnes zaznívají hlasy, že kapitalismus potřebuje novou podobu, že jeho současná verze je nespravedlivá, prohlubuje nerovnost a umožňuje bohatnout menšině na úkor většiny. Do těchto diskusí, které mimochodem provázejí kapitalismus prakticky od jeho vzniku, vstupují další témata, jako je klimatická změna, kulturní války typu #MeToo, práva sexuálních menšin či amerických černochů, v Evropě pak především migrační krize.
Navzdory tomu, že prokazatelně stojí za masivním zvyšováním životní úrovně a kvality života ve velké části světa, je kapitalismus nezřídka označován za viníka či spoluviníka těchto problémů. Prý v lidech podporuje nízké pudy, jakými jsou chamtivost nebo plýtvání. Negativně je hodnocena i snaha o dominanci. Opravovat neduhy kapitalismu proto prý nestačí, zpochybňována začínají být samotná vlastnická práva a svoboda podnikání.
Rád bych k této diskusi nabídl několik postřehů. Zaprvé. Střední Evropa má jinou historii, a proto i jinou zkušenost s fungováním kapitalismu, než mají Spojené státy nebo Velká Británie. Naše země nemá koloniální minulost, ale draze zaplacenou zkušenost s totalitními ideologiemi a sociálním inženýrstvím. Současné americké recepty, které zaznívají od tamní podnikatelské elity – typu dobrovolného masivního zvyšování daní pro bohaté –, vnímám jako marketingový tah těch, kteří se buď chtějí z něčeho „vykoupit“, anebo chtějí nasměrovat hněv davu od sebe co možná nejdále. Soukromý vlastník svoje zisky po zdanění investuje podle mě jednoznačně daleko efektivněji než stát, a to i z pohledu veřejného zájmu. Zbavit se možnosti správně a efektivně investovat a položit ji na oltář oběti vyššího zdanění mi proto nepřipadá jako inteligentní řešení. I v našem českém prostředí došlo k vývoji od počáteční snahy o pouhou maximalizaci zisku. Jak pozoruji kolem sebe, je čím dál víc majitelů firem, kteří kladou stále větší důraz i na soulad svého podnikání s veřejným zájmem. A to i bez toho, aby je k tomu musel někdo nutit.
Zadruhé. Jestliže má jakýkoli systém fungovat, potřebuje rovnováhu mezi pravomocemi a odpovědností. Od podnikatelů a byznysu se dnes vyžaduje přebírání zodpovědnosti za klíčové problémy tohoto světa a očekává se, že významně přispějí k jejich řešení. Jestliže však chtějí firmy zasahovat do chodu společnosti, například tím, že kritizují, anebo dokonce mají snahu ovlivňovat regulaci, považuje se to za nevhodné, či přímo kriminální jednání. Pokud by chtěl být významný podnikatel v očích této farizejské společnosti považován za ctihodného, měl by vyhlásit, že ho politika vůbec nezajímá a že se ji nesnaží ovlivnit jinak než tím, že hlasuje jako občan ve volbách. Důležité zákony se dnes nepřijímají podle toho, jak pomáhají podnikání. Jedním z hlavních kritérií pro jejich přijetí či odmítnutí bývá bohužel potlesk davu na sociálních sítích. Očekávat, že bohatí budou jen přispívat bez možnosti ovlivnit to, na co mají peníze vynaložit, je neadekvátní. Zvlášť po zkušenostech s tím, jak hloupě a nekompetentně dokážou politici mrhat prostředky občanů, které vybrali na daních či odvodech.
Zatřetí. Zásadní problémy našeho světa za posledních 200 let nevyřešili ani politici, ani sociální inženýři, ani mimovládní organizace. Největších vynálezů, inovací, prosperity a skokového růstu kvality života bylo dosaženo díky svobodě podnikání, prostřednictvím kapitalismu. Cílem podnikání je uspět v soutěži s konkurencí, přinést na trh nejlepší produkt anebo službu, přičemž přiměřený zisk je za tuto aktivitu a snahu odměnou. Podnikatel si ovšem málokdy strčí vydělaný zisk do vlastní kapsy. Především ho reinvestuje zpět do svých firem a byznysu, aby byl ještě úspěšnější. Pokud zpochybníme zisk jako motivátor, a ještě se při tom budeme tvářit, že se managementy nemají zodpovídat vlastníkům firem, ale anonymní mase stakeholderů (odborářům, zákazníkům, městu či jiné komunitě), přiblížíme se socialisticky řízené ekonomice, kdy se podniky takzvaně zpovídaly dělnické třídě. V důsledku tedy nikomu. K jakým zrůdným výsledkům to vedlo, nemusím dál rozvíjet.
Kapitalismus není a nikdy nebyl dokonalým systémem. Receptem na jeho chyby či selhávání však nemůže být útok na vlastnická práva a na právo svobodně podnikat a investovat svůj zisk. Protože ten, kdo útoky vede – jsou to především populisté různého druhu –, se příliš často dopouští daleko vážnějších chyb a selhání než samotný kapitalismus, který chce svými zásahy opravovat. Zejména v západním světě se v posledních desetiletích v důsledku globalizace nezvyšuje životní úroveň střední třídy tak, jak na to byla v minulosti zvyklá. To nahrává právě populistům, kteří za velkého přispění levicového progresivismu většiny západních univerzit vzbuzují nesplnitelné iluze, a tím zvyšují napětí ve společnosti.
