Ve své filmografii má na dvě desítky snímků, ten nejnovější právě přichází do českých kin. A Luc Besson ho konkrétně v pražském Světozoru uvedl osobně.

Když jsme se ještě před večerním promítání sešli v hotelu Radisson Blu, francouzský režisér kultovních filmů jako je Leon, Pátý Element nebo Magická hlubina si původně o ničem jiném než o své novince povídat nechtěl. Nakonec ale z požadavku slevil.

DogMan je příběhem o muži jménem Douglas, kterého otec jako malého zavíral do kotce s bojovými psy. A tak v dětství poznal jen dvě věci: bolest od svých nejbližších a bezmeznou lásku od zvířat. Částečnou inspirací pro film byl novinový článek o francouzské rodině, která se tak chovala ke svému dítěti.

„Z toho vyvstala otázka, jak někdo tohle přežije a co s ním prožité utrpení udělá,“ zamýšlí se Luc Besson.

Ve filmu se pracuje se zvířaty, se silnými emocemi. Jak se vám to vše dařilo ukočírovat?

Všechna natáčení, která jsem absolvoval, byla těžká, ať už se podíváte na delfíny z Magické hlubiny nebo na patnáct set Čechů, kteří si zahráli v Johance z Arku. Takže jsem zvyklý, že je to komplikované, nevybírám si jednoduché filmy.

Denně byla na place stovka psů, absolutní chaos, který musíte umět zorganizovat. Je to stejné, jako když jste na lodi na rozbouřeném moři, taky to musíte zvládnout. A já nejsem člověk, který by zůstával v přístavu.

Film stojí na hereckém výkonu Caleba Landry Jonese. Čím vás přesvědčil, že jste si vybral právě jeho?

On je úplně vynikající. Žádný herec na světě by to nezahrál lépe než on. Potkal jsem ho na castingu, pak jsme se setkali asi ještě třikrát, musel jsem si jím být úplně jistý. U takového druhu rolí je třeba, abychom mluvili stejným jazykem – v tu chvíli hledáte partnera, ne pouze herce. Určitě s ním budu spolupracovat i dál, když bude chtít.

Role pro něj musel být velice emočně náročná. Měl pro ni nějakou psychologickou průpravu, aby se dokázal do postavy lépe vcítit?

Přípravné práce trvaly více než pět měsíců. Během nich jsme se vídali s Calebem každý den a každý den o té roli mluvili. Takže úplně přesně věděl, v čem spočívá.

Caleb je vyrovnaná osobnost a emočně to zvládal dobře. Když opouštěl plac, odjížděl na kolečkovém křesle až do hotelu – nechtěl se ze své postavy vymanit, měl strach, že pak přijde o to spojení.

Někdy v hotelu chodil specifickou chůzí, kterou mu role předepisovala, a hotelový personál se měl ptal, čím to trpí. Odpovídal jsem jim, že je herec.

Setkal jste se někdy v minulosti s podobnou hereckou osobností?

Herci se do své postavy často ponoří hluboko, ale Caleb je v tom opravdu výjimečný. Jediný herec, který měl jeho úroveň, byl v minulosti Gary Oldman.

Jak myslíte, že publikum příběh přijme? Není pro diváka v dnešní době plné válek a krizí příliš smutný?

Po dotočení filmu už za něj nejsem zdopovědný. Jde si svou vlasntí cestou, takže neočekávám žádnou reakci – ale doufám, že lidé se na něj půjdou podívat. Každý z nás je založený jinak, a bude ho i vnímat jinak. Za mě jde o pozitivní film, který právě v téhle době může člověku udělat velmi dobře.

Setkal jsem se s lidmi, kteří po jeho zhlédnutí začali trávit víc času se svými dětmi. Jako kdyby jim film naznačil, že se o ně mají víc starat. A také se mi hodně lidí svěřilo, že když přišli večer z kina, začali si více povídat se svým psem. Řekli si: Hele, možná všemu asi opravdu rozumí.

V aktuálním dění mě vlastně víc deprimuje pitomá komedie, protože mám pocit, že je to falešné. V mém filmu je určitá upřímnost, která člověka může zasáhnout, a ta postava je velmi pozitivní. Douglas by se mohl stát monstrem, ale nestane se jím.

I když téma filmu není zábavné, byl na place prostor i pro odlehčenější chvíle?

Během natáčení jsem velmi soustředěný, ale když jsme točili scénu, kde Caleb zpívá píseň od Edith Piaf, tak jsem byl za kamerou a nemohl ten první záběr vůbec udělat, protože jsem měl oči plné slz. A jak jsem se otočil na štáb, všichni na tom byli podobně.

Nebyly to však slzy smutku, protože bylo krásné ho při tom vidět. A došli i na vyloženě vtipné momenty, hlavně díky psům, kteří byli občas nezvladatelní. Šest z nich byli vlkodavové dovezení z Hollywoodu – měli své vlastní cvičitele a chovali se jako hvězdy.

Byly tam i další psí individuality, třeba dobrman, který nesnesl jiného psa a musel natáčet samostatně. A pak jedna dvojka, která strašně páchla – s nimi jsme museli točit jen v pátek večer, abychom to přes vikend vyvětrali.

Jste režisér, který vidí budoucnost ve streamovacích platformách, nebo máte raději, když jdou lidé na film nejdříve do kina?

Zážitek z filmu ve velkém sále kina je jedinečný. Nikdo nemá televizi, která by byla široká patnáct metrů. Pak si to můžete doma pustit na televizi nebo na streamovací platformě, ale poprvé byste to měli vidět v kině. Je to jako s fotbalem. Když se díváte doma na zápas, není to stejné, jako když jste přímo na stadionu.

Svůj film jste přijel osobně představit českému publiku. Jak to vlastně máte se zdejší kinematografií?

V první trojce mých nejoblíbenějších režisérů je Miloš Forman, to je pro mě král, císař. Naučil jsem se od něj skoro všechno. Zrovna nedávno jsme se synem probírali velké režiséry a vybrali jsme si právě Formana. Začínali jsme s Černým Petříčkem, pak si pustili Hoří, má panenko a sledovali jeho vývoj.

Musím říct, že pokrok, který udělal během zhruba sedmi filmů, je naprosto neuvěřitelný. Každý režisér se nějak vyvíjí a zdokonaluje, tak třeba budu jednou dělat podobně skvělé filmy.