Učili jste mě vždycky být nejlepší, říká Andrea Absolonová svým rodičům poté, co po úrazu vyměnila kariéru sportovkyně za dráhu pornoherečky. Jenže nový film Její tělo režisérky Natálie Císařovské se nakonec spokojí jen s málem. Nepomáhá, že vypadá jak chudá epizoda televizního seriálu.

Jen těžko si představit, že by po takovém námětu neskočil dneska skoro každý producent. Vždyť jde o skutečný příběh ženy, která mohla být světově úspěšnou skokankou do vody, ale po zranění k věhlasu šplhala jako pornohvězda. Všechno navíc skončilo tragicky.

Životní příběh Andrey Absolonové jako by volal po filmovém zpracování, jen si vybrat, co ve scénáři akcentovat, zda třeba tlak na výkon, touhu po dokonalosti, vztah k tělu nebo obraz pornoprůmyslu v devadesátých letech. Jenže to je právě ten problém.

Nový film Její tělo režisérky Natálie Císařovské podle scénáře Anety Honzkové ukazuje, že prvoplánová atraktivita námětu je jen chiméra, protože lákavě znějící anotace se napíše snadněji, než se z ní skutečně vymodeluje funkční filmový tvar.

A barvitost osudu Absolonové vám ho sama neuplácá, jakkoli tvůrkyně věnují pozornost všem zásadním životním bodům protagonistky. Alternativním řešením by mohl být opačný postup, tedy zaměřit se jen na specifickou událost a do ní životopisné konvence „vměstnat“, jako to udělal třeba chilský tvůrce ​​Pablo Larraín ve svých filmem Jackie a Spencer, které ale zase měly jiné problémy.

Tady se reálné zádrhely vyjevují velmi záhy. Většina postav jsou jen archetypy, od přísné trenérky přes ambiciózní matku až po fotografa, jenž má na stolku u sebe doma příhodně vystavené videokazety se svými lechtivými filmy.

Andrea v podání herečky Natália Germáni je po společné noci uvidí a o několik vteřin později už je sama také svlečená v akci před kamerou – přesně tak ledabylá péče je tady věnovaná vnitřním pochodům hrdinky, která prakticky nesleze z plátna.

Je zjevné, že filmařky chtěly ukázat, že sport a porno mohou být ve vztahu k tělu Absolonové dvě strany jedné mince, paralely mezi oběma disciplínami jsou však v některých replikách o kameře na závodech, „větších prsech“ v šatně a vytoužených cestách do Ameriky tak očividné a návodné, že vám je líto, že filmařky nemají v diváka větší důvěru.

Zvlášť když se k onomu konkrétnímu tělu z názvu nedokážou vztáhnout ani podle nějakého vizuálního klíče, neboť film je prostě úsporně nasnímaný přes detaily tváří jako televizní interiérová konverzačka.

Můžete namítnout, že taková obyčejnost vlastně nemusí být na škodu, Císařovská je ostatně zkušená dokumentaristka, pro niž je Její tělo celovečerní hraný debut.

Na jednu stranu je skutečně sympatické, že scénář si na zesnulou Absolonovou neprojektuje současná instantní emancipační hesla, kterými by vždy v určitou chvíli poučila okolí třeba o tom, že sex work je také práce, což jiní dnešní tvůrci dokážou klidně pokládat za funkční katarzi. Na stranu druhou ale tady ale chybí jakékoli dramatické pnutí, pokud vám tedy nestačí, že se Andreina sestra Lucie občas nasupeně zvedne ze židle.

Vztahu dvou mladých žen, jenž by mohl skýtat jakési amadeovské napětí, se však film příliš nevěnuje, spíše ulpívá na obrazech dobového pornoprůmyslu, které lavírují mezi satirou, kritikou a prostým pohledem do zákulisí, tahle neukotvenost ale není vzrušující, spíše rušivá. Maximálně si říkáte, že by zrovna u devadesátkové erotické produkce, která si hrála na velký svět, mohli tvůrkyně Jejího těla ve svůj prospěch obrátit vlastní zjevný malý rozpočet, na to jsou ale opět málo koncepční.

Její tělo tak působí, jako kdyby musely být autorské volby kvůli neočekávaným událostem měněny či osekávány, jako kdyby se přemítalo nad tím, co si s materiálem vlastně počít a do jakého tvaru ho sestříhat. Zatímco Andrea Absolonová se podle filmu dokázala redefinovat, Její tělo zůstává filmem, kterému chybí tvář.