Obhajoba kapitalismu nemůže stát na jeho neměnnosti. Je zřejmé, že raketový globální růst kvality života nastolil otázku udržitelnosti, zejména ve vztahu k životnímu prostředí a ke zdrojům. Jsem však přesvědčen, že odpověď na to, jak vyřešit rovnováhu mezi růstem a udržitelností, najdou lépe a efektivněji samotné firmy a podnikatelé než političtí populisté. Nikdo z normálních podnikatelů nechce, aby on anebo jeho potomci žili ve zdevastovaném prostředí. Zároveň každý racionální podnikatel chápe, že i jeho byznysu se lépe daří v prosperující společnosti. Růst na úkor společenského „well-beingu“ je krátkodobou a nesmyslnou strategií.
Kapitalismus je nejpřesvědčivější tehdy, když se porovnávají jeho nedokonalé výsledky a chyby s tragédiemi a devastací, které způsobily ideologie, jež měly ve jménu nastolení spravedlnosti radikálně měnit nejdřív samotný kapitalismus a poté i celou společnost. Je paradoxem, že úspěchy kapitalismu se dnes stávají jeho největším problémem navzdory tomu, že právě kapitalismus prokazatelně přinesl lidstvu nejvyšší kvalitu života za celou jeho historii. Nejlépe to ilustruje vtip, ve kterém rodiče říkají synovi: Zbohatli jsme. Konečně si můžeš dovolit levicové myšlenky.
Stoletá babička a deviantní myši
Majitel skupiny Sev.en Energy a sedmý nejbohatší Čech vysvětluje, proč mu Evropa připomíná starou bohatou babičku, která reálný svět chápe méně a méně.
Kapitalismus a jeho podoby… Rád bych se ve svém textu soustředil na kapitalismus v Evropě, ale lze v případě ekonomicko-politického systému dnešní Evropské unie ještě hovořit o kapitalismu?
Dnešní Evropa je jedním z nejúžasnějších míst k životu. Hodina letu z Prahy do nádherných měst jako Paříž nebo Řím, blízkost skvělých alpských středisek i písečných pláží Středozemního moře. Žijeme v oblasti s mimořádně vysokou bezpečností, dostupnou a kvalitní zdravotní péčí, levnými potravinami, dostatkem pitné vody i elektřiny, ale i se stále vysokou mírou osobních svobod a štědrými sociálními dávkami. Žádná z generací před námi si něco takového nedokázala ani představit a drtivá většina našich současníků v ostatních částech světa se tomu nedokáže ani přiblížit.
Na mapě světa vidíme Evropu jako malý poloostrov na tělese asijského kontinentu. A takový je i její současný význam v kontextu světové politiky a ekonomiky. Pro zbytek světa jsme zůstali relevantní pouze jako bohatý odběratel jeho zboží či destinace pro krásnou dovolenou.
Evropa mi připomíná starou bohatou babičku, ke které ti mladí výkonní čas od času přijedou z té dynamické Asie na nedělní koláč, vyslechnou si spoustu rad o tom, co všechno dělají v životě špatně, naloží si kufr plný dobrot a odjedou zase zpátky do reálného světa, který babička, otevřeně řečeno, chápe méně a méně.
Každá babička dříve či později zemře. Dočasnou výhodou nás dnešních Evropanů je, že naší babičce poradil její – jinak už taky stárnoucí – strýček Sam skvělý lék proti stárnutí. Kvantitativní uvolňování. Díky tištění bláznivého množství peněz si prodlužujeme svůj život v luxusu možná o pár desítek let, ale konec je neodvratný. Evropa se uzavírá do vlastního světa plného regulací, ochranářství, vytváření bariér. Ve spleti byrokratických, celních, hygienických, obchodních, ekologických a dalších evropských předpisů, zákonů a nařízení se již nikdo nevyzná. Sociální stát nabobtnal do nefinancovatelnéhostavu. Minimální mzda a podpora v nezaměstnanosti na úrovni bohaté střední třídy zbytku světa, třicetihodinový pracovní týden, šestitýdenní dovolená, nemocenská a důchod pro všechny.
Ačkoli v Evropě žije méně než sedm procent světové populace, je zde vypláceno 54 procent světových sociálních výdajů. A i to se mnohým zdá málo, a tak se vážně diskutuje o zavedení základního nepodmíněného příjmu, tedy že všichni budou dostávat plat jenom proto, že jsou Evropané. V dřívějších politických střetech usilovala levice o přerozdělování co největší části daní, o co největší finanční transfery od těch bohatších k těm chudším. Ale šlo vždycky o peníze, které někdo musel vydělat, stát je pak musel pomocí daní stáhnout a teprve pak je mohl rozdat. Nyní jsme ale svědky toho, že státy si peníze prakticky vymýšlejí. V posledních letech se rozdělují peníze, které nikdo nevydělal, které jsme si prostě jen namalovali na účty v centrálních bankách. Jak dlouho bude ještě trvat, že nám ta mladá dynamická jihovýchodní Asie bude ochotná posílat své zboží za naše fiktivní peníze?
Většina globálního růstu a vývoje se odehrává v Asii (a zčásti ještě ve Spojených státech). Evropa je v tomto smyslu periferií světa, nebo řekněme bohatým satelitním městečkem, kde se pouze přespává a spokojeně dožívá. Ale ve kterém průmyslovém odvětví hraje Evropa prim? A když už vyrábí ta nejlepší auta na světě, dělá všechno pro to, aby své automobilky zahubila. Co důležitého bez spolupráce evropských firem nelze vyrobit či postavit? Jaké klíčové nerostné zdroje evropské firmy či státy kontrolují? A proti jakým soupeřům by v případě války byla ještě schopná vojensky uspět? Evropa v posledních desítkách let vymýšlí další a další ochrany a zvýhodnění pro ty méně schopné a méně úspěšné, pro všechny myslitelné i nemyslitelné menšiny. V přírodě a v každém normálně fungujícím systému to ale platí jinak – přirozeně přežívají ti silnější, zdravější, dravější a akceschopnější. Ztratili jsme dravost a tvrdost našich předků, kteří dokázali v konfliktu s ostatními částmi světa, se systémy mnohdy početnějšími i silnějšími vytvořit základ nesmírného kulturního a historického bohatství a podmínky pro náš dnešní blahobyt. Dnes už ale nejenže nejsme schopni dobývat, už začínáme ztrácet schopnost ubránit to, co jsme vytvořili. Nejde jen o ochotu, respektive neochotu bránit svoji vlast a společnost se zbraní v ruce a přijmout riziko, že to nepřežijete. Jde i o činnosti, u kterých je pravděpodobnost smrti mnohem a mnohem nižší než ve válce.
Podívejte se, jak společnost reaguje na covid-19. Dovedete si představit, co by se s touto společností stalo, kdyby nás postihla opravdová morová rána nebo epidemie eboly? Kult bezpečí prostupuje celým životem společnosti, většina nových regulí je přinášena na oltář tohoto boha. Povinné helmy pro cyklisty a lyžaře, zákaz telefonování při řízení automobilu, povinné každoroční kontroly komínů, šílené hygienické normy v restauracích, regulace žárovek nebo vysavačů… Kapitalismus a celá naše evropská civilizace přitom byly založeny na opačném pólu, na odvaze riskovat a ochotě nést důsledky neúspěchu a selhání. A také na schopnosti znovu se zvednout, znovu něco zkusit, jít dál.
Sociální a regulační systém, který to držel, nebyl neosobní státní, ale osobní rodinný a komunitní. Základními sociálními strukturami, od kterých našidědové očekávali pomoc, byly rodina, farnost a obec. Příbuzní, blízcí přátelé, sousedé. Vy jim, oni vám. Podíváme-li se na evropský „kapitalismus“ 21. století, vidíme nejen značné duchovní vyprázdnění, vidíme pravý opak hodnot našich předků. Vidíme rozhazovačnost, okázalou spotřebu, neochotu se uskromnit, život z půjček a na dluh, neochotu tvrdě a poctivě pracovat.
Americký etolog John B. Calhoun realizoval před lety zajímavý experiment. Připravil pro myši optimální prostředí, kde se nemusely o nic starat – měly dostatek jídla i pití, připravená hnízda, neohrožovali je žádní predátoři. Do tohoto prostředí nasadil čtyři zdravé páry hlodavců. Ty se začaly rozmnožovat a myší populace rychle rostla. Přestože se nemusely o nic starat, po několika generacích začaly převládat destruktivní a deviantní modely chování. Samci přestali bránit svá teritoria a své samice, samice se přestaly starat o potomky. Významná skupina samečků se začala starat jen o své jídlo a krásu svého kožíšku, aniž by se zajímala o samičky. Úpadek byl rychlý a celá myší populace, která měla na vrcholu přes dva tisíce jedinců, během několika měsíců vyhynula.
Obávám se, že Evropa je někde uprostřed „myšího pokusu“. Rok za rokem postupuje dál po své sebedestruktivní cestě. Veškerá odpovědnost je přenášena na stát, respektive na nadstát, jedinci jsou navykáni na to, že se o ně někdo postará. Stejně jako těm pokusným myším je jim tvrzeno, že už jsou v ráji, že peníze si natiskneme a všem rozdáme přes granty, podpory a nepodmíněný příjem. A že vnější nebezpečí, kvůli kterému bychom potřebovali silnou armádu, neexistuje.
Jsem přesvědčen, že pro úspěšné přežití evropské civilizace není jiná cesta než návrat k hodnotám našich předků, k hodnotám, na kterých naše civilizace vznikla. Začněme třeba důrazem na pracovitost a osobní odpovědnost, podporujme střídmost a šetrnost. Chci věřit, že ještě není pozdě. Naděje žije, byť při sledování výstupů z evropských institucí prochází moje naděje v budoucnost Evropy těžkou zkouškou.